Začátkem tohoto roku jsem se dostala hned k několika básnickým sbírkám. Poezie je příjemná v tom, že se čte snadno, můžete ji kdykoliv odložit a zase se k ní vrátit a nehrozí, že byste zapomněli děj jako třeba u románu. Tentokrát došlo na setkání s několika pro mě novými autory, které přes odlišné styly psaní spojuje to, že všichni pocházejí z České republiky. V české poezii bych ráda získala větší rozhled, a proto i tento díl dobrých tipů bude věnován právě čtyřem českým básnickým sbírkám.
Procházka v Zimohrádku
První sbírka, u které se pozastavím, se jmenuje Zimohrádek. Vyšla v roce 1965 a napsal ji Ivan Wernisch. Dostala se ke mně jako dárek k Vánocům a bylo to zároveň moje první setkání s tímto autorem. U básní nelze popsat tak snadno, o čem jsou, jako třeba u prózy, po dočtení ve mně převažují nejrůznější emoce. Na Wernischových básních mě nadchlo, jak si umí vyhrát s opakujícím se motivem. Například několik básní má podobný motiv, opakují se v nich stejná slova, věty, ale jsou trochu obměněné a každá je tak ve výsledku úplně jiná, a především něco úplně jiného čtenáři sděluje. Rozdíl ve výstavbě básní je minimální, ale výsledný pocit z nich naprosto odlišný.
Básně jsou psané volným veršem, čekají vás i delší sloky, které působí skoro jako kdyby vám spisovatel vyprávěl příběh, a ne recitoval báseň. Budete mít možná při čtení pocit, že čtete cizí sny zapsané hned po probuzení na kousek papíru na nočním stolku – je to jiné, trochu zmatené a nevíte, jak si je vyložit. Sice jsem si na to musela chvíli zvykat, ale nakonec mě to bavilo nejvíce, to, že do čtení jdete s nějakou uvědomělou představou o poezii jako takové, ale tahle sbírka ji (alespoň pro mě) úplně přetvořila. Zároveň v úplném protikladu narazíte i na básně, které tvoří jen několik vět, slov, a přece vám živě vykreslí celou situaci.
Pampelišky
Pěší pomocníci lovců
vyvlekli jelena z lesa a lámou tyče,
v pampeliškách stojí chrti
se žlutýma očima.
Kde se nachází Zimohrádek? To nikdo neví, snad jen samotný autor. Básně, které Zimohrádek tvoří, vám připomenou podzim a zimu, nevlídná roční období, která ale dokážou být i krásná právě ve své jednoduchosti. Při čtení jsem si dokázala živě vybavit mlhu nad ránem, vlezlý mráz a opuštěnou zahradu zasypanou neshrabaným, tlejícím listím. Závěrem bych chtěla citovat úryvek z doslovu od Jiřího Trávníčka, který Zimohrádek představuje tak, jak ho vnímám i já: „(…) chvíle v zahradě, kdy je nám teskně a lítostivě, aniž to má nějaký důvod, to vše na zastřené hranici snu a skutečnosti. Každý tuto představu nějak známe, každý si ji v sobě nosíme, a to třebas i tehdy, pokud se nám ani jednou nepřihodila.“
Ulepená poezie
Během Vánoc jsem si také udělala sama radost a pořídila si ulepenou sbírku poezie od Anny Ročkové, se kterou jsem pár měsíců před jejím vydáním dělala rozhovor. Nadchly mě už její příspěvky na instagramu a po rozhovoru jsem se těšila, až se mi kniha dostane do rukou a budu moci autorku podpořit. V sobotu se obejmeme je souborem koláží a básniček vytvořených z vystříhaných slov. Je to moc milé čtení, které máte za jedno sobotní odpoledne a kávu přečtené. Malá fialová knížka, která zanechá úsměv na tváři i na duši, a na konci si navíc můžete i vy sami báseň z několika vystříhaných slov vytvořit.
Ivan Blatný & Ivan Martin Jirous
Závěrem bych chtěla zmínit ještě dvě sbírky, opět od českých autorů. První z nich jsou Melancholické procházky od Ivana Blatného. První vydání vyšlo v roce 1941, já jsem četla mírně upravenou (z hlediska současného českého jazyka) verzi od nakladatelství Host z roku 2019. Pokud jste z Brna i pokud jste ho nikdy ani nenavštívili, věřím, že vás ve všech případech nadchne atmosféra, kterou ve svých melancholických procházkách Brnem spisovatel vytvořil. Jeho básně jsou delší a většinou jsem si je přečetla několikrát, abych je dokázala lépe vstřebat. Mají také pravidelnější rým a strukturu. Možná vás ze začátku odradí jejich lyričnost, i já sama jsem s tím trochu bojovala, ale trpělivě jsem si četla každou báseň vlastním tempem a nakonec mě celá sbírka moc oslovila. Líbilo se mi především to, jak autor popisuje svá oblíbená místa a protkává je svými myšlenkami.
Podobně útlou sbírkou, kterou přečtete za jedno odpoledne, je Ochranný dohled od Ivana Martina Jirouse. Básně jsou z roku 1985 a šlo o období, kdy byl propuštěn z vězení, ale stále byl pod takzvaným „ochranným dohledem“. To znamenalo, že se musel každý den v určenou hodinu hlásit na policejní stanici, ať šlo o jakýkoliv den v roce. V knize najdete krátké, jednoduché básně, ale s přesahem. Sbírka se čte rychle a líbil se mi nenáročný verš, je ideální pro čtenáře, kteří třeba s poezií teprve začínají. Byla to moje první kniha od tohoto spisovatele a těším se až se dostanu k dalším, už jen proto, že byl významnou osobností českého undergroundu a jeho dílo má velkou kulturní hodnotu.
Autor: Ema Švingerová
Předešlé dva díly Dobrých tipů na poezii si můžete přečíst TADY a TADY.
Foto: Alfons Morales, Ema Švingerová
