Kam se poděla lidská laskavost?

Setkáváte se často s názorem, že jste hodní, až jste hloupí? Že být dobrým člověkem se nevyplácí, protože ti mazanější a prolhanější vás předběhnou? Že byste měli přestat každému věřit a nejlíp se starat jen sami o sebe? Právě vám bych ráda řekla, jak moc je důležité si laskavosti vážit a cenit, a ne ji zahazovat proto, abyste dle společnosti měli snadnější život.

V dětství mi bylo od útlého věku do hlavy rodiči i prarodiči vštěpováno, abych byla k lidem slušná a přívětivá. Pokud něco chci, abych poprosila, a jakmile něco dostala, hezky poděkovala. Abych lidem kolem sebe nedělala naschvály, ale naopak se je snažila pochopit, rozveselit a podat jim pomocnou ruku, když bude potřeba. Ne nadarmo se dle mého názoru traduje: „Přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno.“ Rychle jsem si tyto hodnoty osvojila a nastavila vysoko ve svém žebříčku, jak se mám chovat nejen ke svým blízkým a rodině, ale k lidem všeobecně. Problém však nastává, jakmile i přes svou laskavost a nápomocnost narazíte na situace, kdy se vám to jednoduše vůbec nevrací v pozitivním slova smyslu a všechna dobrota jde k šípku. Často pak slýchávám, že jsem příliš naivní, žiju ve svém vysněném světě fantazií a nemám ani v nejmenším ponětí, co je to opravdový život. Vážně se v dnešní době k sobě lidé neumí chovat ohleduplně? Vážně mají potřebu druhým závidět a dělat naschvály? Musí pak nutně být všichni dobří lidé označováni za bláhové blázny, kteří nevidí svět bez růžových brýlí? Vyvraťme jim prosím tento mýtus.

Podobnému tématu se již věnovala redaktorka Kristýna ve svém článku Ženy, chovejme se k sobě slušně, s nímž se naprosto ztotožňuji a velmi vám ho doporučuji k přečtení. Ráda bych na její myšlenku navázala z trochu širšího pohledu, protože mi již delší dobou vrtá hlavou všeobecný „problém“ hodných a poctivých lidí, který, jak věřím, nepociťuji pouze já.

Ach ty pracovní kolektivy

Skvělým příkladem ze života, který mě udeřil jako blesk z čistého nebe a donutil k přemýšlení nad tématem, byla moje první konfrontace s kolegy v nové práci. Jiní by si možná řekli, že jde o banální věc a já bych si jednoduše měla zvykat, protože tak to v životě zkrátka chodí. Ale mě to opravdu vzalo. Ani ne proto, že mi pohrozili sankcí v podobě ztržení peněz z výplaty, nebo proto že mě můj šéf díky tomu možná nevidí v nejlepším světle. Upřímně mě zaskočil a zamrzel fakt, že se spolu lidi bojí mluvit o problémech. Mají strach vám říct do očí svůj názor a raději zbaběle žalují a donáší na ostatní. Od doby, co jsem nastoupila do práce, jsem se ke všem mým kolegům chovala hezky a nedělala mezi nikým žádné rozdíly. Protože je to pro mě naprosto přirozené a ráda vyhledávám společnost nových lidí, kteří mě mohou v lecčem inspirovat a posunout. I přes to se však našel někdo, kdo ke mně stejnou loajálnost a upřímnost nechoval. První začnete přemýšlet nad tím, proč měl ten dotyčný potřebu udělat, co udělal, když jste přeci s každým z nich zadobře. Začne vám to být líto, protože vy máte v hlavě představu skvělého kolektivu, v němž všichni táhnou za jeden provaz a byli by sami proti sobě, kdyby dělali zbytečné rozbroje. Touhle zkušeností jsem však dospěla k zásadnímu uvědomění.

Inteligence se nerovná laskavosti

Od doby nástupu na vysokou školu jsem měla pocit neskutečného souznění s lidmi na stejné či vyšší intelektuální úrovni. Najednou se mi totiž nikdo nesmál, že jsem příliš aktivní v hodinách, nebo se příliš bavím s učiteli. Nikdo mě kvůli mému humoru nebral za blázna a kvůli stylu oblékání za vymašlenou barbínu. Setkala jsem se s neuvěřitelnými třemi roky plnými pochopení, akceptování a inspirace. Nabyla jsem proto dojmu, že vyspělé pokročilé jednání s lidmi a velkou dávku tolerance mají pouze intelektuální lidé. A tím teď ani v nejmenším nechci urazit ty, kteří se na akademické půdě nepohybovali a nepohybují, protože inteligence samozřejmě není dána dosaženým vzděláním. Spíš jsem se najednou cítila dobře ve své kůži a nebála se být sama sebou. Brzo mi však došlo, že bych si tuto věc měla rychle vytlouct z hlavy. Laskaví a chápaví lidé jsou všude kolem nás, je jen potřeba porozumět jejich jazyku a pochopit jejich myšlení. Proto i když se pohybujete ve světe vzdělanců a intelektuálů, není nutně pravidlem, že vám jednoho krásného dne nepodkopou nohy.

