Je důležité dělat svou práci a nebát se, říká novinář Marek Wollner

Markéta Štefková

Marek Wollner je český investigativní novinář, šéfredaktor reportážní publicistiky a spisovatel. V roce 2016 se mu podařilo získat cenu Ferdinanda Peroutky za jeho přístup k žurnalistice, který se ukázal v pořadu Reportéři ČT. V rámci cyklu Svět médií v 21. století, který připravila Pedagogická fakulta Univerzity Palackého, přednášel o současné mediální scéně.

Narodil se v roce 1967 v Plzni. Vystudoval gymnázium ve Valašském Meziříčí a po maturitě nastoupil na Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Po dvou letech studium ukončil a začal studovat obor Žurnalistika na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, který úspěšně dokončil.

Kariéru začal roku 1992 v Lidových novinách, Respektu a byl u založení časopisu Týden. Přes psanou žurnalistiku se dostal do redakce zpravodajství České televize. Zařadil se mezi tým zpravodajů a propracoval se na hlavního dramaturga a moderátora publicistického pořadu Reportéři ČT.

Napsal a publikoval román Ukradené knihy (1997), Babiččin Majnkampf a já (2008) a básnické sbírky Pamatuju (2007).

Pořad Reportéři letos slaví 15 let, vy jste v něm od roku 2004, takže od úplných počátků. Jak se podle vás redakce proměnila?

Redakce se postupně začala měnit. Dlouho byla neměnná, řekl bych deset let pořád stejná. Myslím, že jsme byli dobře poskládaní a byli jsme dobrá parta. Po těch deseti letech ale přichází různé změny osudů a vyhoření. Redakce se tak začíná v posledních letech proměňovat a taky omlazovat. V současnosti už je tak z poloviny jiná.

Kde jste byli na začátku a kde jste teď?

Myslím si, že jsme všichni dozráli. Když jsme začínali byli jsme mladí, dnes už jsme spíš v té generaci, která je médiích nejstarší, řekněme až seniorská. To je ale spíš ku prospěchu věci, protože novinařina je seniorský obor, stejně jako třeba chirurg nebo letec. Většinou je to tak, že čím víc toho máte za sebou, tím jste lepší. Nové zkušenosti vás nějakým způsobem připravují a obohacují.

Začal jste studovat pedagogickou fakultu v Olomouci, co vás vedlo k tomu po dvou letech studium přerušit a jít studovat žurnalistiku (FSV UK)?

Já jsem studoval tělocvik a byl jsem jako dítě velice sportovně orientovaný, a pak jsem v dospívání objevil svět knih a literatury, takže se to ve mně začalo bít a postupem času jsem pochopil, že je pro mě málo být jen tělocvikář. Chtěl jsem zkusit něco jiného, ačkoliv byla doba tehdy nepříjemná a říkal jsem si, že bych v tomhle novináře dělat nechtěl, ale že se to může hodit k mému snu být spisovatelem. Právě proto jsem to změnil a musím říci, že toho nelituji. I když tahle práce někdy není úplně jednoduchá.

Působil jste v Lidových novinách, časopisu Respekt nebo Týden. Proč teď televize?

Zjistil jsem, že jsem došel nakonec. Tehdy nám vyměnili majitele a my jsme tam už nechtěli být, protože on měl jiné představy o časopise, které se nám nelíbily. Já jsem zkrátka dostal nabídku jít do televize, a protože už jsem v tištěných médiích byl skoro všude, tak se mi zdálo, že je to i vhodná chvíle prozkoumat jiný obor, než je psaná žurnalistika.

Jak jste se stal investigativním žurnalistou? Měl jste vždycky potřebu a přišlo vám důležité a správné vyjít s pravdou ven, a to i ve vašem životě?

Neměl jsem vždycky tu potřebu. Já jsem vyzkoušel spoustu věcí. Když jsem začínal, tak jsem v Lidových novinách dostal ty nejhorší obory. Například jsem sledoval armádu nebo náboženské spolky, to byly krušné začátky a v novinách to ani nikdo nečetl. Rychle se mi ale dařilo postupovat. Po třech měsících jsem dostal neparlamentní opozici, pak parlamentní opozici, KSČM a najednou jsem tam udělal kariéru, protože jsem začal informovat takovým způsobem, že to lidi začalo bavit. Zároveň jsem začal psát i první komentáře a sloupky do Lidových novin na politické téma. Právě sloupky se postupně šířily, lidem se to líbilo, dělal jsem si z toho trochu legraci. Přes politiku a časopis Respekt jsem se tak dostal k investigativní žurnalistice.

