V roce 1855 se ve skotském Edinburghu narodilo štěně, které se o několik let později stalo hrdinou celého národa. Po dlouhých čtrnáct let totiž každý den malý Skye Terrier chodil střežit hrob svého pána, dnes si Skotové připomínají 150 let od jeho smrti. Původní osud psího hrdiny se zcela nedochoval, vypráví se o Bobbym dvě legendy s mírně odlišnými příběhy. Obě však mají jedno společné – velmi loajálního psíka.
Na legendu o teriéru Bobbym jsem osobně poprvé narazila před deseti lety na cestě po Velké Británii. Při zastávce v centru Edinburghu jsme míjeli vysokou fontánu, na jejímž vrcholu vyčnívala socha malého psa. Podle popisku stojí „na počest vřelé oddanosti psa známého jako Greyfriars Bobby, který až do své smrti hlídal hrob svého pána“. Po čase jsem si na příběh oddaného mazlíčka vzpomněla a ponořila se do něj hlouběji.
Jedna z legend, která se traduje skotským národem, je o konstáblu Johnu Grayovi, který pracoval v Edinburghu jako noční hlídač. Do města přijel se svou ženou Jess a synem Johnem jako zahradník, nechtěl ale pracovat v chudobinci, a tak si našel práci u místní policie. Zhruba o šest let později se měl starat také o malého psa Bobbyho, který s ním na noční hlídky chodil. V únoru roku 1858 ale John zemřel na tuberkulózu a (jak už to tak bývá) zasáhlo to i jeho mazlíčka.
Pohřeb Johna Graye na hřbitově Greyfriars Kirkyard proběhl v doprovodu Bobbyho. Ten se svého páníčka nechtěl vzdát a u jeho hrobu zůstal. Správce hřbitova se ho několikrát pokoušel odehnat, Bobby se však stále vracel, a to za jakéhokoli počasí. Toho si všimla nejen Johnova rodina, ale i někteří obyvatelé města a nechali společně postavit pro Bobbyho přístřešek nedaleko Johnova hrobu. Od něj odcházel pouze v čas oběda, aby se najedl v hostinci, kam chodil se svým pánem.
Problém nastal v roce 1867, když vstoupil v platnost nový zákon o toulavých psech, a jelikož Bobby nikomu oficiálně nepatřil, mohl být odchycen. O psí loajalitě se doslechl i lord Provost, tehdejší autorita města, který zaplatil povolení a Bobbymu daroval obojek, což bylo důležité pro jeho přežití. Bobby u hrobu svého pána zůstal dalších pět let až do své smrti 14. ledna 1872 ve věku šestnácti let.
Druhá legenda se liší jen nepatrně. Podle ní měl být John Gray farmář, který v roce 1858 přijel do Edinburghu na návštěvu. Spřátelil se s Bobbym, ale náhle zemřel, také na následky tuberkulózy. Auld Jock nebo také Old John, jak se Grayovi ve Skotsku říkalo, byl každopádně reálnou postavou, která zanechala stopu ve skotské historii. Byl mužem, kterého střežil malý teriér čtrnáct let po jeho smrti.
Bobby byl pohřben necelých sedmdesát metrů od hrobu svého pána. Na jeho náhrobku stojí: „Greyfriars Bobby zemřel 14. ledna 1872 ve věku 16 let. Nechť je jeho loajalita a oddanost lekcí nám všem.“.
V Muzeu Edinburghu, které nemůžete minout při procházce po slavné Královské míli, je dnes k vidění Bobbyho obojek, jeho psí miska nebo obrazy lidí spojených s tímto příběhem. Také si zde můžete prohlédnout Bobbyho sochu v životní velikosti, stejnou jako je ta na slavné fontáně v ulici Candlemaker Row. Ta má mimochodem poněkud odřený čumák, jelikož ho turisté z celého světa hladí pro štěstí.
Kromě toho na počest milujícího psíka vzniklo hned několik knižních a filmových příběhů. Pravděpodobně nejznámější je kniha Greyfriars Bobby od Eleanor Atkinson z roku 1912, která vypráví příběh Auld Jocka jako farmáře. Na motivy knihy pak vznikl v roce 1961 film Walta Disneyho Greyfriars Bobby: Pravdivý příběh psa. Novějším filmem je pak Dobrodružství Greyfriars Bobbyho z roku 2006.
Autor: Tereza Vaňková
Pokud čtete příběhy oddaných psích přítelů rádi, určitě nevynechtejte náš článek o psích hrdinech, kteří získali ocenění za statečnost.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás podpořit? Zavítejte na náš Patreon! Prostřednictvím drobné částky nás můžete měsíčně i jednorázově podpořit a pomoci nám dále se rozvíjet.
Zdroj: Scotland Welcomes You, Edinburgh Museums, Historic UK, Wikipedia
Foto: Flickr, Greyfriars Kirk, The Culture Trip
