Jednadvacátý březen je Světovým dnem poezie. Tento rok jej oslavíme již po dvaadvacáté. Den je to velmi významný nejen z básnického pohledu, ale zejména pro lingvisty a jazyk samotný. Na tyto faktory se UNESCO snaží mířit a zachránit tak pomalu umírající jazyky tím, že jim poezií dodá hrdost a dokáže jim, že každý jazyk má své kouzlo. A co by to bylo za den poezie bez poezie? Na konci článku vás jedna čeká.
Mezinárodní den poezie vyhlásilo UNESCO po 30. generální konferenci v Paříži roku 1999. Tímto dnem chce celému světu ukázat, čím poezie pro jazyk může být.
Podle slov UNESCO je poezie jednou z nejcennějších forem, jak se jazyk může kulturně i lingvisticky vyjádřit a identifikovat. Tato slova se dají jedině podpořit. Představme si, jak by náš český jazyk vypadal, kdybychom jej nerozvíjeli skrze poezii a nehráli si se slovy a nevytvářeli někdy až nesrozumitelné větné celky. Jazyk by se neměl jak utvářet a umíral by. Poezie tak nemá jen estetickou funkci, nýbrž v sobě uchovává též něco z jazyka, kterým je psaná. A to je na tom to krásné.
Poezie se také snaží spojovat lidi z celého světa, ze všech kontinentů. Problém však může nastat tehdy, když význam básně v jiném jazyce už nemusí přinášet stejný význam jako originál. Proto jsou důležití skvělí překladatelé, kteří i přes jazykou barierů dokáží přenést obsah do jazyka jiného.
Díky poezii ze sebe dokáže každý jedinec dostat i myšlenky, které by se bál vyslovit před ostatními. „Poezie mi pomáhá zpracovávat pocity, aniž bych je musela říkat nahlas,“ říká Tereza, která takto odpověděla na otázku, proč začala psát poezii. Její myšlenku též podtrhávají slova bývalé generální ředitelky UNESCO Iriny Bokovové: „Světový den poezie vzdává hold mužům a ženám, jejichž jediným nástrojem je jejich jazyk a kteří mají své sny a jednají podle nich. UNESCO uznává poezii jako cenný symbol kreativity lidského ducha,“ uvedla Bokovová ke Světovému dni poezie.
Nynější generální ředitelka UNESCO Audrey Azoulay má o poezii jasno: poezie má sílu, které se nic nemůže rovnat. John Felstiner, profesor ze Stanfordu, uvedl, že každý jedinec dokáže svou poezií utvářet svět. Tuto myšlenku uvedl v knize Can Poetry Save the Earth? (Může poezie zachránit Zemi?), ze které čerpala Azoulay ve výroční zprávě ke Světovému dni poezie. Ve zprávě též uvedla Kafkův citát: „Kniha musí být sekerou pro zamrzlé moře ukryté v nás.“ To samé platí i pro poezii.
Světový den poezie bez poezie by byl jako řízek bez strouhanky, proto jsme si jednu báseň pro tento den připravili.
TOASTY
Lukáš Ždan
Přijdu domů, nevím, co bych sněd.
Něco musím sníst, a to hned,
nebo to špatně dopadne,
duše se mi rozpadne,
když nic nesním.
Zřel jsem bochník chleba na parapetu.
Chlebe, pomoz, chystám vendettu,
zničíme hlad, co ve mne je,
nebudu muset na koleje,
protože zvítězím.
A co se mnou bude, zeptal mě se.
No toasty z tebe udělám přece.
Vytáhl jsem stroj toastovací.
Po tom budu muset na operaci,
z toho zle bude mi.
Kilo šunky, kilo sýra, litry kečupu,
ještě tam dám hořčice trochu.
Zmáčknu to do stroje a čekám.
Já vůl tam nedal suchý salám!
Musím udělat nové.
Další toastů várka se povedla na jedničku,
já už házel provaz a chystal se na stoličku.
Ale to jsem nemusel, bitvu totiž vyhrál jsem,
hlad se ale ráno vrátí,
to mě už těžko něco zachrání.
Došel mi chleba.
Autor: Lukáš Ždan
Pokud máte poezii rádi, jistě navštivte naši rubriku poezie. Pod tento článek jsme vybrali báseň s tematikou jara.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás podpořit? Zavítejte na náš Patreon! Prostřednictvím drobné částky nás můžete měsíčně i jednorázově podpořit a pomoci nám dále se rozvíjet.
Zdroje: unesdoc.unesco.org, en.unesco.org
Foto: pixabay.com, plzen.rozhlas.cz
