Je to pro nás možnost zapojit se do aktivity, která má opravdu smysl, říkají o projektu Medici na ulici studenti medicíny

Jan Meichsner

Již třetím rokem působí v pražských ulicích program vedený mladými studenty medicíny s názvem Medici na ulici. Jeho cílem je poskytovat zdravotní pomoc lidem, kteří se ocitli na ulici a často nemají k základnímu zdravotnictví vůbec přístup. Celý projekt je veden studenty medicíny, kteří operují jak v terénu, tak na kontaktních pracovištích. My vám nyní přinášíme rozhovor s dvojící mladých mediků, kterými jsou Ruth Habartová a David Varyš.

Mladí studenti medicíny pomáhají lidem bez domova v pražských ulicích

Jak jste se k projektu Medici na ulici dostali?

RH: Projekt vznikl u nás na 3. lékařské fakultě už v roce 2013 a založila ho tehdejší studentka Andrea Pekárková, nyní jediná lékařka, která se v České republice pouliční medicíně věnuje. Původně se projekt jmenoval Medici pro Armádu spásy, pak se několik let jmenoval Medici pomáhají. Já jsem se do projektu zapojila ve druhém ročníku – tenkrát se chodilo v zimních měsících na nouzovou noclehárnu zřizovanou Nadějí a projekt byl celkově na fakultě spíš nenápadný a moc studentů se nezapojovalo, organizačně spíše přežíval. Mě ošetřování lidí bez domova nadchlo od prvního večera. Později ve třetím ročníku jsme s dalšími spolužáky převzali vedení tohoto projektu a už 3 roky se snažíme naše aktivity rozvíjet a koordinovat je tak, abychom byli co nejužitečnější.

Jaká byla vaše motivace se do projektu zapojit?

RH: Chtěla jsem lidi bez domova poznat a zjistit, jací jsou, jaké mají problémy a jak jim můžeme pomoci. Skoro celý svůj život žiji v centru Prahy a bezdomovectví je tu vidět na každém kroku. V každodenním životě ale lidi, kteří na ulici přežívají, přehlížíme a jejich přítomnost je nám nepříjemná. Je strašně důležité nezapomínat, že to jsou lidé jako my, kteří se z různých důvodů dostali do extrémně těžké situace, jsou sociálně izolovaní a je pro ně velmi obtížné se vrátit zpátky do společnosti.

DV: O projektu jsem se dozvěděl, když jsem byl v prvním ročníku lékařské fakulty.  V podstatě jsem tehdy začínal s medicínou, a tedy pocítil touhu po jakémsi dobrodružství, vzrušení. K projektu jsem se tehdy nepřidal, to až o pár let později, za což jsem ostatně rád, neboť se má motivace změnila. Chtěl jsem hlavně pomoct ostatním lidem a mít radost z dobré práce, která dává smysl, a tak jsem k této práci i přistupoval.

 V čem spatřujete největší přínos a význam celé akce?

RH: Jako nejdůležitější přínos naší činnosti vnímám lidský kontakt a zájem, který lidem bez domova projevujeme. Dáváme jim tím najevo, že nám nejsou lhostejní. Jako studenti nemůžeme lidem bez domova poskytnout odbornou lékařskou pomoc, od toho jsou diplomovaní zdravotníci. Můžeme jim ale pomoci s péčí o rány, které v prostředí, ve kterém žijí, nemohou dobře zvládat. Poskytujeme jim základní zdravotnický materiál a pomáháme jim o jejich zdraví pečovat. Zároveň jsme ochotni jim naslouchat, popovídat si s nimi, a to každý z nich velmi ocení. Pro lidi bez domova znamenáme velkou pomoc díky tomu, že jsme jim dostupní a chováme se k nim s respektem.

 DV: Přínos, který naše iniciativa přináší je podle mého názoru dvojí, a to jak z hlediska studentů, tak osob bez domova. Studenti mají bezvadnou příležitost naučit se nejrůznějším komunikačním dovednostem a vytvořit si dobré životní postoje. Zároveň zjistí, že i lidé na ulici mají své starosti, trápení, a že na nich záleží z hlediska zdravotníka stejně jako na ostatních pacientech. Myslím si, že v naší činnosti neděláme rozdíly, a to mi přijde skvělé. Přínos pro osoby bez domova je v podstatě zrcadlový – ačkoli se v souvislosti s naší činností často hovoří o samotném ošetřování, je pro ně nemalým benefitem, že jim někdo otevřeně naslouchá, reflektuje jejich problémy, přemýšlí s nimi o tom, jak dál, a nakonec je vnímá jako hodnotné osobnosti, snad pouze jen v těžké životní situaci.

Jaká je práce přímo v terénu? S jakými zraněními a zdravotními komplikacemi u lidí bez domova se nejčastěji setkáváte?

RH:  Nejčastěji se staráme o chronické rány. Špatně se hojí z hygienických důvodů, a také kvůli přidruženým chorobám, kterými lidé bez domova často trpí. Komplikace těchto ran jsou infekce, kterým se snažíme pravidelnými převazy předejít. Dál jsou častá i parazitární onemocnění, například vši. Lidé bez domova také trpí běžnými respiračními infekty, hlavně během zimních měsíců. V zimě jsou taky časté omrzliny, ale také popáleniny. V terénu s sebou máme ošetřovatelský batoh vybavený základními materiály, jako jsou obvazy, obinadla, dezinfekce a další potřebné věci.

