Hudebník, písničkář a Objev roku 2021. To je Michal Horák, rodák z Hradce Králové, kterého si fanoušci zamilovali zejména díky vtipným textům jeho písní. V nich zpívá o věcech ze života či vtipných příhodách. Kromě toho studuje učitelství pro první stupeň základních škol. V rozhovoru jsem si s Michalem povídala nejen o jeho muzikantské cestě, ale i o výhledu do učitelské budoucnosti.
S usměvavým Michalem se scházím v kavárně nedaleko centra Hradce Králové. Už na první dojem působí sympaticky a září úsměvem. Před několika týdny získal ocenění Slavík za Objev roku 2021. Do éteru rádií se dostala jeho píseň Plány jdou, kterou nazpíval společně se ZŠ Říčany. Mezi jeho další tvorbu z poslední doby patří například písně Prsa, Z diplomky nemám nic, Blaženo! nebo Asociální duet, na níž spolupracoval s Berenikou Suchánkovou.
Co tě dovedlo ke studiu učitelství?
Já jsem v tom školství vyrůstal, oba mí rodiče byli učitelé, táta dokonce ředitel asi dvou základek. Mně to bylo vždycky sympatický a říkal jsem si, že je to prostředí, které znám nejvíc. Pak jsem se stal vedoucím na táboře. Měl jsem pocit, že ty děti neštvu, takže by to třeba mohlo klapnout. Tak jsem to začal studovat, teď jsem v páťáku. Poprvé jsem teď v rámci praxí učil 14 dní vkuse. Předtím jsem vždycky měl jednu nebo dvě hodiny týdně na nějaký fakultní základce v Praze. Tam jsme se ale s těmi dětmi ani pořádně neseznámili, tyhle školy mi jsou maličko nesympatický, spíš bych se viděl na něčem menším.
Takže nechceš zůstávat a učit v Praze?
To ne, v Praze určitě ne.
A vidíš se do budoucna jako učitel naplno?
Ne na plný úvazek, to bych asi nezvládal, ale třeba dva dny v týdnu. Musel bych eliminovat všechno ostatní, to se mi úplně nechce. Myslím si, že bych v hudbě mohl zůstat. Paradoxně učit hudebku se mi úplně nechce, na to jsem změnil názor. Dřív jsem si říkal, že by hudebka byla dobrá volba, ale je to jedna z nejnáročnějších hodin s malýma dětma. Když ta třída není se zaměřením na hudebku, tak je to prostě ukrutná škála dětských talentů, který musíš všechny nějak zaměstnat. Člověk si to musí připravovat, což se mi asi nechce. (smích) Hudebky se asi nezbavím, jsem namočenej v různých projektech, hudebních olympiádách, kde pomáhám. Uvidíme, mám ještě rok, pak si dám asi rok konečně pauzičku od lecčehos, trochu si oddechnu.
Píšeš diplomovou práci na téma Dětská píseň v kontextu vyjmenovaných slov, jak tě toto téma napadlo?
Mě to napadlo asi před dvěma lety ještě před koronou. Měl jsem páťáky a oni měli opakování vyjmenovaných slov. Furt si to nepamatovali a já si tehdy říkal, že napíšu písničky s nějakými aktivitami, aby se jim to líp pamatovalo. Pak, když jsem si měl volit téma, tak jsem si řekl, že by se na tom dal postavit nějaký praktický výstup, který může být užitečný. Štvou mě takový ty diplomky, který musejí nějak být, strávíš na tom půl roku a pak to vlastně třeba ani k ničemu není. Tak jsem si říkal, že tady to by k něčemu být mohlo.
Chtěl bys to pak nějak prosadit do škol?
Asi to dám někam k dispozici, ale nebudu to nikam cpát. Pár učitelů už mi napsalo, že jsem to někde hrál, myslím na Radiu Junior, ptali se, jestli to nemám k dispozici, že by to využili. Ale nebude to tak, že bych vydával nějaký oficiální cédéčko.
