Proč je dobré (ne)zbláznit se #2: Pobyt v psychiatrické léčebně

Po incidentu ve škole situace nabrala rychlý spád. Byla jsem však natolik v šoku, že jsem si neuvědomovala, jakou to bude mít dohru. Z kabinetu mé učitelky mě vyzvedla máma se slzami v očích a čekal ji jako rodiče opravdu nelehký úkol. Odvést mě do psychiatrické léčebny. Ta se stala mým domovem po dobu několika dalších týdnů.

Jak probíhal příjem

V den hospitalizace, poté co mě máma přivezla na akutní příjem, mě po nejrůznějších vyšetřeních a sdělování formalit poslali rovnou na dětské smíšené oddělení. Dostala jsem za úkol nakreslit obrázek naší rodiny, což jsem tehdy považovala za naprostý výsměch. Připomínalo mi to situaci z komerčních filmů, kdy podle toho, co nakreslíte, o vás prohlásí, jak moc velký „blázen“ jste.  Měla jsem odevzdat veškeré osobní věci, nicméně já si prozíravě schovala mobilní telefon a tvrdila jsem, že ho nemám. Jak mazané. Stejně mi ho po pár hodinách sebrali. Poté mě odvedli na samostatný izolovaný pokoj, ve kterém jsem musela zůstat čtyřiadvacet hodin. Byla v něm pouze postel, nešly otevřít dveře zevnitř a ve zdi bylo umístěno velké prosklené okno ze sesterny, tak aby vás měli neustále pod dohledem. Spolu se mnou sdílela pokoj i slečna stejného věku, byla zde na odvykací kůře po aktivním šňupání heroinu. Většinu dne prospala a já probrečela, tvořily jsme skvělou dvojku.

Celou tu dobu jsem si naivně myslela, že je to jen na zkoušku. Aby mě rodiče naoko vystrašili, ale pak pro mě přijeli a odvezli mě zpátky domů. Po probrání z prvotního šoku mi ale došlo, že tu určitě zůstanu a rozhodně se mi to nezdá. Druhý den k večeru jsem se mohla přestěhovat i se svými věcmi do prostornějšího pokoje, kde nás bylo šest. Začala jsem poprvé navazovat bližší kontakt s ostatními děvčaty. Samozřejmě jsem se začala vyptávat „zkušenějších“, kdy mě odsud pustí a co tu vlastně budu dělat. Běžně stanovená doba hospitalizace je 6–8 týdnů, v mém případě se mi povedlo téměř nemožné, a to dostat se odtud za necelý měsíc. Tehdy jsem to vnímala jako do detailu promyšlenou taktiku, kterou mi poradily holky odcházející domů. Přesněji řečeno, usmívat se, říkat všem, jak je mi skvěle, že lituji svého pokusu vzít si život, a hlavně – poslušně plnit předem dané rozkazy, polykat všechny prášky a neprotestovat. Než se mi podařilo přistoupit na pravidla téhle nové hry, udělala jsem několik pořádných scén, kdy jsem své rodiče po telefonu proklínala za to, že mě sem strčili a chytla pár otřesných hysteráků. Brzy jsem však pochopila, jak moc mi tyhle výlevy uškodí. Sebrali mi totiž mobil (dostávali jsme ho denně jen na půl hodiny, abychom mohli zavolat domů) a tím pádem omezili veškerý kontakt s okolním světem, který jsem měla. Pro mě naprosto nepředstavitelná situace.

Jsou v léčebně opravdu blázni?

Bůh mi odpusť, že jsem kdy někoho nařkla bláznem. V životě už bych psychicky labilnímu/nemocnému člověku neřekla takto hanlivým oslovením. Občas tak nazývám sebe, když se chci nad svou minulostí povznést a nebrat to tak tragicky a negativně. V léčebně se mnou byly holky jako já. Byly to osoby, které měly největší pochopení pro to, jak se cítíte. Všechny jsme táhly za jeden provaz, ač každá z nás měla jiné problémy. Setkala jsem se s dívkami, které se potýkaly se silnou psychózou, schizofrenií, anorexií, bulimií, sebepoškozováním, závislostí, halucinacemi nebo i poruchami učení a soustředění. Bavilo mě poslouchat jejich příběhy a dozvídat se, čím si prochází. Byla to pro mě jakási forma terapie. Měla jsem pocit obrovského sebepřijetí a sounáležitosti. V tu dobu bych za ně dala ruku do ohně a staly se mými blízkými přítelkyněmi. Dodávaly jsme si navzájem sílu a díky každé jedné z nich byl můj pobyt v léčebně o něco snesitelnější.

Vlastně si vybavuji i neskutečně hezké a zábavné momenty. Třeba když jsem ve své bundě našla balíček žvýkaček. Rozumějte tomu absolutně nedostatkové zboží, které vám na sto procent zabaví jako v lágru, protože co kdybyste se náhodou chtěli udusit záměrně? Jakmile na to přišlo celé osazenstvo našeho oddělení, chodily holky za mnou a smlouvaly za sladkosti, drbání na zádech či jiné benefity, jen abych jim jednu dala. Ještě ten den jsem z plného balíčku žvýkaček neměla nic.

Samozřejmě byl zákaz používání jakýchkoliv ostrých předmětů, včetně žiletek. Po dvou týdnech jsem proto vypadala jako šimpanz. Když jsem se chtěla zbavit svého porostu, musela jít se mnou do koupelny sestřička a pozorovat mě, jak si holím nohy a intimní partie. Bylo mi to jedno. Povídaly jsme si u toho, jak doma slavíme Velikonoce a jestli mě chodí kluci vymrskat. Ideální prolomení bariéry.

