Cestovat do exotiky v 90. letech vyžadovalo pořádnou dávku odvahy. Žádný Google překladač, žádná navigace. Alena Bali-Jenčíková se přesto nebála zariskovat a hned po revoluci vyrazila do světa. Z Československa se vydala pracovat jako au-pair do Německa, z Mnichova poté vyrazila objevovat nedotčenou Kostariku. Jak na tyto časy s odstupem let vzpomíná? V čem se tehdejší naturální svět lišil od dnešního masového turismu? A proč by každému dvacátníkovi poradila, aby hodil strach za hlavu a vyrazil na zkušenou?
Když se podívám na Váš životní příběh, připadá mi to jako námět na knihu: ve dvaceti letech jste vyrazila za prací do Německa a pak rovnou do exotické Kostariky. Do toho jste rekreačně procestovala obrovský kus světa – od Francie a Řecka přes Albánii, Thajsko až po Jižní Ameriku. Kde se ve Vás tenkrát, v těch osmnácti letech, vzala ta obrovská odvaha sebrat se a vyrazit do světa?
Vyrostla jsem v zemi, ze které se nedalo cestovat, ale snila jsem o tom už od dětství. Když se otevřely hranice, každý chtěl hned vidět, jak to vypadá venku. K nám zase přijížděli lidé ze Západního Německa, aby se podívali, jak to u nás v Československu vypadá, a přijela sem i paní, se kterou mě můj tatínek seznámil. Ona mi nabídla, že mi sežene práci jako au-pair v Německu. Tak jsem se v roce 1990, v osmnácti letech, sebrala a odjela asi 1 200 kilometrů daleko a bylo to.
Jak na ten první velký krok do Německa s odstupem času vzpomínáte? Mezi Československem a Německem byl tehdy velký rozdíl a nejen jazykový.
Na všechno vzpomínám pozitivně. Ty zkušenosti ze zahraničí jsou k nezaplacení, nic lepšího se mi v životě nemohlo stát. Opravdu vidím samá pozitiva. Člověk se hlavně naučí cizí jazyk. Já sama jsem zhruba půl roku neuměla nic perfektně, ale tím, jak jsem neustále v tom prostředí, tak jsem časem začala všemu lépe rozumět. Na Kostarice jsem se během snídaní dorozumívala jednoduchou angličtinou, kterou jsem se naučila na střední škole.
Jakou práci jste přesně vykonávala a jak dlouho jste se tam zdržela?
V Německu jsem pracovala jako au-pair a servírka celkem dva roky. Ubytovaná jsem byla u té známé. Do Kostariky jsem se přesunula ve dvaceti letech, tedy v roce 1992. Tam jsem pracovala jako servírka v malém hotelu – mimo to jsem tam i ubytovávala hosty a pomáhala se servisem snídaní. Po čtvrt roce jsem se ale kvůli zdravotním komplikacím rozhodla odjet domů.
Dva odlišné světy
Z Německa, které je nám kulturně i geograficky blízké, jste se přesunula do Kostariky. Jak se to tehdy vlastně seběhlo?
V té restauraci v Mnichově, kde jsem pracovala, jsem měla hosty, kteří do Kostariky pravidelně jezdili na dovolenou. Pořád mě přemlouvali, ať jedu s nimi. Původně jsem to neměla vůbec v plánu a jenom jsem jim na to přikyvovala, protože mě pořád přemlouvali, ať opravdu jedu (smích). Nakonec za mnou přišli s letenkou. No a co jsem měla dělat? Prostě jsem se sebrala a jela jsem. Původně jsem tam ale jela jen na dovolenou, stejně jako oni. Majitel hotelu, ve kterém jsem byla ubytovaná, mi ale nabídl práci, tak se mi to protáhlo. Pracovala jsem tam vlastně skoro každé ráno, takže jsem měla celé odpoledne a večer čas objevovat Kostariku.
