Česká televize je veřejnoprávní médium, které nás objektivně informuje o všemožných situacích, které se dějí jak v České republice, tak ve světě. Zpravodajský kanál čtyřiadvacítka vysílá nepřetržitě 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Lidé, kteří se o toto vysílání starají, jsou opravdu profíci. Všichni od režiséra, zvukaře, moderátora až po kameramana se musí každou vteřinu soustředit a dělat svou práci na sto procent, aby vše fungovalo tak, jak má. Každý totiž zastává jeden kus skládačky a ta bude fungovat správně jen tehdy, pokud všechny dílky zapadnou do sebe. My jsme měli tu možnost nahlédnout do dění a zjistit, jak náročné je třeba odvysílat jen „obyčejné“ zprávy. Navíc naší průvodkyní byla stálice České televize Barbora Černošková.
Nápad oslovit paní Černoškovou se nezrodil jen tak náhodou. Ve škole jsme dostali úkol, a sice udělat rozhovor se zajímavou a mediálně známou osobností. V tu chvíli jsme s mými dvěma spolužáky dostali myšlenku požádat moderátorku Branek, bodů, vteřin. V České televizi působí již sedmnáct let a byla první moderátorkou, která moderovala živé olympijské studio. Kromě sportovního zpravodajství a dalších akcí, které uvádí, se také podílí na moderování pořadu Sama doma. S napětím jsme čekali na zpětnou reakci. Ta byla více než pozitivní a paní Černošková nám kromě rozhovoru nabídla soukromou exkurzi, což se později ukázalo jako moc dobrý nápad.
Sídlo České Televize je na Kavčích horách. Nejedná se pouze o jednu budovu, ale o celý komplex, který se skládá z jednotlivých sekcí, parkoviště a střeženého prostoru, kde jsou umístěny vysílací vozy a televizní kamiony. Celý prostor je tak obrovský, že by trvalo opravdu dlouhou dobu ho celý projít. My jsme měli namířeno do budovy zpravodajství, kde mělo dojít na setkání právě s paní Černoškovou. Po chvíli hledání jsme úspěšně zpravodajskou část našli. Ve vstupní části byla recepce a velké turnikety, u kterých postával hlídač, takže jsme hned pochopili, že každý se do vnitřních prostorů opravdu nedostane. Po úspěšné komunikaci s recepčním a zapsání do knihy návštěv jsme počkali na paní Černoškovou, která zanedlouho přišla.
Naše první kroky vedly do takzvaného „kanálu“, což je slangový výraz pracovníků České televize pro spodní část budovy, ve které se mimo jiné nachází maskérny, studio na události a počasí, komentátorská místnost či sportovní studio.
Právě na poslední jmenovanou místnost jsem se jakožto milovník sportu nejvíce těšil. Toto studio je speciální tím, že je celé fyzické. To znamená, že vše, co lidé v televizi vidí, se ve studiu opravdu nachází. My jsme ho zrovna mohli zahlédnout v podobě, ve které bylo připravené na vysílání motorsportu.
„Tato místnost se používá takřka na všechna sportovní studia, a když máte za sebou dva různé sportovní pořady, musí se vzhled předělat za tři minuty,“ vysvětlovala paní Černošková. Na první pohled mě nejvíce zaujaly velké plazmové televize, o kterých jsem si vždycky myslel, že jsou virtuální. Reklamní předměty a loga různých lig (například Fortuna liga nebo Tipsport extraliga) byly hned ve vedlejší místnosti, aby byla proměna co nejsnazší.
„Celá místnost je pokryta LEDkami, které se různě nasvěcují podle určitého sportu a dodávají studiu finální podobu. Všechna světla, která na moderátory svítí, způsobují nezdravou barvu kůže a člověk potom vypadá jako když je nemocný. To je důvod, proč všichni, kteří jsou před kamerou, musí mít speciální make-up,“ dodávala další zajímavou informaci naše „průvodkyně“.
Následně jsme navštívili komentátorskou místnost. Zde komentují komentátoři všemožné sportovní utkání, když nejsou přímo na místě. Celé stanoviště bylo odhlučněné a podstatně tmavší, to proto, aby zde pracovnici měli klid a mohli se soustředit na svou práci. Mohli jsme tam vidět například spoustu monitorů či mikrofonové zařízení. Místnost je přizpůsobena pro dva lidi. Většinou se jedná právě o komentátora a jednoho z expertů.
