Červenání se, rozpaky, zakoktávání anebo uhnout pohledem. Každý to známe, když se ocitneme v situaci, která nám není příjemná, nebo nevíme, co v danou chvíli dělat či říct. Občas se do nekomfortní situace dostaneme sami, ale mnohem častěji nás do ní dostane někdo jiný a případní svědci nám na klidu nepřidají. Dobrá zpráva je, že se všemi reakcemi se dá pracovat. Z nekomfortních situací se pak stanou zcela komfortní a možná si je s překvapením budete i užívat.
Nedávno se mě kamarád zeptal, jestli je špatně, když na prvním rande útratu zaplatila slečna. Moje první myšlenka byla – proč to řeší, příště pozve on ji, bude to vyrovnané a v pohodě. A pak mi to došlo. Každý má hranice komformity úplně jinak nastavené. Hodně to souvisí s výchovou a zkušenostmi v životě. Společnost má navíc spoustu nepsaných pravidel, jak by se co mělo dělat. Hodně mladých lidí přetváří právě zavedené normy o tom, jak by měl fungovat vztah. Začínáme se přibližovat vzorcům severských zemí, ale opravdu hodně pomalu. A tak, když někdo udělá něco nečekaného a pro nás nenormálního, jsme z toho nesví.
Chvála jako přirozená věc
Co máme společné jako národ? Podle mě to, že se až tak moc nepodporujeme a nechválíme. V situaci, kdy nás někdo pochválí za naši práci nebo nám řekne, že nám to sluší, začneme se červenat, ačkoli uvnitř duše se tetelíme blahem. Kritika nás sice ponouká k lepším výsledkům, ale chvála nás také motivuje, a když převládá chvála nad kritikou, lépe se nám pracuje a přemýšlí. Pokud je tohle vaše nekomfortní zóna, je načase na tom začít pracovat, protože pochvaly v životě potřebujeme. Je to přirozená věc a vám dělá dobře, tak neklopte zrak a slova chvály přijměte s díky. Dostaví se pocit radosti a časem zmizí i červenání.
Dobrým tréninkem a změnou myšlení v tomto ohledu může být, když budete chválit vy své okolí. Pochvala musí být upřímná a konkrétní, aby si ji člověk opravdu zasloužil a vám to přišlo zcela přirozené. Přiznám se, že mě často baví pozorovat reakci příjemce pochvaly a potěšit ho.
„Dobře, ale mluvíš ty…“
Znáte ten nepříjemný pocit, když se potřebujete na něco zeptat, ale stydíte se? Je vám nepříjemné mluvit před plnou místností lidí? Neradi voláte lékaři, abyste se objednali? Tady pomáhá trénink a asertivita. Snažte se se těmto situacím vystavovat, co nejdřív je to možné. Budete to mít rychle za sebou, často vás překvapí, že to nebylo ani tak těžké a nepříjemné. Příště budete mít možná menší stres, když vaše předchozí zkušenost byla kladná. Zkuste minimalizovat přesměrovávání zodpovědnosti na jiné, udělejte tu vám nepříjemnou věc sami. On se pak zaručeně dostaví dobrý pocit a budete na sebe hrdí, že jste to dokázali.
Pomáhá zopakovat si pár věcí, jako například každý si zaslouží respekt, i já, dávejte najevo své potřeby a že chování ostatních ovlivnit nemůžeme. A taky dokud to neuděláte, akorát z toho budete ve stresu a dlouhodobý stres pro nás není nic dobrého.
Hurá za hranice komfortních zón
Vystavovat se nekomfortním situacím by se měl člověk pravidelně. Je to součástí našeho vývoje. Už jako děti vystupujeme z komfortní zóny, když se učíme lozit, sedět i chodit. Každé další střetnutí s novou situací nás posouvá dál a tvaruje naši osobnost. Na to by člověk neměl zapomínat ani v dospělosti, není důvod „zakrnět“ na jednom místě příliš dlouho. Samozřejmě nemusíte jít zítra skákat bungee jumping, stačí si vymyslet lehčí výzvu. Někdo se otužuje, někdo běhá, někdo si v kavárně povídá s cizími lidmi a někdo si sbalí batoh a letí do cizí země. I malé narušení rutiny je vystoupení z komfortní zóny, pár tipů naleznete zde.
Určitě víte, v jakých situacích vám není příjemně, ale po malých krůčcích můžete z nepříjemného udělat zcela normální. Je to na vás.
Autor: Adéla Sobotíková
Vystupování z naší komfortní zóny v nás ve výsledku můžze vyvolat pocit radosti a uspokojení. Do těla se nám vyplavují hormony, které nám v dlouhodobém čase zajišťuji rovnováhu. Více čtěte v článku.
Foto: marianne.cz, zeny.e15.cz, lovino.cz