Jaký to pro vás byl kulturní šok? Co pro Vás bylo na začátku v Latinské Americe vůbec nejtěžší?
Co se týče kulturního šoku, řeknu jediné – člověk jede do džungle. Z letiště, kde mě vyzvedli známí z Mnichova autem, jsme jeli asi tři sta kilometrů do cílové destinace. V tom městečku dříve nebyla pomalu ani cesta. My jsme tam vlastně museli přijet malinkatým trajektem. Nic tam není, jen nedotčená nádherná příroda. Byla jsem kompletně fascinovaná volně žijícími zvířaty, kolibříky, opicemi, kraby a tak podobně. Bylo až bolestivé vidět potom ta zvířata u nás zavřená v klecích. Bohužel odtud nemám moc fotografií, protože mi je známí omylem odvezli pryč a já jsem je potom už nikdy neviděla. Jinak těžké nebylo vůbec nic, všechno zde bylo opravdu úžasné. Ono je to opravdu největší cestovatelské štěstí, že jsem se ve svých dvaceti letech na Kostariku dostala. Tehdy tam nebyl tak rozvinutý cestovní ruch a všechno tam bylo neskutečně naturální. Nebyl tam masový turismus, nic nebylo zničeno lidmi.
Když srovnáte tehdejší pracovní zkušenosti, mentalitu lidí a celkové žití v Německu a Kostarice, v čem se tyhle dva světy nejvíce lišily? Co se Vám kde líbilo a nelíbilo?
V Německu se mi líbil řád a pořádek – co se řeklo, to platilo. Ale Německo je samo o sobě hektické. V Kostarice byla naprostá psychická pohoda, klid, na všechno byl čas. Člověk nikam nespěchá, pořád tam svítí slunce, všichni jsou přátelští a usmívají se. Úplně všichni se tam s vámi baví a konverzují. Bylo to tam zkrátka úplně jiné než tady. V Kostarice se mi opravdu líbilo úplně všechno.
Cestovat a pracovat v zahraničí před třiceti čtyřmi lety znamenalo obejít se bez chytrých telefonů, překladačů a Googlu. Jak jste tehdy řešila krizové situace, když jste se třeba ocitla v úzkých? A nestýskalo se Vám po rodině?
Všechno jde, když se chce. Tehdy ani nebyla jiná možnost. Dříve bylo i těžší zakoupit letenku, ale člověk si musel poradit. Jednou jsem měla na Kostarice nějaké zdravotní komplikace, ale ti lidé tam byli tak hodní a vstřícní, že mě převezli do nemocnice, a dokonce se mnou jela i paní, co mi pomohla překládat. Byla to nějaká rakouská herečka, co uměla plynule pět jazyků. Takže to byl můj Google překladač, prosím pěkně (smích). A když je člověk nemocný, tak mu máma samozřejmě chybí. Tam jsem to vlastně pocítila nejvíce, že mi ta máma chybí.
Gastronomie a chutě světa
Když se řekne slovo „cestování“, jaká konkrétní vzpomínka (nebo třeba vůně, zvuk, emoce) se Vám vybaví jako úplně první?
Vůně moře a zvuk oceánu, ten zvuk vody. Vybaví se mi i to poznávání jiné kultury, jak se dá žít někde jinde. Poprvé jsem viděla věci, co nikdy předtím ne. Kávové plantáže, Harley Davidson, americké trucky, volnost zvířat, panenská příroda. Vybaví se mi i to, že tam byla jen kamenitá cesta a žádné asfaltové. Nebo ta neskutečně pozitivní atmosféra, oproti tomu, jaká atmosféra byla u nás. Po návratu mi dlouho trvalo, než jsem si zvykla, jací jsou lidé tady u nás.
Postupně jste navštívila Thajsko, Jižní Ameriku, Francii či Albánii. Kde jste zažila ten nejlepší gastronomický zážitek a promítají se tyto cesty nějak i do Vaší současné kuchyně?