Další částí naší návštěvy byla realizace samotného rozhovoru. V České televizi je obtížné najít klidné místo, takže jsme si nakonec vybrali bufet, kde v tu chvíli bylo poměrně málo lidí. Po pozvání na kávu, které jsme slušně a s poděkováním odmítli, rozhovor mohl začít.
Paní Černochová se kromě mnoha novinářských aktivit věnuje také dětem, které mají rodiče ve vězení. Snaží se jim nejrůznějšími způsoby pomoct a rozšířit tento problém mezi lidi. My jsme se zeptali, co ji k tomuto dobrému činu táhne.
„Ono to vlastně nemá až tak daleko od sportu, jak by si člověk mohl myslet, protože já celý život trpím tím, když někde něco není spravedlivé. A zrovna neviditelné oběti trestných činů, neviditelné děti, které mají mámu nebo tátu ve vězení, jsou děti, které život nežijí podle spravedlivých zákonů, protože trpí za něco, co nespáchali. Znám příběh, kdy například učitel vytáhne dítě před třídu a ukazuje, podívejte se, jeho otec je ve vězení, a to je věc, která se prostě nesmí stávat. My všichni se musíme starat o to, aby každý zodpovídal za své chyby a nebyl souzen na základě toho, co udělali jiní,“ vysvětlovala moderátorka.
Člověk se někdy na taková témata zaměří úplnou náhodou. „Dostala jsem se k tomu, když jsem jednou v noci brouzdala na internetu a našla toto téma. Následně jsem se spojila s lidmi a teď, po nějakém čase, jsem se ukotvila na ambasadorství dětského běhu v projektu Yellow Ribno run. Jedná se o akci, která je podporovaná vězeňskou službou. Dále jezdím po věznicích dělat besedy, sportovat a starám se také o děti, které právě mají nějakou takovouto vězeňskou zkušenost. Zatím ovšem bez toho, abych o tom chtěla někde mediálně mluvit. Věřím ale, že postupem času se do toho pustím,“ dodávala paní Černošková s úsměvem.
Po rozhovoru jsme navštívili studio, ve kterém se namlouvají reportáže. Zde byly dvě pracovnice. Jedna, která reportáž namlouvala, a druhá, která namluvené části okamžitě stříhala na počítači. „Namlouvané reportáže se vytvářejí relativně dlouhou dobu, protože je obtížné odříkat zprávu tak, jak vypadá v televizi,“ sděluje nám naše průvodkyně. Dále jsme navštívili také střižnu obrazu.
Následně nás čekala nejzajímavější část exkurze, a to nahlédnout, jak vypadá takové živé vysílání v praxi. V celé části jsme se museli chovat tiše a obezřetně. Hlavní místnost čítala mnoho pracovních míst s počítači, kde pracovali novináři s cílem vyhledávat nejrůznější informace. Na kraji místnosti bylo již samotné studio, jak ho známe ze čtyřiadvacítky. Moderátorskou službu měl v ten okamžik Roman Fojta, ČT24 zrovna vysílala živou konferenci vlády.
Této příležitosti jsme využili a mohli jsme do studia jak nakouknout, tak si dokonce vyzkoušet moderátorský post. Z této pozice to vypadalo úplně jinak. Díváte se na tři kamery, které mají pod sebou čtecí zařízení a každou soupravu ovládá jeden kameraman. Více kamer je zde, protože moderátor svůj pohled stále střídá podle pokynů z režie. Tímto televize poskytuje divákovi různé záběry. Čtecí zařízení je v podstatě monitor, na kterém se pomalu zobrazuje text, který moderátor říká. Text je zobrazován hodně velkým písmem, aby byl poskytnut co největší komfort. Na velikém stole je pracovní notebook, kde má každý moderátor své poznámky, kdyby náhodou vypadlo čtecí zařízení.
Pro pana Fojtu je ovšem ve studiu nejzajímavější úplně jiná věc. „Nejlepší na tomto studiu je pracovní stůl, který se dá zvyšovat a snižovat pomocí pedálu na nohy. Stůl si tak můžete upravit podle vaší výšky. Když se tady nudím, tak si s tím hraju,“ vtipkoval.
Naše další kroky pokračovaly do režie, odkud se celé vysílání a chod studia ovládá. Místnost je rozdělena na dva oddělené prostory. V jednom se lidé starají o obraz a ve druhém o zvuk.
