„ηὕρηκα!“ (Heuréka!), zvolal prý Archimedes, objeviv právě svůj zákon. Po těžkém, opravdu náročném dni, kdy nejspíše bez ustání, neúnavně, do sedření kůže…přemýšlel, si mohl konečně dopřát vodní lázeň a trochu se zrelaxovat. Moc dlouho si ji ale neužil, sotva totiž jeho tělo nadzvedlo hladinu, v Archimedově hlavě to cvaklo a zákon byl na světě. Heuréka! Vítejte v antickém světě, který toto radostné zvolání nejlépe vystihuje.
Výraz antika zahrnuje období starověku v Řecku a Římské říši. Začátek tohoto období pak můžeme posadit do 8. století př. n. l., což jest počátek archaického období ve starověkém Řecku, jeho konec pak do roku 476 n. l., roku zániku Západořímské říše. A protože pouhé století předtím Řekové, inspirováni písmem foinickým (Fénicie, území dnešní Sýrie, Izraele a Libanonu), stvořili písmo vlastní, začali také vesele psát a tvořit literární díla.
Jedním z úplně prvních autorů, a zároveň jedním z největších, je básník, autor dvou nejznámějších eposů světa Illias a Odyssea, Homéros (Homér). Už na základních školách jsme se učili o Paridovi, krerý dostal od tří rozhádaných řeckých bohyň za úkol určit, které náleží zlaté jablko. Nabídka bohyně Afrodíté, která mu za něj nabídla nejkrásnější ženu na světě, se mu líbila nejvíc, a tak jí ho dal. Jaksi se ale zapomněla zmínit, že si ji bude muset ukrást ze Sparty, čímž rozpoutá válku. Vzpomínáte si, jak nám tohle ve škole říkali? Já jo, a to hlavně proto, že to není pravda.
Illias (jak se Trója také nazývá v latině) ve skutečnosti líčí jen posledních 51 dnů války, která trvala zhruba deset let – a zabývá se Achileem, nejmocnějším řeckým válečníkem, který trucuje, neboť mu byla odňata jeho oblíbená otrokyně a odmítá se zúčastnit bojů. Tróju bez něj ale dobýt nelze, a tak se toho v době jeho nepřítomnosti na bojišti zase tolik moc nestane.
V Illiadě se sice nachází řada retrospektiv, z nichž se můžeme dozvědět víc o příčinách a předchozích událostech, rozhodně to ale není příběh celé války od začátku do konce; jednak je to veršovaná báseň (Íllias – v překladu báseň o Ílliu), jíž se dá dnes poměrně těžko rozumět, a to i v překladu, jednak se, jak už bylo zmíněno, věnuje jen malé části konfliktu. Učitelé povětšinou žádají, abyste si přečetli Petiškovy Staré řecké báje a pověsti a potom s vámi probírají Illiadu, jako by ji napsal on.
Odyssea, druhá část velkého eposu, se zabývá návratem ithackého krále
Odyssea domů. Je oslavou moře, přírody, věrnosti a důvtipu. Odysseus potkává řadu mytických bytostí, které mu v návratu pomáhají, stejně tak ale hromadu takových, které ho chtějí sežrat, uvěznit a podobně. Jeho žena Penelopa mezitím čeká doma na Ithace, a jelikož je krásná, jako všechny ženy ve starém Řecku, uchází se o ni spousta nápadníků. Těm řekne, že si mezi nimi vybere nového muže, až dokončí rubáš pro Odysseova otce Laerta. Co ale přes den utká, v noci rozpárá.
Takhle oddaluje svatbu po tři roky, než se její muž vrátí. Velice dojemné, což ještě umocňuje fakt, že navrátivší se král spolu se svým synem Télemachem všechny nápadníky zabije. Inu, Odysseus byl muž činu a nejspíš si dost dobře uvědomoval, že po tom, co plul z Turecka do Řecka deset let už raději nebude Homérovy čtenáře déle dráždit, a tak to s nápadníky vyřešil rychle.
O Homérově existenci se i tak vedou spory. Jakkoliv byly již oba jeho eposy podrobeny zkoušce času a zkouškám kritiků a dá se říct, že obstály, o jeho osobě se toho neví ani zdaleka tolik. Už ve starověku o něm nebylo známo mnoho. Prameny se tak nějak shodují, že byl slepý a většina záznamů ho popisuje jako slepého starce. O jeho datu a místě narození i smrti se neví nic, neboť existuje několik verzí. Pochybnosti o jeho autorství Illiady a Odyssey (a zároveň i existenci) však více než cokoliv jiného, vyvolává jedna drobnost. Homér se zdá být velice znalým co se zvyků a fungování vyšší společnosti týče. Jak jakýsi obyčejný slepý stařec, který podle dostupných pramenů do života aristokratů ani nenakoukl, může mít o těchto záležitostech takový přehled.
Ať tak či onak, přínos tohoto básníka je pro literaturu značný. Přes veškeré pochybnosti, které okolo jeho autorství a života panují by bylo velkou chybou Homéra upozaďovat. Velkou měrou totiž přispěl k dnešní podobě všeho, co čteme. A kdyby nic jiného, víme o něm a jeho díle i po dvou a půl tisíci letech. A kdo z nás tohle o sobě může říct?
Autor: Jan Rillich
Pokud vás zajímá, kdy vlastně celá literatura pravděpodobně vznikla? Přečtěte si první díl této naší série.