Děti určitě potřebují nějaké vedlejší aktivity, než je učení.
To ano. To se obzvlášť na prvním stupni musí, po tý koroně jsou děti nevyblbnutý. Aspoň teda ta moje třída, co jsem měl. Představa, že do nich celou hodinu něco frontálně hučím, to by asi nedaly.
Jak tě v tomhle ovlivnila distanční výuka? Učil jsi online během praxí?
Zkusil jsem si to, je to šílený. Na jednu stranu můžeme být rádi, že máme nějakou takovouhle distanční možnost. Já jsem měl asi dvě hodiny online, kde jsem měl těch 25 okýnek, ještě si děti kolikrát nesměly zapnout kameru, protože by to spadlo. Byl jsem po tom úplně vyšťavenej. Obdivuju všechny učitele, co to zvládali, klobouk dolů. Myslel jsem si, že jako studenti to máme těžký, ale nejtěžší to mají ti učitelé. V něčem to bylo naopak dobrý, že jsem všechno stihl v termínu. To bylo taky tím, že jsem neměl žádný koncerty, nic jinýho než školu. Měl jsem fakt jenom svůj denní režim, kdy jsem vstal, udělal si kafe, dělal věci do školy a vlastně jsem toho udělal docela dost. Je dobře, že je to aspoň napůl pryč.
Jak vnímají tvoji hudbu spolužáci nebo učitelé? Vědí o tom i děti, které učíš?
No, děti o tom vědí, to je sranda. Slíbil jsem jim, že jim na konci praxí zahraju ty Prsa, tomu jsem se nevyhnul. (smích) Ale je to hezký, nebyla to u dětí překážka. Učitelé na fakultě mají ode mě jakožto muzikanta profesionální odstup, často ale moje písničky prý také znají, jak mnohdy souvisejí s akademickým prostředím. Měl jsem radost, že když jsem vyhrál Slavíka, tak mě fakulta prosdílela, byl jsem rád, že si mě všimli. Spolužáci taky vědí o tom, že dělám písničky. Nechci, aby to znělo nějak neskromně, ale už se stává spíš to, že je míň těch, kteří mě neznají. Už jsem dlouho nepotkal někoho, kdo by fakt nevěděl, co dělám. Ale taky jsem v nějaký bublině. Ví se to, ale je to úplně jedno, není to v ničem omezující.
BÝT OBJEV ROKU JE SUPER VIZITKA
Jak vnímáš právě to, že tě lidi znají?
Myslím, že se nic zásadně nezměnilo za ty tři roky, kdy mi ta kariéra vyrostla. Naštěstí nepozoruju žádnou změnu třeba v chování kamarádů, to vůbec. Stane se, že někam přijdu a znají mě, to člověk pozná, ale většinou je to v pohodě. Sem tam si někdo přijde pro fotku a já neumím moc odmítat, takže se s nimi vyfotím. Občas to ty lidi teda úplně neodhadnou a nastanou divný situace. Snažím se chodit každou neděli na mše a tam se mi stalo, že během ní se se mnou někdo chtěl fotit, to bylo divný. Lidi mě už nějak znají, ale nepozoruju, že by mě to nějakým způsobem omezovalo.
Jaký význam pro tebe měl Slavík? Cítíš nějaký posun? Jaké jsi z toho měl pocity?