Občas jsem byla svědkem věcí, které se mnou dost zamávaly. Jednou si holčina z mého pokoje pokusila pořezat zápěstí špendlíkem. Okamžitě šla na samotku a nesměli jsme s ní několik dní promluvit ani slovo. Nebo jsem šla po chodbě, kde jedna z holek bez přestání skákala s rozběhem do zdi. Pak si na to ale rychle zvyknete, zvlášť když procházíte venku přes jiná oddělení. Na procházkách nás sestřičky z legrace strašily, že když budeme zlobit, dají nás do opuštěné budovy na elektrošoky. Vtipné to však moc nebylo.

Běžný denní program

V léčebně má člověk přísně daný režim, který se na minutu přesně dodržuje. Zpětně musím uznat, že je to dost účinný způsob, jak zaneprázdnit pacientovu mysl, protože pak nemá čas přemýšlet nad tím, jak moc se mu chce umřít. Vstáváte brzo ráno a chodíte spát okolo osmé hodiny večer, o víkendech jsme měli dovoleno chodit spát v devět a dívat se na námi vybraný film. Přes den jelo v televizi Óčko a my s holkami znaly všechny top hity roku 2014 nazpaměť. Zakázáno bylo jakékoliv zpravodajství či jiné pořady, které by nás informovaly o aktuálním dění mimo nemocnici. Dopoledne jsme chodili i s chlapeckým oddělením společně do školy, zvlášť pro základní a střední vzdělání. Učila nás jediná paní učitelka s neskutečnou trpělivostí a ochotou. Postupně s každým z nás projela učivo z našich individuálních studijních plánů, případně nás z dané látky vyzkoušela. Poté následoval oběd. Dodnes mi v hlavě utkvěl obrovský pocit lítosti, když holčičky s poruchami příjmu potravy nutili sníst naprosto všechno. Kolikrát se i stalo, že se z toho pozvracely. V mezičase jsme buď něco tvořili a byli zavření v dílnách, nebo chodili ven na procházky, hráli společenské hry a pleli chodníky okolo nemocnice. Mělo nás to naučit větší zodpovědnosti a píli.

Vycházky mimo areál byly podle zásluh. Jestli jsme neprotestovali, nic si neudělali, všechno snědli a podobně. Já se jich dobrovolně zřekla po návštěvě muzea. Bylo mi tak zle a úzko z pocitu, že bych mohla potkat své spolužáky, až jsem se venku sesypala a museli jsme všichni jít zpátky. Opakovalo se to, i když mě mí rodiče s bratrem vzali do 5D kina a na kávu do místního nákupního centra. Neustále jsem se ohlížela, jestli mě někdo nepozoruje, nesměje se mi, nesoudí mě. Po návratu domů se ale situace poměrně rychle zlepšila.

„Kupodivu jsem spala celou noc, vzbudilo mě až ranní hulákání sestřičky, ať vylezu z postele a načurám do skleničky. Fakt super, připadala jsem si jako pes, kterému řeknou: ‚Tak a teď se vyčurej.‘ Poslušně jsem poslechla a mířila si to k záchodu. Následovaly další rutinní záležitosti. Snídaně – prášky – záchod – škola – svačina – program – oběd – návštěva – program – večeře – prášky – spát.“

28. března 2014 PN Opava, Deník Simony Šustkové

Diagnóza

Diagnóza. To je to kouzelné slovíčko, které chce každý slyšet a myslí si, že jejím vyřčením začne vše dávat smysl. I já jsem ji toužila znát, nutně jsem potřebovala vědět, co se se mnou děje a proč se mi to děje. Jakmile mi však sestřička řekla o depresivní poruše přizpůsobování se suicidálními tendencemi, neměla jsem nejmenší ponětí, o čem mluví. Nyní chápu, že pro mě bude vždy složitější přizpůsobovat se velkým životním událostem, hlavně těm negativním. Což je celkem paradox, protože jsem neskutečně impulzivní a spontánní člověk, který dokáže obrátit všechny své plány a životní směr lusknutím prstu.

„Vcelku mě zajímá moje skutečná diagnóza. Napadlo mě – deprese – zamilovanost – posedlost – žárlivost – sebevražedné sklony – zoufalost. Proto jsem se zeptala sestřičky, když nám sepisovala všechny podrobnosti. Nepamatuji si přesně, ale bylo to něco jako depresivní porucha přizpůsobování. Co to sakra je? To se jako neumím přizpůsobit? Od doby, co jsem přišla sem, jsem se přizpůsobila za jeden den. I to, že mi naši utratili pejska, i to, že mi umřela prababička, jsem snesla. Pak jsem přišla na to, že jsem nesnesla rozchod s N. Nesnesla jsem to, že už jsem nebyla jediná holka v jeho životě. Ztratila jsem veškerou jistotu, lásku a nejlepšího přítele v jednom. Když se přece člověk zamiluje tak moc, až to bolí, nepřejde to jen tak.“

29. březen 2014 PN Opava, Deník Simony Šustkové

Autor: Simona Šustková


Pokud jste si povšimli Simonina poutavého příběhu až teď, tak si určitě nezapoměňte přečíst i  úvodní první část.


Ilustrace: Kateřina Táborská 

Příspěvek vytvořen 665

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek
Dobrý Zprávy