Kavárenský ruch, spokojený smích, cinkání lžiček a vůně čerstvě pražené kávy. Přesně do této idylky zasadila olomoucká galerie Telegraph projekt s názvem „Repeat After Me: Open Group“. Instalace, která v roce 2024 rezonovala na prestižním Bienále v Benátkách, převrací nevinnou zábavu v mrazivé svědectví. Vítejte v karaoke baru, kde si nezazpíváte texty oblíbených popových hitů, ale na vlastní hlasivky okusíte, jak zní autentické zvuky války.
Cesta za uměním začíná paradoxně u baru. Třetí patro olomouckého Telegraphu praská o víkendu ve švech. Kdo by čekal tichou pietní místnost nebo odhlučněné studio, je brzy vyveden z omylu. Projekt, který je k vidění až do 3. května, nemá vlastní sál. Přímo v rohu rušné kavárny je prostor od stropu ohraničený jen tlustými černými závěsy. O to absurdněji působí, když jimi člověk projde. Zářivé denní světlo rázem střídá dusná tma, kterou prořezává jen krvavě rudé nasvícení. „To je jak red room,“ bleskne mi hlavou mezitím, co do „místnosti“ vstupuju společně s mou kamarádkou.
Samoobsluha na trauma
Uvnitř nikdo nečeká. Výstava funguje jako „pop-up“ v rámci otevírací doby kavárny a je zcela bez obsluhy. Na stěnách se míhají stíny a z plátna už dávno běží intimní sestřih videí. Přímo naproti projekci trůní tři barové židličky s mikrofony. Na bocích je pak doplňuje křeslo a na druhé straně stůl se třemi židlemi. Z plátna k nám promlouvají tváře. Muži a ženy z Ukrajiny se představují – říkají svá jména, věk, odkud pochází a kde našli útočiště. Někteří se podělí o krátký střípek toho, co ve své domovině za války zažili. Následně se obrazovka zčerní a objeví se anglický text popisující konkrétní zbraň či vojenskou techniku. Pak přichází „karaoke“ část. Vzhledem k tomu, že video je někde u konce, zasedáme prvně za stůl. Rozhlížíme se po místnosti, rozpačitě posloucháme zvuky a pomalu to zkoušíme i bez mikrofonu. Docela silně se nám do toho však mísí zvuk z kavárny. Nakonec však video končí a my konečně zasedáme za mikrofony.
Když se stud mísí se sirénami
Čeká na nás zhruba 15 zvuků války. Zpočátku se dostavuje palčivý pocit studu a trapnosti. Ochranná bublina neexistuje. Černé závěsy zvuk nijak neizolují, dveře tu nejsou a barové židličky jsou otočené zády ke vstupu. Naše neumělé pokusy napodobit dunění zbraní, svištění raket a bzučení dronů se občasně mísí i s rachotem kavárny. Jazyková bariéra a specifické hlásky, které ukrajinština dovoluje, celou situaci ještě ztěžují. Člověk by nejraději utekl. Slyšet vlastní hlas, jak uměle přehlušuje video i kavárenský šum, je silné. Pomohlo by snad jen to, kdyby po našem výkonu zazněl skutečný zvuk dané zbraně či stroje – možná by to definitivně roztrhalo tu mlhu trapnosti, která se kolem instalace vznáší.
Vypadá to asi následovně. Žena se krátce představí, jak jsem již říkala. Pak stroze pronese: „The Tornado multiple rocket launch system“ (salvový raketomet Tornado). Pak problikne černá obrazovka s anglickým textem, který zbraň přibližuje. Některá slova ani neznám a kontext mi, abych byla upřímná, lehce uniká. Žena se znovu objeví, nadechne se a začne vydávat zvuk. Na spodním okraji obrazovky přitom běží onen klasický text, který známe z karaoke: „THUhsh THUhsh THUhsh THUhsh THUhsh THUhsh.“ Písmena postupně tmavnou do rytmu toho, co je právě „odzpíváno“. Žena na videu svou hrůzostrašnou pasáž dvakrát zopakuje, přičemž se nám kouká až do morku kostí, a pak zvuk utichne. Zůstává jen nápověda a ztlumený záběr, ve kterém je stejná žena – pomáhá nám skrze artikulaci. V tu chvíli je vydávání zvuků už jen na mně a mé kamarádce. Zrovna tento zvuk je docela jednoduchý a s výslovností nijak nezápasíme. O to je to horší, jsme vtaženy do momentu. Není tady žádná bariéra studu. Jen náš hlas, který se ozývá z reproduktorů: „THUhsh THUhsh THUhsh THUhsh THUhsh THUhsh.“
Obraz zůstane, zvuk si vás najde
Když jsme vycházely ze tmy zpět do kavárny, cítila jsem zvláštní rozpor. Očekávala jsem tvrdý emocionální náraz, ale ten se nedostavil ve mnou očekávané míře. Přineslo to však jedno zásadní uvědomění. Jsme zvyklí vnímat válku vizuálně. Díváme se na fotografie rozbombardovaných domů, sledujeme tichá videa v televizi. Obraz ale zůstává na místě, tam v dálce. Zato zvuk – ten se nese na kilometry daleko. Je všudypřítomný, nezná hranice a nedá se před ním zavřít oči. V realitě je dunění a pískot zbraní mnohem zlověstnější a matoucí než jakýkoliv obraz. A přesně tohle uvědomění jsem si z drásavého karaoke v Telegraphu odnesla.
Je těžké něco takového přepsat na „papír“, neboť takovýto zážitek je silně subjektivní. Pro mě i pro mou kamarádku, která se mnou tento zážitek absolvovala, to bylo něco, co nás donutilo přemýšlet – a to různě. Hlavně ale nad tím, jak přeživší války tyto zvuky provází na každém rohu, před spaním i ve sprše. Nikde tomu neuniknou. Závěrem bych chtěla výstavu doporučit všem, protože je to nevídaný koncept zobrazení války. Vstup je navíc zdarma. Více informací naleznete zde.
Autorka: Tereza Hubáčková
Editorka: Soňa Lichtenbergová
Zajímá vás více autentických snímků života za války? Prohlédněte si fotoreport z Ukrajiny.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Zdroje: https://telegraph.cz/repeat-after-me-open-group
Foto: Tereza Hubáčková