Když mi volali, že jsem nominovanej, tak jsem z toho měl velkou radost. Celý ten večer jsem tam pak seděl a nechápal jsem, co se děje. Bylo to na mě strašně moc vjemů, všude lidi, který znáš celý život z televize – metr ode mě Ewa Farna, metr ode mě Lucie Bílá, tady Borhyová s Korantengem. Tak jsem tam seděl a trošku jsem si spíš přál, ať už je konec. Prvotní reakce na to, když mě vyhlásili, byla totální stres. Naštěstí mám dobře vycvičenýho autopilota, který to nějak přebil. Došel jsem za ten pultík a najednou jsem si připadal jako na koncertě. Měl jsem nějakou strukturu toho, co tam říct, abych se do toho nezamotal, ale prakticky všechno, co jsem měl připravený jsem zahodil. Pak jsem nějak dojel domů a celej další den jsem jenom vyřizoval zprávy, těch jsem měl asi tisíc. To bylo neskutečný, těšil jsem se, až to utichne. Teď už je to ve fázi, že to v podstatě jenom dobíhá a dávám rozhovory. Ale nebylo mi úplně komfortní být najednou v tom největším světle. Jsem rád, že to postupně odchází a je fakt, že to tam bude vždycky. Určitě to pomohlo, myslím si, že je to anketa, která má nějaký renomé a pořadatelé všech akcí i média na Slavíka slyší. Myslím, že v té mojí kategorii mi to reálně něco přinese. Být Objev roku je super vizitka.
Kdy jsi začal aktivně přemýšlet o vlastní hudební tvorbě?
První záblesk byl, když mi bylo asi osm. Od malička jsem skládal básničky a rodiče mi pouštěli docela kvalitní hudbu. V tom jsem se nějak vzhlížel. V osmi letech jsem napsal písničku Michalovo akvárko na tři akordy. Tak nějak jsem hrál na kytaru, na klavír v rámci ZUŠky, kam jsem chodil, ale to mě tolik netankovalo. Pak jsem v jedenácti letech objevil Beatles, to mě úplně vystřelilo, zamiloval jsem si je. Tehdy to byl pro mě úplně novej vesmír. Říkal jsem si, že zkusím psát písničky, protože mi přijde strašně hustý vytvářet něco takovýho, jako vytvořili Beatles, což je samozřejmě trošku jinde. Tam byl určitě ten impuls, to jsem se začal na ty nástroje učit víc, abych si to mohl zahrát. Pak jsem zkoušel taky něco psát. Pak jsem asi ve dvanácti objevil na YouTube zpěváka Davida Ippolita. Je to Američan, co dělá busking (pouliční umění, pozn. red.) v Central Parku, jeho kanál na YouTube se jmenuje The Guitar Man from Central Park. Měl tam jedno video, který mělo v tý době docela dost zhlédnutí, jmenovalo se Facebook is a Stupid Idiot. Mně se ohromně líbilo, jak on tam na živým koncertě rozezpíval lidi. Říkal jsem si, že by mě taky bavilo psát něco vtipnýho a vím, že to mě tehdy taky nakoplo. Zkoušel jsem psát po vzoru Beatles nějaký písničky o trýzni a o lásce, ale to bylo prostě plytký. Pak jsem začal psát o věcech, co jsem znal a dokázal jsem je obrátit v nějakej fór.
Netajíš se tím, že inspirací ti byl i Tomáš Klus. Jaké pro tebe bylo, když jsi mu pak dělal předskokana?
Vzpomínám si, že to byla ohromná euforie, co jsem od tý doby snad nezažil, a intenzivní pocit štěstí. V tom roce 2012 jsme všichni Kluse milovali, vyhrál i Zlatýho slavíka. Tehdy vyhlásil casting na předskokany, že v rámci turné z každého města vezme jednoho. Mě tam tehdy přihlásila nějaká paní, objevila mě na Bandzone a přeposlala to Tomášovi. Napsala mi a já zároveň napsal Tomášovi za sebe. On se mi ozval, napsal mi mail tak na A4, ve kterým mě vlastně hrozně vychválil. Tenkrát jsem z toho byl úplně nadšenej, byl to největší muzikant v té době u nás. Nabídl mi dokonce asi čtyři nebo pět koncertů. Bylo mi čtrnáct, neměl jsem strach, že to nedopadne. Zpětně se divím, že jsem do toho šel. Kdybych teď měl začít stejně, jako jsem začal tehdy, kdy jsem rok psal písničky a hned jsem byl v největších vyprodaných kulturácích před Klusem, tak to bych asi nedal. Tehdy to bylo velký.