Nejvíce si mě získala thajská kuchyně a čerstvost jejich surovin. Mango sticky rice je naprosto vynikající. V Kostarice jsem se zase naučila jíst rýži s fazolemi a jejich speciální kostarickou salsu.
Dříve bylo cestování vzácnější
Dnes už cestujete hlavně rekreačně. Změnil se nějak Váš styl balení, plánování a vůbec vnímání cesty oproti Vašim dvaceti letům? A je něco, co Vám na dnešním moderním a dostupném cestování chybí, když to porovnáte s Vašimi začátky?
Kamenem úrazu je dle mého to, že cestování dříve bylo vzácnější než dneska a člověk si toho i více vážil. Dneska zásadně cestuju jen s příručním zavazadlem, beru si úplné minimum věcí. Každopádně je to dneska rozhodně více komfortní a jednodušší. Ale když je člověku dvacet, vnímá to trochu jinak, než teď (smích). Rozhodně to bylo dříve více osobní, všichni vás s nadšením vítali. S dnešním masovým turismem je vše rychlejší a ne tak osobní. Možná to vyzní špatně, ale vidím problém i v globalizaci, která tam prosákla. Například strava byla dříve zdravější a navíc dneska skoro všude najdete úplně to stejné zboží.
Dokázala byste si představit žít v některé ze zemí, které jste navštívila? A proč?
Dokázala bych si představit žít jak v Kostarice, tak v Thajsku. V obou zemích je teplo, více slunečního svitu a více pohody. Hlavně tam není ten evropský stres. Je tam skvělá dostupnost ovoce a zeleniny, příjemní lidé. Jen kdyby tam nebyla ta jazyková bariéra (smích).
Zažila jste kvůli kulturně odlišné kultuře nebo jazyku vyloženě komickou situaci (nebo historku), které se dodnes smějete?
V Řecku se nám na lodi urvala kotva, na to vzpomínám dodnes. A pak, když jsme byli v Guatemale a už jsme se vydávali na zpáteční letadlo, náš vedoucí nás upozornil, ať si zkontrolujeme, že máme pas. Najednou mu ale začal zvonit telefon – volali mu z hotelu, že si tam on sám zapomněl pas. Takže jsme zastavili na nejbližším odpočívadle a on tam začal prosit místní, aby ho odvezli zpět na hotel. A oni bez problému řekli ano. To je nejen komická situace, ale i situace, kdy se zase ukazuje ta velká ochota lidí.
Poznala jste na Vašich cestách někoho, na koho nikdy nezapomenete? Popřípadě někoho, s kým jste stále v kontaktu?
Myslím stále na všechny z Kostariky. Sice s nimi už bohužel nejsem v kontaktu, ale pořád je mám na mysli. Celá tahle zkušenost byla opravdu něco nezapomenutelného.
Kdybyste měla vybrat jednu jedinou vlastnost, kterou Vás cestování naučilo, jaká by to byla?
My žijeme v bohatství, lidé si to neuvědomí, dokud nevidí ten opak na vlastní oči. Takže bych řekla, že mě to naučilo být pokornější.
Jakou radu byste dnes dala dvacátníkům, kteří se chystají vyrazit do světa pracovat? Co byste jim řekla, pokud mají strach?
Určitě běžte, ty zkušenosti ze světa jsou k nezaplacení. Všude to může fungovat jinak. Poznáte novou kulturu, naučíte se nový jazyk a naberete zkušenosti, které vás můžou provádět po celý život. To nejdůležitější je, že se můžete vždycky sebrat a vrátit se domů.
Autorka: Tereza Hubáčková
Editor: Jakub Vajda
Chystáte se k našim sousedům a chcete se vyhnout nečekaným komplikacím na cestě? Přečtěte si článek o cestě do západního Německa, kde najdete tipy na nejkrásnější místa i praktické rady pro hladký průběh vaší dovolené.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: Alena Bali-Jenčíková
