Zástěna zakrývající rozlehlé pódium pražské O2 areny se pomalu zvedá a zpod ní se do prvních řad na fanoušky valí dramatická mlha. Diváci šílí a davová mánie roste ke hvězdám. Zraky nám padají na kapelu, která začíná hrát první tóny písničky Forget Me. Teď už jen všichni v sále čekáme, až se objeví král dnešního večera – Lewis Capaldi.
Lewis Capaldi se narodil ve skotském Glasgow a o hudbu se zajímal již od útlého dětství, především o hru na kytaru a bicí. Do povědomí posluchačů se dostal v roce 2017 svou skladbou Bruises, kterou vydal nezávisle bez smlouvy u hudebního vydavatelství. Tato píseň se stala velmi populární a rychle překonala na platformě Spotify hranici 28 milionu poslechů. Poté se objevil jako předskokan na turné umělců jako Sam Smith, Niall Horan a Kodaline. V roce 2019 pak vydal své debutové album Divinely Uninspired to a Hellish Extent, zahrnující hity jako Someone You Loved nebo Hold Me While You Wait, které na několik týdnů obsadily přední příčky celosvětových hitparád. V letošní hudební sezóně chystá Capaldi nové album s názvem Broken By Desire To Be Heavenly Sent, na které se můžeme těšit již v květnu.
Do České republiky se Lewis Capaldi vydal již počtvrté, v minulosti navštívil festival Colours of Ostrava a pražský klub SaSaZu. Tentokrát počet jeho fanoušků a účastníků koncertu značně narostl a Lewis vyprodal pražskou O2 arenu. Lístky se klasicky prodávaly přes řetězec Ticketportal a mně se povedlo sehnat sektor na sezení hned vedle podia.
Zážitek pro mě s kamarádkou začal ale již při cestě na koncert, kdy jsme si díky našim chabým time managment schopnostem špatně naplánovaly odchod z bytu a teď mírně nestíháme. S mírným popobíháním však ztracený čas znovu doháníme. Další menší fuckup přichází v momentě, kdy se nám povede nastoupit do metra, které jede opačným směrem. Ani to nás však nezastaví, vystupujeme hned na další stanici a jsme na cestě vstříc náručí O2 areny.
Při příchodu se zařadíme do nedočkavého davu obdivovatelů skotského zpěváka a hlemýždím tempem se plazíme k bezpečnostní kontrole. Když si ochranka ověří, že sebou nemáme nelegální předměty jako deštník, vlastní vodu nebo podobné lidem nebezpečné nástroje, je nám umožněn vstup do budovy. Rozhodneme se ihned vyhledat náš sektor a přidělená místa, která jsou od pódia opravdu co by kamenem (nebo deštníkem) dohodil.
Sedadla se postupně zaplňují a s úderem osmé hodiny se nám představuje Capaldiho předskokan, kapela Only The Poets. Svými energickými písničkami, které by se daly zařadit někde mezi žánry indie a alternative, rozproudí krev v žilách diváků a vnáší do sálu tu správnou uvolněnou atmosféru. I když jsem o této kapele před koncertem neslyšela, jejich tvorba mě velice zaujala. Dohromady zahrají kolem šesti písní a stage poté opouští s poděkováním hlavnímu interpretovi a úsměvem na rtech.
Následuje krátká přestávka mezi vystoupeními, kdy se mohou návštěvníci občerstvit něčím z nabídky, ta však netrvá příliš dlouho a světla v sále opět potemní. Zástěna, která podium zakrývá, se začíná zdvihat a nám se odkrývá pohled na kapelu, zatímco začíná hrát první tóny písně Forget me. Zpod zástěny, na níž se promítají schody a pohyblivé vlny, se na publikum v prvních řadách valí dramatická vlna, která zvuk tematicky doplňuje. Těsně před začátkem první sloky se na podiu zjeví i sám Lewis Capaldi doprovázen tleskáním a hysterickými výkřiky fanoušků. Stejně jako jeho kapela je i on oděn do jednoduchého bílého trička a kalhot, které se přirozeně hodí do záře reflektorů. Začíná zpívat svým hlasem anděla z nebes a přítomným naskakuje husí kůže. Jako většina skladeb z jeho tvorby, i tato je silně naplněna pocity a zážitky z jeho osobního života.
Lewis nás dále na svém koncertě vítá a baví fanoušky svými vtipy. Mimo to, že je tento muž fenomenální zpěvák, mu totiž byl do vínku nadělen i výborný smysl pro humor. Postupně nám vypráví historky o tom, jak na předávání cen Brit Awards políbil Harryho Stylese, nebo že piano, na které v průběhu koncertu hraje, není pravé a ve skutečnosti za něj klávesám velí někdo za oponou backstage. Capaldi je schopen O2 arenu v jednom momentě rozplakat emotivností svých textů a za chvíli ji zase rozesmát humornými příběhy.
Postupně zpívá další známé skladby z minulého alba, ale playlist je proložen i novinkami, na něž se můžeme těšit již v květnu tohoto roku. V jednom momentu je stage přestavěna a Lewis se nachází na krychlové zástěně, která předtím pódium zakrývala. Zde nad našimi hlavami hraje písničku Bruises. Dále se nám také svěřuje, že si v průběhu svého turné kvůli tomuto kousku vypěstoval strach z výšek, jelikož se nachází dost vysoko nad zemí.
V průběhu koncertu dostává od fanoušků spoustu předmětů, od slunečních brýlí rozmanitých tvarů přes princeznovské korunky až po květiny. Mezi dárci se objeví i člověk s prosbou, aby mu Capaldi nakreslil tetování, které si na kůži nechá navždy zvěčnit. O svůj výtvor se však Lewis nepodělil, a nevím tedy, co se stalo výsledným návrhem.
Mým oblíbeným momentem je, když při písničce Hold Me While You Wait Capaldi dramaticky protahuje její konec a my v publiku ho přerušujeme hlasitým potleskem a výskáním. Na to nám Lewis odpovídá: „Shut up“ (Mlčte, pozn. autorky). Dav ale nadále pokračuje v povzbuzování a provokování zpěváka. „Let me finish the fuck*ng song“ (Nechte mě dop*dele dokončit tu písničku, pozn. autorky). Komentář je ale pronesen sarkastickým tónem a v sále panuje skvělá nálada a atmosféra. Ať už před zraky diváků Capaldi vystupuje sám s kytarou, nebo jej doprovází jeho kapela, nejde si nevšimnout, že byl pro toto stvořen. Publikum dokáže ve vteřině roztleskat nebo povzbudit, ať zpívá s ním.
Capaldiho tvorba mě doprovází poslední čtyři roky životem a slyšet jeho skladby naživo byl kouzelný zážitek. Mísí se ve mně pocity štěstí a úžasu z jeho vystoupení a hlasu, a zároveň na mě dopadá tíha významu slov, která ve svých textech používá. Není pro mě tedy překvapením, když se při písni Someone You Loved naplno rozpláču. Publikum rozsvěcuje baterky svých mobilních telefonů a vytváří tak oceán světel… A právě na to – a mnoho dalšího – budu po koncertě Lewise Capaldiho ještě dlouho vzpomínat.
Autor: Vendy Rojčíková
Naši redaktoři hudbou žijí. Přečtěte si také jejich reportáže z koncertu Lord of the Sounds nebo Prago Union.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: Jan Nožička/Bestsport