Tam ses poznal i s Pokáčem?
Tam jsme o sobě začali vědět, ale ještě jsme se nebavili. On mu taky předskakoval, mimo jiné tam byla třeba i Káťa Tichá z Jelenů a další jména, co se pak začaly objevovat. S Pokáčem jsme se poznali až asi o tři nebo čtyři roky později na dni otevřených dveří Pivovaru Rampušák v Dobrušce. Tam bylo na Pokáče deset lidí, na mě pět. V rámci té akce tam lidi byli, ale moc jsme ještě nikoho nezajímali. On už tou dobou měl Vymlácený entry, která měla asi milion zhlédnutí. Vystupoval i s Voxelem, to pro mě už bylo taky jméno. Tam jsme se seznámili, velice rychle jsme si padli do noty, je to skvělej, supr kluk a je s ním strašná prča. Začal si mě brát jako hosta na koncerty, těch bylo asi šest, sedm. Vygradovalo to tím, že v roce 2018 si mě vzal na turné, to už vyprodával kluby. Pak jsme si navzájem hostovali v klipech a pořád jsme v kontaktu.
Jak vznikla spolupráce se Supraphonem, pod kterým vydáváš?
Já jsem měl na jaře 2018 natočenej a nevydanej singl Hej teto! o tom křečkovi a chtěl jsem to nabídnout nějakýmu vydavatelství, aby to zdistribuovalo, protože sám jsem to neuměl a neměl jsem na to kontakty. Obepisoval jsem všechny včetně Supraphonu, tehdy mi ani neodepsali. Paralelně do toho jsem se nachomýtnul na akci, která se jmenuje Barování se Sandrou Novákovou a Filipem Rajmontem. Je to akce v Malostranský besedě v Praze, která funguje už snad devatenáct let každý měsíc. Jde v podstatě o kabaret, který trvá od osmi klidně až do jedný ráno. Sandra i Filip jsou známí herci z oboru, zvou si tam svoje kamarády, zpěváci tam zahrají třeba tři písničky a střídají se tam bez nároku na honorář. Já jsem se tam dostal přes mýho kamaráda, který to tehdy pořádal, ať si tam jdu taky zahrát tři písničky. To se stalo a Sandru s Filipem to tak úplně nadchlo, že okamžitě volali Ivě Milerové, ředitelce Supraphonu, že je tady úžasnej textař, muzikant, ať se příště staví. Začalo to tedy z úplně opačný strany, naopak oni měli zájem, což je lepší, než když jsem se já doprošoval. Pak dlouho chodili na moje koncerty, oťukávali jsme se navzájem asi rok. Prvním vydáním singlu se rozjela série dalších. Supraphon nedávno začal dělat i booking, merch a kompletní zastupování, to se takhle hezky potkalo, že na mně si to vyzkoušeli. Spolupráci se Supraphonem považuju za důležitý milník. Od té doby mám ve všem pořádek, je to spořádaný, perspektivní, mám skvělý tým lidí.
HISTORKY MUSÍM VZTÁHNOUT NA SEBE A MÍT V TOM OSOBNÍ VAZBU
Mluvil jsi o singlu Hej teto!, kde zpíváš o mrtvém křečkovi, v Psí baladě zpíváš o mrtvém psovi, chystáš něco podobného?
Teď jsem slyšel super historku o mrtvý kočce (smích), ale říkám si, že by to bylo asi moc ohraný. Nic podobného neplánuji, ale je hezký, jak se to stalo takovou mojí doménou, ty mrtvý zvířátka.
Inspiraci na písničky tedy bereš hodně z historek a z toho, co se tobě děje.
