Rodák z Rokytnice nad Jizerou Václav Šír je „lyžař k nezastavení“. Nejen, že začátkem února vyhrál Orlický maraton, ale týden nato získal třetí místo v Jizerské padesátce. 71letý řidič naklaďáku lyžuje celý život a je to znát. S lehkostí totiž předjíždí i o dvě generace mladší závodníky…
„To se děje furt, protože plno lidí jde jen na ty závody a netrénuje, neudělají nic pro svou přípravu. Ti mlaďoši dneska nemají vypěstovanou vůli. Jakmile jde ta námaha tak trochu přes závit, tak už to nechtějí podstupovat. Ale často tam jdou i místňáci, aby podpořili pořadatele, kteří s tím mají kupu práce, což je fajn, čili já proti tomu nic nemám,“ říká jednasedmdesátiletý závodník. Dalším problémem, a zároveň i rozdílem mezi ním a mladšími konkurenty, je podle něj mazání: „Oni dneska ti mladí skoro nemažou, anebo mažou rychlými tvrdými vosky najemno, a všechno to urvou rukama. Ale do kopce nemají nárok. Jenže já je pak nestíhám v těch dlouhých sjezdech, když mám lyže namazané klistrem.“
Václav Šír se snaží lyžovat alespoň třikrát týdně, a to mu opravdu přináší ovoce. Čtyřicet kilometrů na Orlickém maratonu zvládl za méně než tři hodiny, což mu zajistilo první místo v kategorii nad 70 let a celkové 69. místo z 300 účastníků. A to i přes nepřízeň studeného větru a přemrzlou stopu. „No jéje, tam to padalo, závoďák za závoďákem! Taky jsem dvakrát spadnul. On spadne jeden a přes něj dalších deset, ať uměli lyžovat, nebo neuměli, válelo se to tam všechno. A když jsem se chtěl vyhnout, zajel jsem do hlubokého sněhu a prásknul sebou taky,“ popisuje závod Václav Šír.
Přesto však o týden později získal třetí místo v Jizerské padesátce, kterou zvládl za 3 hodiny a 12 minut. Říká, že když se tělo cítí skvěle, může zvládnout mnohé. Jizerská padesátka, které se posledních osm let kvůli drahému startovnému neúčastnil, je však z hlediska počasí často dost nepředvídatelným závodem. „Celý týden je krásně, pak přijde Jizerka a sníh se změní úplně v nějaký habrajz. Já ten závod jel snad dvacetkrát, a jestli bylo třikrát ideální počasí, tak to je hodně,“ líčí nástrahy Jizerky. „Namazat na to je úplně na prd, protože to nejde trefit. Nahoře nám ještě letos nachumelilo, takže jsme příšerně dřeli,“ doplňuje závodník. Letošního závodu se nicméně zúčastnil, poněvadž dostal startovné jako dárek k sedmdesátinám.
Ačkoliv by si na padesátku mohl koupit levnější startovné už v červnu, Václav Šír si ho nikdy neplatí zbytečně brzo. Jak sám říká: „Lyžuju, dokud to jde, protože zítra to už nemusí jít a za týden už tady nemusím být.“ Přesto ještě neváhá v létě vyměnit lyže za běžecké boty, aby se udržel v kondici. Když je mu špatně, jde si zaběhat a trable pak většinou zmizí. Na závod se pak nakonec většinou hlásí jen týden dopředu, protože to prý snad už vydrží. „No, a když ne, tak mi to bude jedno, protože už budu tuhej,“ dodává.
V budoucnu se chystá jet ještě na čtyřicítku na JeLyManovi mezi Králickým Sněžníkem a Hrubým Jeseníkem, na Bieg Piastów v Polsku a Pašeráka v Rokytnici, což je sjezd na dobových lyžích s loučemi v ruce. Ačkoliv začátky závodů bývají těžké, na konci ho alespoň vždy čeká odměna v podobě horkého grogu, který prý chutná nejlépe právě ve finiši. „Vždycky, ale opravdu skoro vždycky po dvou stech metrech, když za to každý vezme, a já pak taky vyletím jako blbec a jsem pak hrozně zadýchaný, tak si říkám: ‚Ty vole, co tady děláš?!‘“ Ale jak se říká, konec dobrý, všechno dobré: „Když člověk doleze do cíle, je celý ohnutý, nemůže, ale slastně si řekne: ‚Tys to dokázal, tys to dal…‘ To je ta nejlepší odměna!“
Autor: Barbora Černošková
Věk je jenom číslo. Své o tom ví například i stále praktikující lékař Libor Kvapil.
Zdroj: magazin.aktualne.cz
Foto: jiz50.cz; Kresba: Dorota Nekolová