Jsou jen vypočítaví lidé úspěšní?

Často se v mém okolí opakuje názor jen sviním se daří. A to nejen v pracovní oblasti, ale i ve škole, ve vztazích, dokonce i v kruhu rodinném. Nejlépe nikomu nevěřit, s nikým se neradit, co nejméně toho sdílet a jet čistě jen a jen na sebe. Pokud se nad tím zamyslíte, částečně to dává smysl. Jakmile si neudržujete blízké vztahy ve svém okolí, prakticky vás nemá kdo zklamat. Ale ani překvapit. Jsou pak opravdu tito lidé šťastní? Jsou šťastní, když mají všechnu tu kýženou slávu a ovace, ale doma na ně nikdo nečeká s otevřenou náručí? Jsou šťastní, když se o svou radost a úspěch nemohou s nikým podělit? Já osobně odmítám být taková, i za cenu toho, že si dost pravděpodobně ještě mockrát projdu zklamáním. Ať si říká kdo chce co chce, nepřestávám věřit v dobré lidi a jejich laskavost.

Laskavost versus oběť

Podle mě je velmi důležité, neplést si laskavost s přílišným obětováním. Spousta z nás si už někdy v životě postěžovala, že pro ostatní udělá první poslední a stejně se jí to nevrací. Očekáváme totiž vždy něco na oplátku, aby byla v našich vztazích rovnováha. Pokud se nad tím zrovna teď zamýšlíte, doporučuji vám dělat někdy věci bez nároků na odměnu. Pomoct staré paní s nákupem, podat spadlou peněženku neznámému kolemjdoucímu, donést mamince květinu nebo vytáhnout na výlet kamarádku po rozchodu. V momentě, kdy však vkládáme všechen svůj čas a úsilí do osoby, která o ni nejeví absolutně žádný zájem, musíte si uvědomit, že je třeba být taky laskavý sám k sobě a mít se na prvním místě. Dělat věci, které vás činí šťastnými. Obětování se pro někoho, kdo vám svou vděčnost nikdy nedá najevo, je cesta do pekel a dříve nebo později z vás vysaje všechnu tu úžasnou jiskru, co máte. V tomhle jsou nebezpečné extrémy, s nimiž dost často bojuji i já sama. Nicméně bych stejně neměnila.

Nenechte si sebrat svou dobrotu

Být dobrým člověkem je ve své podstatě dost těžké. Musíte umět druhým věřit, odpouštět, tolerovat je, hájit, chránit, milovat, a to někdy není vůbec jednoduché, ba naopak nás to stojí hodně úsilí a mnohdy i potoků slz. Zvlášť pokud narážíme na nenadálé překážky a nezdary, které jsme si ani nezpůsobili svým vlastním přičiněním. Pokud vám vaši přátelé a rodina tvrdí, že jste příliš velký dobrák a měli byste si zvykat na krutou realitu všedních dnů, vyslechněte je, akceptujte je, ale nenechte si svou laskavost sebrat. Je totiž výjimečná a v dnešní době tak moc cenná. Nepřestávejte věřit, že jednoho dne opravdu narazíte na ty správné lidi a správné situace. Síla pozitivního myšlení je neuvěřitelná a jak praví zákon karmy, každá akce vyvolá reakci. I vám se vše dobré vrátí, mnohdy tehdy, kdy to však nejméně čekáte. Vykašleme se společně na závist, pomluvy, pomsty, copak nás někdy tyto skutky v něčem obohatily? Za sebe můžu říct, že rozhodně ne. Jsem ráda dobrým člověkem, jsem ráda nápomocná, jsem ráda laskavá. A budu nesmírně ráda, když i vy budete takoví, protože to za to stojí.

Autor: Simona Šustková


Ať už je člověk, jaký chce, občas mu ve vyjádření pravého já brání jeho komfortní zóna. Jak se začít cítit víc sám sebou a jak vystupovat ze své ulity se dozvíte ve článku na našem webu.


Foto: pixabay.com

Příspěvek vytvořen 665

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek
Dobrý Zprávy