V pátek ve věku nedožitých 89 let zemřel Josef Koutecký, zakladatel dětské onkologie v Československu. Byl po řadu let přednostou kliniky v motolské nemocnici a také děkanem 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Za svůj život vyléčil tisíce dětských pacientů, získal řadu nejvýznamnějších ocenění, byl literárně činný a miloval vážnou hudbu. Tento text je poctou jeho životu.
Josef Koutecký se narodil 31. srpna 1930 a po maturitě na Akademickém gymnáziu v Praze se rozhodl pro studium lékařství. Fakultu všeobecného lékařství UK vystudoval v roce 1955 s výbornými výsledky a nastoupil jako lékař do dětské léčebny v Novém Bydžově, posléze v Janských Lázních. V roce 1964 založil ve svých 34 letech v Československu dětskou onkologii, a to v době, kdy na onkologická onemocnění umíralo 97 procent dětí, zprvu se potýkal s despektem kolegů a občas také se svou vlastní skepsí, protože de facto v práci žil mezi umírajícími dětmi a jejich rodiči. O tom, jak těžké byly jeho začátky svědčí, že musel v prvních letech ordinovat mezi šváby a cytostatika, léky, které se používají na při léčbě nádorových onemocnění, se musely pašovat přes hranice.
První hmatatelné výsledky jeho práce a potvrzení, že to, co dělá má hluboký smysl, se dostavily v roce 1970. Tehdy strávil půl roku na klinice v německém Mainzu a po návratu byl jmenován ordinářem dětské onkologie, 4 roky poté vzniká stanice dětské onkologie při klinice dětské chirurgie v počtu 18 lůžek. V mnoha rozhovorech Josef Koutecký mluvil o tom, že možná nejdůležitější bylo, že práce lékaře pro něj nebyla pouze práce, bylo to poslání. Z úst profesora to vůbec neznělo jako klišé, bylo to totiž podpořeno každodenními činy. Když skončila celodenní služba, zůstával ještě hodiny u nemocných dětí a věnoval se jim. Přišel do pokoje plného batolat v postelích a děti k němu natahovaly své ruce, tak je choval, bral do náručí, rozmlouval s nimi. Práce ho podle jeho slov prostě naprosto pohltila, a to tak, že to jednou bylo až patologické. Zažil prý období, kdy byl na koncertě a během něj si vyčítal, že nepracuje, nevzdělává se a tím šidí děti.
Děti však rozhodně neošizoval, díky jeho poznatkům a práci se postupem času snižovala úmrtnost dětských, onkologických pacientů. V současné době jich přežije 88 %, tedy téměř tolik jako jich na začátku jeho profesní kariéry umíralo. Profesor Koutecký se však nevěnoval pouze samotné medicíně, velmi činný byl také ve vzdělávání, v letech 1990 až 1997 a 2000 až 2006 byl děkanem 2. lékařské fakulty UK. Velmi dbal na to, aby medici a posléze mladí lékaři dávali pozor, aby se jejich práce „nedehumanizovala“, aby si i při svém vytížení našli chvíli na obyčejný rozhovor s malým pacientem a jeho rodiči. Vlídné slovo a pochopení lidského osudu dle jeho názoru bylo silným lékem.
V roce 1996 mu prezident Václav Havel udělil státní vyznamenání – medaili Za zásluhy a v roce 2010 obdržel hlavní Národní cenu projektu Česká hlava za celoživotní dílo a výzkum v oboru dětské onkologie, obdržel také Cenu Neuron za přínos světové vědě v oboru medicína.
Když se profesora Kouteckého ptali, co v jeho životě bylo nejtěžší, odpověděl bez váhání, že sledovat umírání jeho ženy. Její poslední slova směřována k němu byla: „Děkuji ti za všechno.“ Pane profesore Josefe Koutecký, vaše žena to řekla naprosto přesně. I my děkujeme za všechno. Pokud existuje nebe, není pochyb, že od 5. 7. 2019 má ve vaší osobě nového ředitele.
Autor: Václav Ágh
Zdroj textu: https://ct24.ceskatelevize.cz/veda/
Foto: fnmotol