Ano, obojí. Vždycky to musím nějakým způsobem vztáhnout na sebe, abych to mohl vůbec napsat. Nejde mi to, když v tom nemám nějakou osobní vazbu. I o tom křečkovi to zpívám za sebe, byť se mi to nestalo. Buď se ke mně dostane nějaká vtipná historka, anebo se mně osobně stane a já ji zhudebním. Taky si vždycky na Vánoce dovolím vydat písničku, co není úplně řachanda. Vloni jsem vydal Domů k vám, což je vylití srdíčka z lásky k domovu, občas zkusím i takovéhle téma. Letos před Vánoci budeme vydávat další takovou. (Písničku Jak nejde o život, která již vyšla, pozn. red.) Teď si mimo jiné zkouším novou disciplínu – psaní písniček pro jiný interprety. Je to strašně zajímavý v tom, že nemusím dbát na to, jak to bude znít ode mě. Můžu si dovolit jim vložit do úst nějaký vážnější téma, než bych si dovolil já lidem interpretovat. To je třeba ještě další větev, kterou teď zkouším a je to inspirativní, docela mě to baví.
Píšou se ti písničky pro jiné interprety dobře?
Jak kdy. Úplně asi nejlepší je, když dostanu konkrétní zadání. Napsal jsem písničky třeba pro jedno loutkové divadlo, tam jsem dostal zadání. Když se s interpretem neznám, je to pro mě naopak výzva. Udělám si rešerši z posledních rozhovorů a snažím se vypozorovat nějaký téma, který by s ním mohlo rezonovat, sedělo mu a zároveň o něm ještě nezpíval. Výzvy v týhle oblasti mám rád.
Jak dlouho ti trvá napsat písničku, když píšeš pro sebe? Máš to hned, když znáš nějakou tu historku?
To je různý. Někdy je to úplně hned, když mám historku, která má jasný začátek, jasnou stať, jasný závěr. To je o nějakým nápadu. Ale pak jsou písničky, co mám v šuplíku klidně rok, jako je ta, co bude před Vánoci. Líbila se mi ta melodie, měl jsem tam dlouho jiný text a říkal jsem si, že s tím nechci jít ven. Nechal jsem to uležet a dopsal jsem to až teď po roce. Je to fakt různý, někdy je to hodina, někdy je to rok.
Máš nějaké oblíbené místo nebo čas, kdy se ti dobře píše?
Vždycky ve sprše, tam to z nějakýho důvodu prostě jde, a pak často, když mám dělat něco jinýho. (smích) To je už docela pravidlo, že když mám v sobě plno adrenalinu a něco nestíhám, tak mi to jde. Sednu si ke klavíru, začnu si hrát a najednou se přistihnu, že celý odpoledne vymýšlím písničku a nic jinýho jsem neudělal. Pak ještě těsně před spaním, lehnu si a asi jak se mi nahrne krev do hlavy, tak se mi líp přemýšlí.
Takže důležitou roli u tebe hraje prokrastinace?
To stoprocentně. (smích)
Hodně tvých písní je o nezdařilém učení nebo zkouškách, vypadá tak tvoje studium i reálně?
Leccos je tam bezesporu založený na pravdě. První taková písnička ze studijního prostředí byla Maturitní, tam to je čistá pravda do posledního slova. I proto si myslím, že to tak s lidmi rezonuje, protože to znají. Pak přišla písnička Zejtra mám zkoušku, tu jsem fakt napsal den před zkouškou, tou první, kterou jsem měl na vysoký. Přitom to byla zkouška, která byla ve výsledku hrozně jednoduchá, ale já jsem z toho měl respekt. Měl jsem takovou náladu, že se stejně nic nenaučím, hrál jsem si na klavír a vznikla taková ta balada o tom, že jsem vlastně úplně ztracen. Pak byl Vysokoškolskej song, což je písnička o tom, jak na to trošku dlabem a chodíme místo toho do hospody, což tak prostě je. (smích) Pak vyšlo Netušim, to jsem si trošku dobarvil, ale na základě nějaký zkušenosti, kdy se na nějakou zkoušku připravíš víc, na některou míň. Většinou jsem zažil hodný učitele, vždycky se mi nějak snažili pomoct, což od nich bylo milý, ale vlastně úplně zbytečný. Tahle série školních písniček vygradovala tím, že nemám nic z diplomky. To, že dělám všechno ostatní než tu diplomku, to je víceméně všechno ryze ze života. (smích)
Jaké jsou ohlasy na tvoji novou desku, kterou jsi nedávno pokřtil?
