Dobrá Literatura V: Muži jsou z Mars(e) a ženy ze Silvie

Jan Rillich

Koloseum. Vlčice. Gaius. Iulius. Caesar. Nero. Brutus. Romulus. Remus. Plautus. Ovidius. Marcus Aurelius. Kuskus. Ne, ten ne. Ale všechno předchozí jo. Je to tady, jména zakončená na -és vyšla z módy. Pokud chceš bejt slavnej teď, Sókrate, musíš se stát Sókratusem. Vítej v Římě, čtenáři!

Dnešní díl bude takovým úvodem do Říma. Neprobereme ani tolik literaturu, jako spíš historii, protože historie je co? Historie je učitelkou života? Ok. Historie je nejdůležitější věda? No, možná. Historie je iluze psaná vítězi? Zcela určitě. A tak dál.

Řím, Řím, ŘÍM. Tohle slovo vás bude v nadcházejících dílech štvát, jako vás dřív štvalo Řecko.

Může se vám to nelíbit, můžete s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se s tím dá dělat. – Jára Cimrman

Jak začít? Inu, když se dneska Vény z Dolních Malinovic zeptáte, jestli zná nějaký pořekadlo o Římě, tak pokud vychodil aspoň základku, nejspíš řekne, že Řím taky nepostavili za den. Tohle úsloví znáte určitě taky. Označujeme jím fakt, že velké věci vyžadují trpělivost. Nikdo z vás si asi nemyslí, že Řekové najednou zlenivěli, 1. září padli, Římané si toho všimli a 2. září byli nejmocnější oni.

Pravdou je, že úvod do studia Říma většinou začíná informací o tom, že Řecko ztrácí svůj vliv, postupně upadá a od doby jeho úpadku je nejdůležitější právě země z Apeninského poloostrova. Každý historik vám sice řekne, že se to takhle zjednodušit nedá, ale to říkají historici úplně o všem. Řím je v hodinách dějepisu taky většinou mezi žactvem populárnější než Řecko.

Já osobně si to vysvětluju tím, že zatímco Řekové jsou jedna velká rodina filosofů, kteří se zabývají kosmem, bytím, hmotou, atomy a podobně, Římané nikdy jako velcí filosofové neprosluli. Z Řecka si vzali stoicismus, tedy filosofii zaměřenou na osobní (nikoli celkovou) etiku, moudrost člověka a cestu ke sebezdokonalování, ideálně vedoucí ke zdokonalení celého světa.

Právě tahle praktická filosofie je jedním z pilířů, na kterých byl postaven Řím. A fakt to nebylo za den. Stoická filosofie je i pro člověka filosofií nepolíbeného docela dobře pochopitelná. Řekové se starali o abstraktní bytí a ostatní těžko popsatelné filosofoviny, Římané se starali hlavně o to, aby filosofií dosáhli zlepšení na úrovni člověka – protože čím lepší člověk, tím lepší říše, ve které bydlí.

Tolik tedy k základnímu rozdílu mezi dvěma nejmocnějšími antickými státy a můžeme se podívat na něco z literatury. A jak jinak načít starou římskou literaturu, než legendou o založení státu. Není to sice úplně tradiční literární dílo z dnešního pohledu, legendy jsou ale pevnou součástí literatury i přes skutečnost, že neznáme jejich autora.

V nejrůznějších přehledech se dočtete, že byl Řím založen v roce 753 př. n. l. – tedy v době, kterou v Řecku nazýváme dobou Archaickou, kdy vznikly například Homérovy eposy. A protože „přemohl“ Řecko až o mnoho set let později, svědčí to nejspíš o tom, že ho fakt nepostavili za den. Legenda tedy praví, že panna Rhea Silvia, dcera krále Alby Longy (království na Apeninském poloostrově), neodolala flirtujícímu bohu války Martovi (1. pád Mars – pro řeky Ares), a protože pro řecké a římské bohy nebyl celibát ve zvyku, užili si spolu a ona mu porodila dva syny – Romula a Rema. Král této země neměl tak úplně radost, že zplodila potenciální následníky trůnu, a tak nechal mimča vhodit v koši do vod rozvodněného Tiberu.

Děti bohů ale nejspíš nezabijete tak snadno, takže se tiberské vody brzy uklidnily, dvojčata se ocitla na suchu, a po chvíli si jich všimla vlčice, která je přijala za své. Kojila je vlastním mlékem a zahřívala, dokud si jich pro změnu nevšiml zase pastýř. Ten se ale nechtěl prát s vlčicí, která by ho nejspíš v ochraně svých lidských mláďat roztrhala, takže počkal, až odběhne, a vzal si je. Tak vznikla první krádež dětí v historii a pastýř může být jedině rád, že neskončil u soudu. Vlčici se ale k soudním tahanicím nechtělo, a tak nechala celou záležitost být.

Pastýř se pak o dvojčata staral vedle svých dvanácti synů. Kdyby se to stalo o 2200 let později, už by měl super fotbalový tým i se třemi hráči na střídačku a Klapzubové by si neškrtli. Ale zase by kluci nejspíš mezi zápasy nestihli založit jedno z nejmocnějších impérií historie, takže je to vlastně dobře.

Romulus a Remus ale dávali před fotbalem přednost spíš jiným radovánkám. Byli si vědomi svého královského původu, ale nechtěli čekat, než jejich děd Numitor, král Alby Longy zemře. Vypadalo to asi takhle:

Romulus: Hele, já už bych chtěl vládnout.

Remus: Jo, já taky, ale děda pořád žije. Zabijem ho?
Romulus: Ne, mám lepší nápad. *ďábelský smích*

Remus: A jakej?

Romulus: Založíme si vlastní město, a až bude dost silný, ovládneme i dědovo království.

Remus: Ok.

Vybrali pěkný místo, kde tekla říčka a tráva se zelenala, a pak už se jen stačilo pohádat o to, jak se bude město jmenovat. Překvapivě, Romulus chtěl, aby se jmenovalo po něm, a Remus, aby se jmenovalo po něm. Člověk by řekl, že to ani nemusím zdůrazňovat, to jen aby bylo jasno, že si Romulus nepřál třeba Jednorožcov.

Detaily toho, jak o tom chtěli rozhodnout, nejsou moc důležité. Důležité ale je, že se pohádali opravdu hodně a Romulus bratra zabil. Od té doby se jmenuje Řím Řím (Roma) a ne… ehm… Rém?

Jejich vychovatelka vlčice je dodnes symbolem Říma a originál její sochy i s malými sajícími dvojčaty zdobí Palazzo Conservatori v Kapitolských muzeích na římském pahorku Kapitol.

Tolik tedy úvod k Římu. Na závěr umístím jeden slavný citát, nad kterým je dobré se zamyslet. Jak na vás působí? Napište nám!

Římané nemilovali Řím, protože byl velký. Byl velký, protože ho milovali.

– Gilbert Keith Chesterton, britský spisovatel a filosof

Foto: Pixabay, Wikimedia Commons