Ukrajinský deníček #1

Jakub Jílek

Už uplynula nějaká doba od mého posledního výletu, takže bylo načase se zase někam vydat. Chvilka koukání do mapy, a nakonec jsem si zvolil Ukrajinu. A to hlavně díky její blízkosti v kombinaci s pověstnou odlišností od západního světa. Samozřejmě vás prostřednictvím deníčku vezmu s sebou na mé putování touto rozlehlou zemí.
Jsou čtyři hodiny ráno, nasedám do Uberu a mířím na letiště. Dávám se do řeči s řidičem a ten se mě s kapkou údivu vyptává, proč se vydávám zrovna na Ukrajinu. Má ji zafixovanou jako docela nebezpečnou a zaostalou zemi, což není tak daleko od mých očekávání. Na druhou stranu se ale oba shodujeme na tom, že na Ukrajině mi bude opětováno mnohem víc úsměvů než tady v Česku. A i na to se hodně těším. Havlovo letiště je nezvykle tiché, o půl šesté skoro sám procházím letištními kontrolami a všímám si, že všude kolem mě se mluví jen ukrajinsky. Zdá se, že žádný krajan neměl stejný nápad jako já. O chvíli později už sedím v letadle a o další malý moment později už slyším lámanou angličtinou, že za patnáct minut přístáváme v Kyjevě. Opět se raduji ze své schopnosti usnout v jakémkoliv dopravním prostředku do deseti minut od startu.

Na pasové kontrole dostávám další razítko do sbírky a vyrážím na vlak. Kyjevské letiště totiž není úplně tak v Kyjevě ale v Boryspilu, který je od hlavního města vzdálený cca dvacet minut právě vlakem. V příletové hale se mi nabízí pár taxikářů, po cestě k vlaku pak ještě autobusáci ale vlaky kolony neznají, takže má volba je jasná. Ukrajina na mě rozhodně dělá dobrý první dojem, protože nádraží, nebo tedy spíš vlaková zastávka, je moderní a čisté stejně jako letiště. A když se nad tím zamýšlím, tak vlastně spojení centrum – letiště je tu lepší než v Praze, takže rozhodně palec nahoru. Přímo za oknem vlaku se mi začínají ihned odehrávat vzorové ukrajinské scenerie. Přejíždíme dálnici, kde auta kličkují mezí dírami, o kousek dál děda na svém políčku tlačí ruční pluh, o pár minut později se zpoza stromů vyloupne majestátní panelákové sídliště a po příjezdu na nádraží zjišťuji, že tady se ještě stále kouří i ve vagonech. Za co Ukrajince chválím je uvědomělá přítomnost anglických nápisů pod těmi v azbuce. Asi jsem ještě nezmínil jeden detail, neznám ani slovo v azbuce (vím jen, že MOCKBA znamená Moskva).

V Kyjevě mám v plánu hlavně památky, to mám vlastně víceméně v plánu pro celou Ukrajinu. Samozřejmě místní kuchyně a příroda je taky v mém hledáčku. Tenhle výlet ale beru spíš jako vnoření se do trošku jiné atmosféry, než kterou znám z jiných míst. První zastávka po cestě je Zlatá brána. Součást bývalého opevnění, která se postupem času rozrůstala až se její stavitelé rozhodli na jejím vrcholku dokonce postavit kapli. Nejdřív jsem dovnitř jít nechtěl kvůli obavám, že bych se mačkal mezi hromadou fotících turistů, ale k mému překvapení celou hradební bránu sdílím s jedním jediným zvědavým turistou.