Moc hezký. Nedávno vyšla hrozně hezká recenze na Musicserveru, ta mě dojala. Jaký recenze si vážím hodně, tak to je recenze na Headlineru od Jardy Konáše, což je člověk, kterýho ve svým oboru neskutečně uznávám, a i kdyby mi to zdrbnul, tak ho uznávám. Nebojí se říct, co si myslí a zároveň má fakt přehled. Ten tomu dal hodně procent a vlastně tomu nevytknul vůbec nic, naopak většinu pochválil. Z odborný sféry to padlo na úrodnou půdu a myslím, že i z neodborný sféry fanoušků. Ono těžko říct, jak se o tom dá mluvit jako o novým albu, protože skoro většina písniček na albu jsou vlastně vydaný singly. Ale lidi to vzali navzdory tomu, že to pro leckoho nepřineslo něco úplně novýho. Podle mě spíš vítají, že mají fyzicky to cédéčko, můžou si ho nechat podepsat, pustí si ho v autě. Je to takovej milník, kterej je pro mě důležitej dělat.
Máš už vize na nějaké další CD?
Určitě, třeba zas za dva roky. (smích) Mně se nechce nikdy úplně čekat s vydáním těch písniček dva roky, aby to vyšlo až na CD. V mým případě je to trošku kontraproduktivní, protože mám nejsilnější dosah v singlech na YouTube, kde se konstantně fanouškům připomínám. Ale zároveň mě láká představa jet na čtrnáct dní, na měsíc na nějakou chatu a psát tam písničky, který se pak vydají kompletně na CD. Třeba miluju Klusovo CD Racek, který je celý postavený na Čechovovi, a to fakt obdivuju. Myslím si, že to není úplně jednoduchý, hlavně to, aby všechny ty písničky byly dobrý. Něco takovýho bych v budoucnu chtěl, ale uvidíme, ještě nemám představu.
Takže nemáš žádný konkrétní plán?
Konkrétní ne. Chtěl bych zkoušet nový věci, jako to psaní písniček pro někoho jinýho. Takový můj největší sen je napsat soundtrack pro nějakou pohádku, to bych moc chtěl. Třeba s Pokáčem jsme spolupracovali na hudbě k jednomu edukativnímu seriálu na Déčku. Teď se nechávám překvapit tím, co přichází.
Jak se lišilo vydání první desky od vydání druhé?
První deska byla prostě první deska. Všechno pro mě bylo nový. Byl to sběr písniček za celou dobu, co to dělám, nějaký písničky jsem napsal ve čtrnácti a zároveň tam byly písničky, co jsem napsal ve dvaceti. Byla to v tomhle ohledu zajímavá pestrost. U druhýho alba už jsem věděl, jak ho chci graficky pojmout, už jsem zkrátka měl zkušenosti z toho prvního. Myslím si, že to první album dopadlo dobře, ale byl to výkop do neznáma, zkusil jsem si to a hodně jsem důvěřoval Supraphonu. Myslím si, že u druhého alba je nějaký profesní posun znát.
Jak si vybíráš lidi do klipů a místa, kde je budeš točit?
Těžká většina je založena na známosti. Většina klipů se točila tady v Hradci, na univerzitě, kde mám kamaráda, který nám vyjde vstříc, točili jsme tady v hospodách, v Petrofu, v MHD. To byla sranda, to jsem si tehdy dohodl sám, bylo mi šestnáct, bylo to přes tátova známého, co tam kdysi dělal. Většina lidí v klipech jsou kamarádi, a i když to bylo známější jméno, tak tomu předcházela nějaká osobní zkušenost. Pavla Tomicová je odsud, s tou se tu často potkáváme, Šteindlera jsem znal přes Tomáše Hanáka. Většina toho, co vytvářím nebo zařizuju je na základě osobního vztahu. Já to rád dělám srdíčkem. I díky tomu mě to baví. Ve Vysokoškolským songu mám jedinýho spolužáka, jsme dva kluci na stejným oboru, pak jsem tam měl kamaráda z kapely Pavouk. Vždycky tam beru spíš kamarády, co tam chtějí nebo co s tím nemají problém, většinou jsem je tam musel dokopat. (smích) Takhle se to snažím dělat, přijde mi fajn, když v tom je nějaká osobní vazba.