Jaké to je, se neustále za někým „honit“?

Já už jsem naštěstí v pozici šéfa, takže úplně nemusím běhat za každým politikem a jsou na to lidé v redakci, kteří to dělají. Považuji to za důležité, protože kontrolovat moc mocných je základní úkol novinářů a kdybych tohle neměl rád, tak v tom nemám co dělat. Je to spíše důležité, než že bych si myslel, že je to nějaká kratochvíle. Prospívá to demokracii.

Co je na vaší práci úplně nejtěžší?

Nejtěžší je právě teď často negativní ohlas od lidí, kteří mají v lásce současnou moc. Nekritický pohled lidí, kteří vás za to nesnáší, i když vás měli rádi ještě před pár lety, protože jste kritizoval ty, které oni neměli rádi. To mi přijde nespravedlivé a bohužel s tím nemůžu nic dělat.

Zažil jste už několikrát, že s vámi nechce někdo mluvit. Jaká reakce ale byla pro vás zatím ta úplně nejhorší/nejtěžší?

Mockrát. Zrovna teď s námi nechce mluvit Andrej Babiš, Václav Klaus mladší, Miloš Zeman, Tomio Okamura a taky od nich to člověk schytává. Nejvíce asi od Tomia Okamury, který je klidně schopen prohlásit, že jsme podvodný pořad, podvodníci, gauneři a další slova.

Jde všechny negativní reakce hodit za hlavu a neřešit je?

Většinou po nějaké době samy odejdou, ale někdy si je člověk v sobě nese, přesto musím říct, že ten systém, který člověk má, tak je nakonec zdravý. Postupem času ty negativní emoce promění a něco mě potěší.

Jaká kauza vás nejvíce bavila?

Pamětihodné bylo určitě setkání s Dalajlámou. To bylo zajímavé. Dostal jsem se do zóny VIP, kam mohlo jenom pár novinářů a byl jsem jediný, kdo s ním mohl dělat rozhovor. Bylo to na Ruzyňském letišti, když přiletěl za prezidentem Havlem na konferenci Fórum 2000. Položil jsem mu asi čtyři nebo pět otázek a bylo to milé. Byl rozesmátý, zubil se na mě, jako kdybychom byli kamarádi a mám taky dokonce i fotku, která z toho setkání zůstala a připomíná mi ho.

Nad kterou kauzou jste strávil nejvíce času?

Těch kauz bylo více. Co si vzpomínám, tak kolem ČEZu nebo kauzy Diag Human, na které jsme strávili okolo tří měsíců. Tyhle kauzy se hodně větvily a dalo hodně práce je zpracovat, sehnat dokumenty a všechny oběhat, ale i tak jsme je dotáhli do konce.

Myslíte si, že jsou v současnosti veřejnoprávní média v ČR pod větším tlakem? Proč se situace zhoršuje?

Situace je taková, jaké máme lídry. Odpověď je jednoduchá. Máme lídry, kteří nepřejí svobodě tisku a v tom hraje prim právě Česká televize, na kterou, na rozdíl od těch soukromých, mají přeci jenom nějaké páky. Parlament schvaluje jejich Výroční zprávy a může odvolat Radu České televize a v tomhle smyslu se pokoušejí televizi destabilizovat, aby jim odpadl jeden z důležitých kritiků. Ve chvíli, kdy odpadne, budeme žít v úplně jiné zemi, než žijeme teď, protože už teď je svoboda slova do značné míry obklíčená, protože si premiér nakoupil média. Pokud se to tedy stane, tak se obávám toho, že demokracie v naší zemi bude spíše slabší.

„Je potřeba, aby se novináři nebáli být kritičtí.“ – to je váš výrok, mohl byste ho nějak popsat, co tím přesně myslíte?

Když máte dnes třeba kauzu Čapí hnízdo nebo střet zájmu Andreje Babiše, někdo vám řekne děláte to moc často, tak je potřeba vytrvat. Novinář by neměl pod tlakem veřejnosti ustupovat od zjištěné pravdy. Řekl bych, že právě tlak veřejnosti nás často vede k tomu, abychom přepočítávali, jestli je toho málo nebo moc. V tomhle smyslu myslím, že je nejdůležitější dělat svou práci a nebát se.

Foto: ceskatelevize.cz, forum24.cz, domaci.ihned.cz, pdf.upol.cz