Islandský deníček #1

Jakub Jílek

Po zážitcích z irského Erasmu naší šéfredaktorky vás tentokrát s naším cestovatelským deníčkem přeneseme na tři tisíce kilometrů vzdálený Island. Do pohádkové ostrovní země, která se pro mnoho důvodů stává stále častěji vyhledávaným místem turistů ze všech koutů světa…

Island je sice poměrně populárním státem, i tak je ale myslím vhodné jej trochu představit. Rozprostírá se na ostrově sopečného původu, poblíž polárního kruhu. Polární den a noc jsou tedy jistotou. Zatímco v zimě si užijete jen pár hodin sluníčka, v létě vás naopak čeká dlouhý den s teplotami kolem deseti stupňů. Je to tedy právě léto, kdy je nejvhodnější chvíle vyměnit plavky za jarní bundu a vyrazit na letní dovolenou v úplně jiném stylu.

Hlavním městem je Reykjavík se 125 tisíci obyvateli – a ano, je zároveň největším a téměř jediným městem na ostrově. Zbytek civilizace tvoří vesničky a hlavně osamocené farmy rozprostřené po údolích. Na Island proto určitě nevyrazíte za památkami, ale za přírodou, která je tady jako z jiného světa. Sopky se tu potkávají s ledovci, voda zrcadlí nebe svou barvou i čistotou a zelená tráva na kopcích je sem tam protkaná bílými ovcemi. I z tohoto stručného popisu se dá nejspíš pochopit, že Island byl dlouho mým snem, který se konečně splnil.

První den: z Reykjaviku na Geysir

V Praze jsem o půlnoci naskočil do letadla a na Islandu jsem se objevil stále ještě za tmy, časový posun o dvě hodinky proto není žádná hrůza, prostě mě čekala jen delší noc. Na Islandu mám kamarádku a původní plán vypadal tak, že vyzvednu auto z půjčovny (bez auta se na Islandu nikam nedostanete), první den strávím sám v Reykjaviku a na večer pak pojedu za ní. Vyzvedl jsem proto auto – KIA s asi 500 km na tachometru, vyhřívaný volant a sedačky – a vydal se za dobrodružstvím. Už první hodiny byly doslova luxusní. Rozhodl jsem se trochu prospat na parkovišti po cestě do Reykjaviku, který je od letiště asi 45 minut autem. Sice jsem se párkrát probral zimou, ale když mě pak probudily sluneční paprsky a přede mnou se rozprostírala nádherná krajina, věděl jsem, že tenhle výlet bude stát za to.

Reykjavik je velmi klidné město plné přívětivých lidí. Moc dlouho jsem se ale zdržovat nechtěl, přede mnou byla asi dvouhodinová cesta na Geysir, kde kamarádka bydlí, a chtěl jsem jet za světla, abych viděl z té úchvatné krajiny co nejvíc. Už zbývala jen rychlá návštěva ikonického kostela Hallgrimskirkja a po ní následovalo muzeum Perlan. Ovšem ne kvůli jeho expozici, ale krásnému výhledu na město z jeho střechy.

Ovšem pravá perla nebyl Perlan, ale má příhoda při odjezdu. Když jsem totiž nasedal do auta, přes skleněnou výlohu naproti jsem uviděl bazén, z kterého se nápadně kouřilo. Nalepil jsem obličej na výlohu a tam dole najednou pozoruji vířivky a pár lidí v bazénu. Čirou náhodou jsem narazil na koupaliště Sundhöll Reykjavíkur.

Pod otevřenou oblohou tam najdete vířivky s horkou vodou, plavecký bazén i saunu. Obzvláště ty bublající bazénky byly něco, čemu jsem po dlouhém sezení v letadle a promrzlé noci v autě prostě nemohl odolat. Na fotce uvidíte jen venkovní bazén, uvnitř jsou ale ještě další dva. V celém areálu bylo asi dvacet lidí a téměř všichni místní. Opravdu jsem měl pocit, že jsem objevil skrytý vodní ráj. Po důkladné koupeli ve všech možných bazénech a vířivkách jsem konečně vyrazil na cestu. Ale jen co jsem vyjel z města, už jsem zastavoval na krajnici, abych si zvěčnil všechny ty výhledy, které se přede mnou rozprostíraly. S každým dalším kilometrem se mi jen víc a víc otevírala pusa dokořán. 

Po cestě jsem taky narazil na kráter Kerið. Skvělé místo na zastávku! Netrvalo dlouho a byl jsem v cíli. Geysir sám o sobě je jedno z těch turisticky dost známých míst, takže sami tam většinou nebudete, pokud nepřijedete velmi brzo ráno. Samotný gejzír je úchvatná záležitost, ale i jeho okolí je velmi zvláštní. Všude kolem vás se v malých jezírkách vaří voda a do vzduchu se vznáší pára jako v nějaké obrovské přírodní kuchyni. Ostatně v těchto přírodních „hrncích“ si Islanďané opravdu vaří jídlo, takže přirovnání nakonec bylo víc než trefné.

Kousek opodál je také obří vodopád Gullfoss, u něhož jsem dlouho jen stál a koukal se na tu obrovskou vodní masu valící se přes skály. Byl to můj první islandský vodopád a já nevěřil vlastním očím. A to jsem nevěděl, že ještě ten den uvidím další a mnohem krásnější vodopád. S kamarádkou jsme totiž zašli k jednomu se jménem Bruarfoss, který byl také nedaleko. Je sice mnohem menší a klidnější než Gullfoss, ale možná právě v tom je jeho kouzlo. A ty barvy, kterými voda v tomhle vodopádu hrála, se snad ani nedají popsat… Na rozdíl od Gullfossu tady navíc nebyl ani človíček – jen my a zázračné dílo přírody. Pobyli jsme tam ale jen chvíli, protože už se začínalo smrákat, takže jsme se vydali zpět úzkou stezkou podél břehu, kterou jsme sem přišli. A za námi už se přes hory valily černé mraky, předzvěst toho, že pro další dny na kouzelné azurové nebe můžeme zapomenout. Island se nám chystal ukázat svou drsnou tvář…