Jak probíhá takový “den“ v terénu? Obcházíte určité lokality a nebo za

Dobrovolníci z řad studentů jsou k dispozici jak v terénu, tak na kontaktních místech v metropoli

vámi lidé sami přicházejí?

DV: Působíme jednak v terénu na stanici metra Vltavská, jednak pod střechou v rámci ošetřoven (ve spolupráci s Armádou spásy). Dohromady na iniciativě participuje zhruba na třicet studentů, kteří se každý měsíc zapisují na jednotlivé termíny “služeb”, na které poté docházejí. Co se mě týče, zabezpečuji navíc, aby byl náš batoh – naše polní ošetřovna – vždy dostatečně zásoben.

Máte za sebou nějaký dobrý příběh, kdy se třeba podařilo zachránit někoho kdo byl opravdu hodně nemocný?

RH: Napadá mě jeden pán, asi padesátiletý, který si u nás chtěl vyzvednout materiál na převazy. Podařilo se mi ho přesvědčit, aby mi svůj defekt na noze ukázal, měl na pravém bérci dost velký strup, který na první pohled nevypadal tak zle, ale ze zarudlého okolí rány bylo jasné, že pod strupem probíhá poměrně silná infekce. Pán mi říkal, že nás tím nechce obtěžovat, že si to léčí sám, a že to zvládá dobře. Když jsem se ho ptala, jak se o ránu stará, řekl mi, že se na vojně naučil, že se má na ránu dávat obklad s močí, tak to tak dělá. Dlouho jsme o tom spolu mluvili, a nakonec jsme se domluvili, že bude pravidelně chodit na převazy k nám a ránu mu budeme čistit dezinfekcí a čistě krýt.

Mají lidé bez domova o akci zájem a sami ji vyhledávají?

RH: Za 3 roky, co pravidelně působíme na našich ošetřovnách, jsme si u lidí bez domova vybudovali důvěru a chodí za námi stále více lidí. Je to tím, že jsme důslední a lidé se mohou spolehnout, že na ně na domluvených ošetřovacích stanovištích vždy bude čekat služba mediků. Díky tomu tedy dostávají základní zdravotní ošetření lidé, kteří by jinak žádnou péči nedostali. Snažíme se je motivovat k péči o zdraví, pomůžeme jim se zdravotními problémy, na které stačíme a ty, kteří potřebují lékařskou pomoc odkazujeme na ordinace, které jim ji mohou poskytnout.

DV: Ano, řekl bych, že zájem mají. Tím, že zabezpečuji naši vybavenost v rámci terénní služby na Vltavské, jasně vidím, že během posledního roku se spotřeba našeho zdravotního materiálu zvýšila zhruba čtyřikrát. To mě ostatně velmi těší a myslím, že je to jasným důkazem toho, že práce, kterou odvádíme lidem na ulici opravdu vyhovuje, a že má smysl i v tak bezvýchodné problematice, kterou bezdomovectví mnohdy je.

Tým projektu Medici na ulici čítá 30 studentů. Na fotografii je pětice z nich. Vpravo pak Ruth Habartová a David Varyš, kteří poskytli rozhovor našemu webu

Myslíte si, že by se mělo do projektu zapojit víc studentů medicíny a případně jej rozšířit i do dalších měst?

DV: Myslím si, že by to bylo dobré, jak pro lidi na ulici, tak pro studenty. V současné době se snažíme rozšířit naše řady o kolegy z dalších lékařských fakult, což se nám pomalu, ale jistě daří. Rozšíření do dalších univerzitních měst je naším dalším cílem, kterému se budeme v dalších letech věnovat my nebo naši následovníci.

Závěrem bych se chtěl ještě zeptat, zdali po zkušenostech a podílení se na pomoci lidem bez domova, reálně uvažujete o tom, že byste se do podobné akce zapojili podruhé a respektive ve větším měřítku. Například jako koordinátoři.

RH: Moje roky v Medici na ulici pro mě byly hodně formující a naučila jsem se díky tomu toho opravdu hodně. Problematika bezdomovectví se mi stala blízkou a dovedu si představit, že bych se jí věnovala v určité míře i po ukončení studia. Budoucnost zdravotní péče o lidi bez domova je podle mého názoru ve specializovaných pracovištích, která dokážou vyjít této skupině pacientů vstříc a budou dobře odpovídat na specifické potřeby těchto lidí. V zahraničí v tomto směru najdeme hodně inspirace a dovedu si představit, že bych se v budoucnu podílela na vytvoření podobného systému u nás.

DV: V současnosti naše iniciativa funguje a řekl bych, že poměrně dobře. Nevím, zdali bych se chtěl zapojovat do nějaké podobné akce – ostatně ta naše v žádném případě nekončí. Být koordinátorem se mi zdá moc formální, myslím si navíc, že s takovýmito funkcemi vždy trochu odpadá kontakt s cílovými osobami. Myslím, že právě naše neformálnost a otevřenost je to, čeho si lidé bez domova na naší pomoci nejvíce cení.

Foto: cuni.cz