Další na řadě je chrám svatého Michala, asi nejkrásnější svatostánek mé cesty. Nádherně modrá fasáda splývá s nebem a zářící zlaté kopule svítí jasněji než slunce. Zlaté dómy jsou něco, na co si ve městě začínám pomalu zvykat, má je zde opravdu každý kostel. Výjimkou není ani chrám svatého Ondřeje stojící na kopečku s krásným výhledem. Pod ním se nachází takzvaný Andriyivskyy descent, ulice vedoucí od chrámu dolů z kopce zpátky do města. Chodníky jsou lemovány stánky prodavačů různých cetek. Většina věcí, co se tam dá koupit nejsou zas tak odlišné od těch, co koupíte na ulicích Prahy nebo vlastně jakéhokoli velkého evropského města. Tady na Ukrajině jen v tričkách s nápisy „I Love Kyiv“ občas spí kočka. Další mou zastávkou je Kyjevskopečerská lávra, klášterní komplex na břehu Dněpru. Opět velmi pěkné místo plné zlatých kopulí. Z kláštera se ozývá zpěv, který krásně dokresluje pravoslavnou atmosféru tohoto místa. Také se ale ozývají hromy, první, které tento rok slyším. Černé mraky za Velkou zvonicí už jen potvrzují dnešní předpověď, že bude k večeru pršet. Rychlá večeře v podniku s názvem Lviv Croissants, který sice nenabízí tradiční ukrajinské pokrmy, ale dělají si tam vlastní pečivo, a tak je jejich jídlo opravdu čerstvé. S prvními kapkami v zádech pak vyrážím na autobusové nádraží. Tam už jsem za tmy. Přichází ke mně opilý a mírně agresivní chlápek, který si chce koupit můj „mobilek“ za deset hřiven, opětuji, že mu nerozumím tak zkouší stejnou částku jen v jiné měně. Po marných pokusech mu vysvětlit, že ani za deset dolarů mu svůj mobil neprodám se vyrážím zbaběle ukrýt do mekáče. První den a už se nechat obrat? Spíš ne. Autobus překvapivě čistý – usedám – usínám – a za sedm hodin, které pro mě byly asi jako deset minut jsem v Oděse. Zastávka číslo dva.

S Oděsou budu trochu stručnější, mám asi devět hodin, než zase vyrazím dál ale mám trochu obavy, že to bude moc času, ono toho tady totiž moc není. Na rozdíl od Kyjeva, který se aspoň snažil být moderní, Oděsa prostě stále hraje na notu zastaveného času a nezájmu o jakékoliv zlepšující zásahy do čehokoliv. Vtipným příkladem budiž tramvajová trať, kde sice jsou dvě koleje ale protijedoucí tramvaje se musí navzájem pouštět, protože v zatáčce jsou koleje nahnuté do strany a tramvaje by se asi srazily. Ráno jsem si zašel na bazén, který už taky něco pamatoval ale bylo to úžasné osvěžení takhle po ránu. Všude samé turecké záchody, takže mě opět zachránil mekáč, kde vědí, jak vypadá záchod (jo turecký je prý zdravější ale rozhodně ne na mou psychiku). Jakmile jsem se přes divoké ulice Oděsy prokousal do historického centra, najednou se vše trochu změnilo k lepšímu.

Ulice v centru jsou vzorově vydlážděné, co chvilka narážím na krásně upravené parky jako například Řecký park, který sousedí s Potěmkinovými schody. Kousek opodál je také budova opery. To je ale z místních zajímavých míst plus mínus všechno. Ok, ještě zlaté kostely ale ty už mi včera stačily. Zbývá mi ještě pár hodin do odjezdu. Zašel jsem si na pravý ukrajinský boršč a připojuji se na WiFi, abych se na moment kouknul také do virtuálního světa. Mezi mnoha zprávami mi vyčnívá jedna. Píše mi kluk, u kterého mám zařízené ubytování přes Couchsurfing ať si nezapomenu vzít deku nebo něco, protože peřinu nemá. Začíná hon za dekou po Oděse. V obchodech se snažím vysvětlit co chci: ne nechci nebesa na postel, ani kabát bez knoflíků ani nějaký ubrus s vyšívaným Kristem na křtění miminek.

Je pět odpoledne, nasedám do autobusu na třináct hodin dlouhou cestu. Čeká mě ukrajinský venkov a příroda! Jo a deku nemám.

Současně s ukrajinským deníčkem vychází na našem webu i deníček americký, tak neváhejte a běžte si ho přečíst.