Poznávání cizích zemí není občas zase tolik příjemná věc. Člověk totiž může vidět věci, které by mnohdy radši ani neviděl, ale díky tomu všemu si zase uvědomí, jak se má doma dobře a jak je tam krásně. Moje další cesta vedla tentokrát do Itálie, a to konkrétně do měst Bari, Taranto a Matera. Trochu spontánní výlet jako dárek pro mou drahou polovičku, čtyřdenní únik od shonu a reality a především zasloužený odpočinek po náročném květnu…
Celý výlet začal jízdou do Vídně, kde bylo příšerné teplo, ale po sychravu, které v předešlých dnech ovládalo počasí v Česku, to byla krása. A ještě pro dva človíčky, co teplo zbožňují. V Itálii bylo méně stupňů, žádné dusno, příjemné teplo, takže přesně počasí pro objevování – ale nakonec i koupání v moři. Letenky byly celkem levné (dobrý tip: kiwi.com), a tak jsme se jen sbalili do batohů, což ušetří peníze i čas, protože tak nemusíte procházet check-inem. Samotný let navíc trval asi kolem hodiny a půl, a proto je také přístavní město Bari celkem dobrý tip na rychlovýlet.
Z počátku se může zdát, že v tomhle hlavním městě regionu Apulie není moc o co stát. Ale opak je pravdou. Plážová riviéra je krásná. Upravená cesta kolem moře se táhne podél celého města, na jedné straně končí velkým přístavem, na druhé straně ústí v pláž. Samotná cesta k pláži je pak lemována krásnými, hladkými a moderními budovami. Celé město je vlastně propojením moderní a starořímské architektury.
V centru se ocitnete v moderní metropoli, kde stojí moderní obchody s oblečením, a zejména pak s botami. Přímou cestou se pak ale dostanete do typicky jihoitalské části s malými, sympatickými kamennými uličkami, kde na vás díky všudypřítomným kostelům doslova dýchá křesťanství. Dominantou Bari je bazilika sv. Mikuláše, který je patronem města a právě do této baziliky byly uloženy jeho ostatky. Monumentální románská památka vznikla v letech 1087-1197 na troskách někdejšího byzantského paláce. V centru města se také nachází několik rušných bulvárů, jako například Corso Cavour.
Naším dalším cílem byla Matera. Město tak působivé, až skoro bere dech. V dnešní době je Matera hlavním městem kultury, a není se čmu divit. Domy v celém starém městě jsou vytesané do skály a společně tvoří něco jako živé hradby. Pohled na takové dílo je zkrátka nádherný. Uličky jsou úzké, kopce příkré, je zde až obrovské množství schodů, ale celé Sassi di Matera (Kameny Matery) vám jako nezapomenutelný obraz v hlavě už zůstanou.
V domech, které připomínají jeskyně, se ještě donedávna žilo, a v některých z nich lidé bydlí dokonce i dnes. Část tohoto díla se opravuje, část restauruje, ale lidé jsou zde milí, cesty čisté a upravené a davy turistů stále ještě snesitelné. Matera je však především město, které je velmi těžké popsat – je ho totiž potřeba vidět!
Posledním místem, které jsem tentokrát navštívila, bylo přístavní město Taranto (Tarent). V Apulii má velký význam, protože patří mezi největší přístaviště, a zároveň je sídlem arcibiskupa. Taranto, které vzniklo v roce 726 př. n. l. zásluhou starověkých Řeků, je celkem velké město, které se skládá ze tří částí. Staré město leží na ostrově, který je s pevninou spojen pevným mostem na západní části Ponte di Porta Napoli a na východní části se nachází Nové město, jež je s pevninou spojeno otáčivým mostem Ponte Girvole, který je symbolem města.
Procházet městem, a především pak průmyslovým předměstím, nebylo nic moc vábného, ale samotné centrum je přívětivé. Památky jsou zajímavé, jsou totiž propojením čehosi zvláštního – na jedné straně stojí pískovcové domy, na druhé straně průmyslové domy a nákladní lodě, což městu dodává jeho autenticitu. Nejdůležitější a také nejznámější památkou v Tarantu je Aragonský hrad (Castello Aragonese), který nechal vystavět Ferdinand Aragonský v letech 1492-1577. Prohlídka hradu je zadarmo a trvá asi hodinu, hrad v dnešní době slouží především jako základna pro námořní pěchotu. Hrad stojí přímo u otáčivého mostu Ponte Girvole, který se nachází přes splavný kanál spojující Velké a Malé moře. I díky tomu se Tarantu často přezdívá “město dvou moří”.
Dobrý tipy, na které myslet při cestě do Itálie:
Vyměňte si peníze. I v dnešní době, kdy se spíše využívá platba kartou, lze v některých obchodech či restauracích platit pouze hotově.
Nemusíte nechávat dýška. V italských restauracích jsou odměny pro číšníky už započítané v ceně. Platíte tak tedy za jídlo, pití, ale na svém účtu budete mít takzvané coperto, tedy spropitné. Běžně se ceny pohybují kolem 1-2 € na osobu, ale mohou být i vyšší.
Doprava je bezproblémová a cenově nevychází vůbec špatně.
Nezapomeňte na siestu – poobědový odpočinek od dvou do čtyř hodin.
Závěrem
Itálie je krásná země. Jen není pro každého – například pro mě. Co ale musím ocenit, je vynikající jídlo. Snídaně v podobě plněného croissantu a kávy byla lahodná, skvělý start do nového dne. A pak pasta. Těstoviny úplně jinak, než je známe doma – těsto bylo jemné, rozpadalo se a bylo opravdu chutné. A lasagne. Delikátní. Ochutnala jsem samozřejmě i pizzu, která byla prostě skvělá. Lehká, dobře udělaná, hýčkající žaludek. Ale to nejlepší, co kdy Itálie k jídlu vyplodila, je zmrzlina. Naprosto úchvatná a úžasná. Pak už si jen stačí určit priority – jestli se rozmazlit, nebo si dát něco k jídlu. A rozmazlování v podobě zmrzliny? Co na to jen říct…
Autor: Gabriela Kokešová