A co děti, které máš v klipech?
To jsou dvě písničky, jedna byla Je to tak, tu jsme mimochodem točili tady na gymplu, kam jsem chodil. Děti jsou ze Základní školy Dříteč, což je sedm minut autem od nás a já jsem se znal s jejich sbormistryní. Je to sboreček při základce, jejich vedoucí je skvělá, co si je umí srovnat a děti ji zároveň milují. To byla taková přirozená volba. Jezdil jsem tam, seznamoval jsem se. Potom jsme točili klip Plány jdou, ozvali se mi ze ZŠ Říčany, jestli bych jim nepokřtil CD, který natočili distančně během lockdownu, což mi přišlo skvělý. Jejich učitel, co vedl sbor mi navrhl, že na tom křtu by si mohli nacvičit a zazpívat nějakou moji písničku. Plány jdou jsem měl rozepsaný, tak jsem mu navrhl, jestli společně neuděláme od píky právě to. Cvičili jsme ji a nakonec jsme natočili klip. Myslím si, že se to povedlo, děti to bavilo a navíc jsme si to zazpívali i na křtu v Akropoli. Myslím, že to pro ně bylo náročný, ale taky to zvládli skvěle a naštěstí je to bavilo.
Mluvil jsi o své kapele, jaký za ní stojí příběh?
Jmenujeme se Pavouk Čichal Salám. Hrajeme velice zřídka, ale o to radši. My jsme v první řadě taková parta fakt dobrých kamarádů z gymplu včetně Adama Černíka, který se mnou hraje všude. Začalo to tak, že jsme chodili hrát do hospody, kde je klavír. Nejprve jsme tam chodili hrát hlavně my dva, on vzal housle, rozplývali jsme se nad nějakýma jazzíkama. Pak jsem tam dotáhl kamaráda Pavouka, tam už vzniklo jádro a z toho vyplynul i ten název, já jsem Čichal a Adamovi se říká Salám. Takhle jsme se tam scházeli a hráli jsme si, v podstatě se nám vytvořil repertoár. Pak se do toho přidal Pavoukův mladší brácha Pavouček, tyhle přezdívky mají ze Skautu, a taky náš kamarád Honza. Každý rok v červnu je tu divadelní festival, všude jsou kapely, divadla. My jsme si řekli, že vezmeme nástroje, vylezeme na ulici a něco si zahrajeme. Dokázali jsme hrát klidně dvě hodinky, od jazzových standardů, swingu až po irský a slovenský lidovky a cikánský halekačky, prostě to, co nás bavilo hrát. Od tý doby si nás lidi brali třeba na svatby. Zkoušku jsme měli třeba dvakrát třikrát, nejsme vůbec zodpovědná kapela, jsme banda totálních ignorantů. (smích) Ale vlastně nám to funguje a asi především proto, že nehrajeme tolik, a když už, tak je to super. Náramně si na tom užívám to, že na rozdíl od svých koncertů nemusím řešit soustředění se na mluvený slovo, dám si pivo a můžu si užívat klavír nebo akordeon a je to relax. Hlavně si můžu zahrát, vyřádit se na klavíru do sytosti, protože kapela to drží. Taky mě to úžasně proškolilo v hraní na klavír, s udržením rytmu nebo improvizaci, se kterou jsem měl vždycky trochu problém.
Jak vznikla tvoje přezdívka Čichal?