Ve vizuální části byli lidé, kteří se mimo jiné starají o střih, chod čtecího zařízení, spouštění jednotlivých reportáží, zobrazení flashů a dalších věcí. Nad nimi sedí režisér, který má celé aktuální vysílání na starost. „Když se něco pokazí, jsme za to zodpovědní my. Musíme se na práci soustředit a jednotlivé situace řešit za pochodu. Teď, když jsou kupříkladu naplánované zprávy a nic zvláštního se neděje, může se to zdát jako lehká činnost. Ovšem potom jsou momenty, například mimořádné vysílání, kdy ani my sami nevíme, co se bude dít za minutu. To potom tady někdy lítají židle. Střídáme se každou hodinu,“ představoval nám svou práci jeden s režisérů.
Ve zvukové části seděli pracovníci, kteří mají na starost tentokrát zvuk celého vysílání. Naproti nim byla místa, kde se snaží televize dovolat různým profesionálům, odborníkům a podobně. Následně tyto hosty spojí živě přímo s moderátorem ve studiu. Zvukaři pracují s obrovským mixážním pultem a pracovní deskou. „Moje práce spočívá v nastavení a následné kontrole celého živého vstupu. Když je kupříkladu host moc potichu a nejde ve vysílání slyšet, musím to spravit. Všechen zvuk musí být přesně načasovaný s vizuální stránkou,“ vykládal zvukař, který měl zrovna směnu.
Při tiskové konferenci měl každý z členů režie relativně volno, vtipkovalo se a každý si dělal „své věci“, ale jakmile tisková konference skončila, změnilo se to tam z vteřiny na vteřinu. Všichni seděli na svých pracovních pozicích a soustředili se na to, aby svou práci odvedli dobře, a hlavně ve správný čas. Najednou nešlo slyšet žádné kamarádské povídání, ale jen čistě profesní komunikaci.
Hodně mě zaujala komunikace režiséra jak s moderátorem přes sluchátko, tak s režijním týmem. Pokyny pro moderátora vycházely s úst režiséra v podstatě neustále. Jedny ze základních byly, na kterou kameru se má zrovna moderátor podívat a za jak dlouho bude jeho další živý vstup, tady už se bavíme o vteřinách.
Poslední místo naší návštěvy bylo tam, kde se každý den v devatenáct hodin vysílají události. Toto studio bylo úplně jiné než všechna ostatní. Jedná se o místnost kruhovitého tvaru, která je celá pokrytá zeleným plátnem. Jediným reálným předmětem je novinářský pultík, vše ostatní je doděláno virtuálně.
V době, kdy jsme studio okoukávali, se již připravovalo na zmiňované události. Pracovníci zde nastavovali kamery, světla, televize pro moderátory a spodní platformu studia ve tvaru světové mapy. Na spodní platformě jsou vyznačené body, podle kterých se moderátoři pohybují. Ty jsou nastavené tak, že když se člověk postaví na určitý bod a podívá se do kamery, která je s daným bodem spojená, je viděn v úhlu, ve kterém ho režisér potřebuje mít.
„Body jsou jediným orientačním pojítkem přímo ve studiu, tím dalším jsou televize, které jsou určeny pro moderátory, aby viděli, kde se nachází. Jediný problém je, že všechno, co člověk ve studiu udělá, je v televizi zobrazeno obráceně, takže s tím musí moderátoři počítat. Největším profíkem je Marcela Augustová, která má přesně změřené kroky a ani se nemusí dívat do televize, kde se zrovna nachází a kam ukazuje“, vykládá nám jeden z pracovníků, který studio chystal.
Následně naše exkurze skončila a my jsme se s paní Černoškovou rozloučili. Putování po České televizi bylo nesmírně zajímavé a informačně vyčerpávající. Najednou jsem si uvědomil, že při jakýkoliv živých vstupech musí všechno fungovat a že zprostředkovat finální pohled, který vidí divák, je o dost náročnější, než se na první pohled může zdát.
Autor: Adam Kučatý
Pokud chcete nahlédnout dál do fungování zpravodajství, nevynechejte také rozhovor s investigativním novinářem Markem Wollnerem.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás podpořit? Zavítejte na náš Patreon! Prostřednictvím drobné částky nás můžete měsíčně i jednorázově podpořit a pomoci nám dále se rozvíjet.
Foto: ceskatelevize.cz/foto
