Oděsa se ztrácí ve tmě a já ve velmi hlučném autobusu jedu do města Kam’yanets Podil’s’kyi. Je tam hezký hrad a přes město se táhne hluboká zalesněná rokle. Zastávka po cestě do Lvova jako vyšitá.
V šest ráno tedy přijíždí můj autobus do cíle, to že řidič neměl problém si v autobuse po cestě zapálit, nebo že jsme i na ukrajinské pseudo-dálnici kličkovali z pruhu do pruhu mezi dírami už ani nemám tendenci zmiňovat. To je prostě Ukrajina.
S překvapením jsem zjistil, že místní tržnice už má otevřeno. Po chvilce bloudění stánkovým bludištěm jsem ale stejně nenašel deku, a tak jsem se musel vydat na setkání s mým hostitelem Andrejem bez ní. Už jsem se těšil na sprchu po dlouhé cestě a věřil jsem, že malá komplikace s přikrývkou se vyřeší. Andrej po chvilce čekání dorazil. Sympatický mladík se vyptává odkud, že to vlastně jedu a s úsměvem mi vysvětluje, že i bez deky to zvládneme.
Vstoupili jsme do jeho domu a už u vchodu mi přišlo, že je tam na to, jak je ten domek velký příliš mnoho bot. Procházíme přes dveře z předsíně, do nosu dostávám pořádnou dávku zápachu. V první místnosti leží ve spacácích několik vousáčů a stejná situace se opakuje v dalším pokoji, kde mi Andrej ukazuje mou postel, kterou je něčím politá matrace na zemi. Jasně, byl by to asi nefalšovaný ukrajinský zážitek přespat tam. Tohle je ale moc silný Couchsurfing zážitek i na mě. Tak si Andreje beru stranou, a vysvětluji mu, že po noční cestě autobusem a před 26hodinovou cestou domů bych se chtěl vyspat v příjemnějším prostředí.
Vydal jsem se tedy na procházku městem a cestou jsem pátral po nějakém vhodném hotelu. Byl jsem trochu naštvaný, že Andrej nic z toho, co jsem v jeho domě viděl nepopisoval na svém profilu. Cesta na hrad mi trochu pročistila hlavu, dokonce jsem tam potkal čtyřnohého kamaráda, který mě ale velmi rychle vyměnil za turistku se salámem. Aspoň mi stihl zapózovat na pár fotek a užil si trochu drbání za uchem. Zvedá se vítr, nad hlavou se mi stahují černé mraky a sotva co vejdu do hotelu začíná pršet. Hotel Kleopatra je o poznání méně autentický zážitek než Andrejův dům, ale jsem neuvěřitelně rád, že mám jen pro sebe manželskou postel. Za hučení deště usínám, abych o půl čtvrté ráno mohl vstát na můj poslední Ukrajinský autobus do Lvova.
Cesta do Lvova opět s nádechem výmolů, zvedám palec řidiči nekuřákovi. Po příjezdu do Lvova mám nutkání zkontrolovat v mapě, jestli jsem vážně ještě pořád na Ukrajině. Lvov je totiž úplně vytržený z ukrajinského stereotypu. Hezké cesty i ulice a globalizace je znát na každém kroku. I řidiči se zdají být civilizovanější. Lvov je totiž na dosah od polských i slovenských hranic, dřív dokonce k Polsku patřil. Snad jediné, co je tu stejné jako třeba v Oděse nebo Kyjevě je všudypřítomnost parků. A tady jsou obzvlášť pěkné. Osobně doporučuji Striyskyi Park, který je dost rozsáhlý a působí opravdu přírodním dojmem. Naopak příliš nemá cenu namáhat se výšlapem na vyhlídku v parku High Castle, je tam plno turistů až tam občas není k hnutí, což ostatně platí i o centru Lvova. Třeba Rynok je krásné malé náměstí ale je tam hlava na hlavě a celé kouzlo se tak trochu vytrácí. To stejné na Hřbitově Lychakiv, je zajímavé pozorovat hroby pomalu se ztrácející v lesním porostu, na záda vám ale co chvilku dýchá šik korejských turistů. Lvov je taková ukrajinská Praha. Určitě si tam zajeďte, pokud vás Ukrajina láká. Zajděte si do kavárny, projděte si město ale to, co zažijete není opravdová Ukrajina. S tímto dojmem usedám po dlouhé době do první pohodlné autobusové sedačky. Vítejte na palubě autobusu společnosti Leo Express, můj výlet končí.
Jedno doporučení k návratu, připlaťte si nějaký ten tisíc a zvolte na cestu domů letadlo. Ekologie je sice jedna věc ale (bez přehánění) tři hodiny čekání na hranicích plus víc jak dvacet hodin cesty vlakem a autobusem je dost náročná sranda.
Autor: Jakub Jílek
Pokud jste zmeškali první díl tohoto deníčku, můžete si ho přečíst ZDE.
