Není to tak dlouho, co jsem si na jednom nejmenovaném mainstreamovém webu přečetla clickbaitový titulek o tom, že tradiční maskulinita je toxická. Téma toxické maskulinity zažívá svůj boom. Co si ale pod tímto pojmem vůbec představit? Někteří muži se mohou těmito slovy cítit dotčeni, co by na jejich mužnosti mělo být toxické? Přiznám se, i já jsem neměla úplně jasno, co to ta toxická maskulinita je. A jelikož mi hlavou vrtalo mnoho otázek, na které jsem potřebovala znát odpovědi, obrátila jsem se na ředitele Ligy otevřených mužů (LOM) Josefa Petra.
Pojďme si na úvod vůbec tu toxickou maskulinitu vymezit. Co to je? Jak byste ji vymezil?
Je to pojem, který se používá v odborné, a teď už i mediální, diskusi o mužích a jejich sociální identitě – maskulinitě. To slovo „toxická“ má za cíl ukázat na negativní jevy, které jsou spojené s naplňováním zejména tradičních forem maskulinity. Jeden příklad za všechny – generace mužů byly společností směřovány k potlačování emocí, ve stylu „kluci nebrečí a všechno zvládnou“, důsledkem je, že si muži méně častěji říkají o pomoc a podporu v emočně vypjatých situacích, jako je například rozvod nebo ztráta blízké osoby, častěji podléhají závislostem a v tom nejextrémnějším případě častěji dokonávají sebevraždy. Poměr sebevražd v tuzemsku je 4:1.
Dalším kontextem, kde se tento pojem hojně používá, je násilí. Fyzické, psychické i sexuální. Toxicita maskulinity má v tomto případě na svědomí to, že muži se často násilí dopouštějí – zejména ve vztazích – z pozice moci a předpokladu, že muž má být dominantní a agresivní vůči svému protějšku. Tato genderová perspektiva je důležitým kontextuálním faktorem vzniku násilí. Je nutné však dodat, že ne vždy tím hlavním.
Kdy se začal objevovat pojem toxická maskulinita? Kdy se vůbec stává maskulinita toxickou?
Pojem se začal používat už v 80. letech 20. století v mýtopoetickém hnutí a následně také na akademické půdě. Cílem bylo nějakým způsobem pojmenovat toxické prvky maskulinity. Do mediální diskuse se dostal hlavně v posledním desetiletí, u nás trochu se zpožděním a podle mě není prezentován šťastným způsobem. Ostatně, jako kterýkoliv jiný akademický pojem, který se stane předmětem mediální zkratky. Na pojem toxická maskulinita začali být muži velmi alergičtí, protože mu nerozumí. Mají pocit, že je to něco namířeného proti nim, proti jejich většinové identitě. Což je identita bílého heterosexuálního muže. Zapomíná se přitom na to, že pojem by měl označovat toxické aspekty maskulinity, a ne tvrdit, že maskulinita je toxická sama o sobě. K tomu ovšem diskuse pořád sklouzává. Proto jej já sám nepoužívám.
Tento pojem má smysl svého využití na akademické půdě. Obyčejný muž-laik pochopí a přijme – a to je důležité – spíš jednoduchou linku pojmu, například „muž neumí zacházet s emocemi, tím pádem mu to způsobuje problémy“. Lze se tedy obejít bez použití třaskavého pojmu. Možná to nepřinese tolik kliknutí na titulek, ale určitě to přispěje porozumění ve společnosti. Otázky rolí mužů a žen se podle mne řeší z různých stran zbytečně konfliktně. Mít vyhraněný názor se dnes nosí víc než snaha porozumět druhé straně.
Je tradiční chápání maskulinity v tuzemsku toxické?
Je to podobné jako všude jinde na světě. Abych v tom udělal ještě větší nepořádek a vysvětlil, proč ještě ten pojem nemám moc v lásce… Neexistuje jedna maskulinita, spíš bychom o nich měli mluvit v plurálu. Existují určité normy, ke kterým se muži individuálně vztahují, a každý z nich je unikátním výsledkem tlaku společenských norem, výchovy a vlastních rozhodnutí. A pokud se bavíme o těch normách, těch je také větší množství a často jdou proti sobě. Dnes se například střetává liberální a konzervativní pohled na otcovství. Pro zjednodušení – milující táta-kamarád versus otec jako autoritativní hlava rodiny. Většina mužů se ale pohybuje někde mezi. Už vědí, že jsou potřeba a chtějí být co nejvíce přítomni ve výchově svých dětí a zároveň se musí vypořádat s tím, že jsou stále ve většině případů hlavními živiteli rodin, že je potřeba dávat ve výchově určité hranice, tedy působit jako autorita a podobně. Mužství a přístupy k němu jsou obrovsky barevná mozaika.
Jak to bylo s maskulinitou dříve?
Dříve byla maskulinita barevnější méně, ale i tak neexistovala maskulinita pouze jedna jediná. Pokud jde o takzvané toxické projevy maskulinit nebo maskulinity, tak s těmi se opravdu stále setkáváme. Jak jsem již uvedl v první otázce.
Je vůbec možné toxickou maskulinitu ze společnosti odstranit?
V LOMu se na vše snažíme dívat optikou kvality života. To znamená, aby muži naplňovali takové role, které jejich život učiní šťastným. Často to vyžaduje zaměřit pozornost z honby za společenským uznáním a ekonomickým úspěchem na oblast vlastního zdraví, péče o vztahy a většího zapojení do života rodiny. Z toho, že hodně mužů zanedbává tyto oblasti života, vzniká nejvíce konkrétních negativních projevů maskulinity.
Co můžeme, popřípadě my jednotlivci či celá společnost, udělat pro to, aby konstrukt toxické maskulinity zmizel?
Pojďme mužům naproti, místo toho, abychom jim pořád říkali, že je na nich něco toxického.
Autorka: Kristýna Krejčí
Ještě jste o Lize otevřených mužů neslyšeli? Více se o ní můžete dozvědět v jednom z našich starších článků zde.
Foto: Josef Petr, Canva