To vzniklo tak, že všechny varianty mýho jména na Instagramu byly obsazený, a když už něco vyšlo, tak mi to hacknul virus z Ruska, změnilo mi to asi třikrát přístupový údaje. Pak jsem si říkal, že na to kašlu, asi mám moc častý jméno. Čichal sporák je sice pitomý, ale vlastně vtipný a nevím, jak to vzniklo. Sžilo se to se mnou, ale žádná velká intelektuální cesta k tomu nevedla. (smích)
DOMA MÁM VZOR V TAŤKOVI, JE TO RYZÍ OPTIMISTA
Ve svých písničkách působíš optimisticky, vtipně. Jsi optimista i v reálu?
Nevím, jestli jsem optimista. Asi jo, i když mám blbou náladu, tak vím, že to přejde. Zásadně nepíšu, když mám blbou náladu. To si o tom zajdu pokecat s kamarády. Nějací autoři to mají tak, že se z toho vypíšou, já ne. Pro mě je psaní písniček radostná záležitost, takže tam potřebuju ten background, ale mám doma vzor v taťkovi, on je ryzí optimista. Se svojí povahou vyhrál život, i když se něco podělá, tak si řekne, že to zvládne. Od něj se dost učím tyhle věci, ale nemám je automaticky jako on. Občas si říkám, co by táta udělal, nebo se ho zeptám. Jsem optimista v progresu.
S taťkou máš mimochodem klip k písničce Až mi bude pětašedesát. Co říká rodina na tvoji tvorbu?
Mamka s taťkou mě od třinácti až do osmnácti vozili po koncertech, podporovali mě, jak mohli. S taťkou jsem se i kolikrát v tom textaření trumfovali, on má úžasnej sloh a dobrý básničky. Myslím, že i v raných písničkách mi napsal třeba jeden verš, něco opravil. Myslím, že rodiče i ségry jsou na mě pyšný. Když si myslí, že je něco špatně, tak to řeknou, a když si v něčem nejsem jistý, tak se jich zeptám. Rodiče považuju za lidi, co mají selskej rozum. Mám kliku, že mám takhle fajn rodinu.
Jezdil jsi taky buskovat do ciziny, jezdíš pořád?
Teď už moc ne. Byl jsem dvakrát, po maturitě jsme byli s Adamem měsíc ve Skotsku, je to blázen, když si vezme housle. Za to, co jsme vydělali, jsme tam cestovali a užívali si. Pak jsme byli rok nebo dva na to v Lucemburku, tam už jsme jeli s celou kapelou. To byl jenom týden, ale velice intenzivní. Byla to sranda. Sám se svými písničkami bych nejel, v cizině to je k ničemu a sám bych si ani nevěřil, potřebuju tam mít aspoň Adama. To je záruka toho, že se tam lidi zastaví a to euro ti dají. Pak jsme byli ještě v Berlíně, potom jsme chtěli do Amsterdamu a možná ještě do Bruselu. Skončili jsme v Berlíně, protože tam Adamovi ukradli housle, takže jsme jeli domů.
Chystáte se ještě někam?
Teď se školou je to blbý. Já bych rád jel, ale není nejlepší doba a možná se nám ani tolik nechce, asi jsme moc pohodlný. Naše další vášeň je, že jezdíme na babetách na výlety, který se vždycky zákonitě nějak podělají. Ale o tom to je a baví nás to. To bychom rádi uskutečnili, ale buskování jako takový zatím ne.
Autor: Tereza Vaňková
Hudba je lékem pro mnohé z nás a jsme rádi, že jsou mezi námi takoví, kteří ji tvoří srdcem. O tom, jaký vliv může mít klasická hudba na život, napsala redaktorka Tereza svůj myšlenkář.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás podpořit? Zavítejte na náš Patreon! Prostřednictvím drobné částky nás můžete měsíčně i jednorázově podpořit a pomoci nám dále se rozvíjet.
Foto: Tereza Vaňková, Facebook a web Michala Horáka, Supraphon
