A je tu druhý díl deníčku, který zaznamenává mé dobrodružné putování po kouzelném Islandu. Tentokrát se společně vydáme nejdřív na východ ostrova, a pak zase zpátky, abychom mohli pro změnu vyrazit na cestu na sever.
O některých lidech se říká, že jsou lidmi dvojí tváře. A platí to i na některá místa, jak mi dokázal hned třetí den na Islandu. Hned co jsem se probudil, slyšel jsem za okny jemné bubnování mnoha dešťových kapek. Za normálních okolností si asi řeknete, že se zkazilo počasí a musím uznat, že i já si jako první představoval jen to, jak budeme promoklí a všude bude chladno. Jen co jsme ale vyšli ven, do nosu nás praštila vůně deště. Určitě víte, jak voní déšť. ale tahle vůně jako by byla mnohem čistší a opravdovější. Nakonec to ještě začínalo vypadat, že budu nadšený i z deště.
Plán pro dnešní den byl poměrně jednoduchý, čekalo nás 500 kilometrů po východním pobřeží k ledovcové laguně Jökulsárlón a dalších 500 zase zpátky do našeho ubytování na Geysiru. Ono se to zdá jako nesmyslně dlouhá cesta kvůli jednomu místu, ale pokud někde platí, že cesta je cíl, tak tady to platilo dvojnásob. Cestování autem po Islandu je totiž specifické z mnoha důvodů a vlastně bych se u toho chtěl na chvíli zastavit. Kromě silnice s číslem jedna, která tvoří prstenec po obvodu ostrova a je asfaltová, jsou ostatní silnice z velké části šotolinové. Nic, co by se dalo přirovnat k cestování dálnicemi po zbytku Evropy. A pak je tu druhé specifikum, nad kterým mi doteď zůstává rozum stát…
Každých třicet až padesát kilometrů totiž narazíte na odbočku, která vás zavede na místa, kde není žádný problém strávit celou hodinu jen obyčejným koukáním. A nebo se stane, že se vám ta krajina prostě po cestě otevírá přímo před autem, vám stačí jen zastavit, a jste tam, kde jste vlastně vůbec být nechtěli, a přitom jste tak strašně rádi, že tam jste. Tak třeba vodopády, co se nenápadně ženou přes pastviny. Nikde nikdo, jen vítr, déšť a hukot vodopádů proložený občasným ovčím bekotem. Jedete hodinku a najednou se zpoza skály vyloupne další vodopád. Posluchači Justina Biebera určitě poznávají vodopád Skogafoss z jeho klipu I’ll Show You. Nebo jste spíše fanoušek Game of Thrones? Pak jeďte další hodinu a dorazíte na pláž Reynisfjara, neboli Černou pláž, kde se natáčely některé scény z tohoto seriálu. Klip zde natáčela taky Avril Lavigne ke svému hitu Above Water. Zvýšený výskyt celebrit těmto místům ale asi nijak nepřidává na hodnotě, spíš jen potvrzuje to, jak významně krásné kousky přírody to jsou.
Musím ale uznat, že až tak moc bezchybné to zase nebylo. Přeci jen celý den pršelo, a tak každá zastávka znamenala asi pětiminutovou psychickou přípravu v autě na to, že jdete do zimy, silného deště a na pláži ještě k tomu do silného vichru. Každé místo ale za to nakonec stálo. Jako velká výhra se ukázaly vyhřívané sedačky, které nám po cestě sušily promoklé bundy. A ano, teklo nám do bot (doslova) a drkotali jsme zuby, jenže to jsou oproti takovým zážitkům vlastně maličkosti.
Hlavním cílem byla stále ledovcová laguna. Začínal nás tlačit čas, protože denního světla už příliš mnoho nezbývalo, a hlavně nás ještě čekala celá cesta zpátky. Na jedno místo jsme ale ještě přeci jen museli odbočit, asi patnáct minut od hlavní cesty totiž najdete obrovský kaňon Fjadrargljufur. Opět místo, kde s námi bylo víc ovcí než lidí, v obou případech jsme je navíc viděli jen z dálky. Odsud už pak poslední hodinka a dorazili jsme do našeho cíle.
Ledovcová laguna Jökulsárlón je velmi zajímavý a opět jedinečný úkaz. Jeli jsme podél pobřeží, navigace ukazovala 500 metrů do cíle a my neviděli nic. A pak najednou most, na jedné straně oceán a na druhé se rozprostírá zářivě modré pole ledových ker tvořících labyrint, ve kterém se prohánějí tuleni. Bylo to tak zvláštní vidět je zrovna tam, kam doopravdy patří, a ne v ZOO. Laguna je docela tahák na turisty, takže tady už bylo trochu plněji. Z ledu sálal až na břeh mráz a pohled na tuleně pohrávající si v ledové vodě nám taky moc na pocitu tepla nepřidal.
Jasně, mohli bychom tam strávit delší dobu než deset minut, třeba jsme mohli nasednout na vyhlídkovou loď a projet si zátoku. Ale příroda nad námi vyhrála a asi půl hodiny po příjezdu jsme zmrzlí na kost odjížděli zpátky s vidinou teplé postele. Občas sice věci nejdou podle plánu, ale to je na Islandu to nejskvělejší. Není potřeba nic plánovat, stačí jet. Ony se ty plány po cestě píšou samy. Cesta zpátky byla skoro celá za tmy, a rád bych proto touto cestou poděkoval černým ovcím, které v noci neměly nic jiného na práci, než přebíhat cestu přímo nám před autem. Díky nim jsem za volantem neměl šanci usnout a v bezpečí nás dopravil zase zpátky.
Zbývaly už jen tři dny a já věděl, že tenhle výlet uběhne až příliš rychle. Tušil jsem, že to bude největší zážitek v mém životě, ale nevěděl jsem, jak velkou roli v něm budou hrát největší zvířata na světě nebo nejsilnější vodopád Evropy. Ale na to si musíte počkat až do dalšího vydání islandského deníčku…
Autor: Jakub Jílek
Zmeškali jste první díl islandského dobrodružství? Můžete to hravě napravit!
