Dobrý tipy na poezii #2

Ema Švingerová 7. 9. 2020

V roce 1965 se v tehdejším Československu uskutečnil pražský Majáles. Průvody a pochody městem, především v režii studentů, oslavují příchod máje a bezstarostný studentský život. Touto dobou došlo k určitému ideologickému uvolnění komunistického režimu, a to se projevilo i během oslav. Králem Majálesu byl totiž zvolen Allen Ginsberg, představitel beat generation v USA. Právě o tomto literárním hnutí bych se chtěla dnes více rozepsat, a to nejen o jednom z jeho amerických představitelů. Když Ginsberg pobýval v roce 1965 v Praze, vedl s ním rozhovor pro časopis Divoké víno spisovatel Václav Hrabě, který shodou okolností zastupoval beat generation právě v Československu.

Allen Ginsberg jako král pražského Majálesu v roce 1965

V 50. letech minulého století beatnici začali ve Spojených státech měnit přístup ke tvorbě v dosavadní tradiční literatuře. Allena Ginsberga můžeme časově zařadit do období, kdy bylo toto umělecké a literární hnutí vznikající v San Franciscu na svém vrcholu. Vzhledem k bohémskému způsobu života se do děl beatniků často promítají popisy zážitků z experimentů s drogami a omamnými látkami, zároveň také hodně vyráželi na cesty po USA (tak vzniká např. slavný román Na cestě od Jacka Kerouaca). Co je ale podstatné, především u jména Allena Ginsberga – beatnici přišli s recitováním své poezie na veřejnosti, v různých barech, kavárnách nebo galeriích. Za častého doprovodu jazzové hudby tak předčítali svá díla čtenářům nahlas, což jejich tvorbu prezentovalo zase trochu jiným, novým způsobem.

Kvílení od Allena Ginsberga

Allen Ginsberg takhle v Six Gallery v San Franciscu v roce 1955 představil publiku svou tehdy dva týdny starou báseň Kvílení. Sklidila velký úspěch, protože se zabývala společensky aktuálními tématy a strádáním tehdejší generace, což u posluchačů našlo přijetí a souznění s jejich pocity. Právě o Kvílení bych se chtěla dnes rozepsat víc, protože je to jedna ze zlomových básní tohoto autora a osobně ji vnímám i jako přelomové dílo světové literatury, které nemá obdoby.

Pokud o Kvílení i Ginsbergovi slyšíte poprvé, určitě bych jen chtěla předem zmínit, že jde o něco náročnější čtení, které by mohlo nejednoho čtenáře odradit, určitě to ale stojí za zkoušku. Spíš než o báseň se jedná o volný proud myšlenek a asociací, nejrůznější popisy vidin vyvolaných halucinacemi a užíváním drog, a popis života tehdejší generace, v mnohdy vyhrocených životních situacích. To vše v nerýmovaném, volném verši, až to místy může připomínat jednu dlouhou větu o stovce rozvitých souvětí.

Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené

šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu,

vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle

shánějící dávku drogy,

hipstery s andělskými hlavami, celé žhavé po

prastarém nebeském kontaktu s hvězdným dynamem

ve strojovně noci,

kteří v bídě a v hadrech a se zapadlýma očima

a podnapilí vysedávali a kouřili v nadpřirozené

temnotě bytů se studenou vodou, vznášeli se přitom

nad vrcholky velkoměst a kontemplovali o džezu, (…)

Rozhodně si netroufám tvrdit, že této básni rozumím, podle mě to ani není možné, jelikož by pak ztratila své kouzlo. V čem ale spatřuji její půvab, je to, že každý čtenář v ní najde něco jiného a vztáhne si to ke své životní situaci a zážitkům. Pokud se o ní bavíte s někým, kdo ji četl také, zjistíte, že se málokdy shodnete v interpretaci jednotlivých částí. Víc než literární dílo mi to spíš připomíná abstraktní obraz nebo jednu velkou emoci. Nikdy jsem nic podobného nečetla, a i kdybyste Kvílení odložili ještě před koncem, jen část této básně ve vás bude určitě ještě nějakou dobu rezonovat.

Na střední škole jsme Kvílení rozebírali na semináři anglické a americké literatury, a v souvislosti s tím jsme shlédli i stejnojmenný film (v originále Howl). Allena Ginsberga zde ztvárnil herec James Franco a film rozhodně doporučuji, pokud vás báseň oslovila, i v případě, že ne. Pochopila jsem ji ještě o něco jinak, a zároveň je ve filmu krásně ukázáno tehdejší (ne)přijetí básně jako takové společností a literárními kritiky, kteří Kvílení ve valné většině případů označili za naprostý odpad a vulgární výsměch společenským autoritám. Zároveň je báseň prostřihy během celého filmu i odrecitována nahlas, takže pokud se vám zrovna nechce do čtení, je tohle ideální kompenzace. A pokud vás Ginsbergova tvorba osloví, doporučuji sbírku Neposílejte mi už žádné dopisy. V tomto výboru poezie najdete mnoho dalších ukázek autorovy tvorby z rozmezí let 1949–1997.

Blues pro bláznivou holku

Václav Hrabě

Již zmiňovaný druhý autor, Václav Hrabě, nemá na svém kontě tolik básní jako Ginsberg a v knižním vydání vyšly až posmrtně, protože spisovatel zemřel velmi mladý. Povoláním učitel publikoval několik svých básní především v časopisech, mimo ně i jednu jedinou povídku Horečka a napsal i divadelní hru, jejíž rukopis se ale ztratil. Po okupaci v roce 1968 se jeho básně šířily samizdatem a až později v 80. letech se jeho synovi podařilo získat ztracenou literární pozůstalost, především ze zahraničí.

Básně, které postupně spatřily světlo světa v knižních vydáních a dotiscích, určitě stojí za přečtení. Kompletní vydání autorovy poezie obsahuje sbírka Blues pro bláznivou holku, která vyšla v nakladatelství Labyrint. Oproti Kvílení už se nejedná o básně plné dlouhých souvětí a chaotickou směsici nejrůznějších slov, ale čtenář se v nich snadněji zorientuje a lépe porozumí záměru autora. Pokud na vás tedy Kvílení bude příliš náročné, u těchto básní tomu bude naopak. Spisovatel byl nadaný i hudebně a inspiroval ho právě blues. Některé jeho básně byly později i zhudebněny, například Vladimírem Mišíkem.

Infekce

Spadl jsem ze skály porostlé arnikou
a teď ležím
rozedřenou kůži mám plnou písku suchého listí
a tebe

Nejhorší případ tetanu v dějinách lékařství
Všechny kapacity nade mnou pokývaly hlavami a odešly
Je to prý skorém zbytečné
Vrchní sestra přináší
pomeranče cigarety a třináct reprodukcí Botticelliho
Posilněte se večer vás budou operovat
Vezmou vám srdce Máte příliš velké srdce
na to abyste s ním mohl žžít

(…)

Hrabě sice spadá do kategorie beat generation, v jeho tvorbě je ale vidět, že se nenechal strhnout a ovlivnit jen americkými autory, ale i těmi z českého prostředí, jako například Vítězslavem Nezvalem. Zároveň jeho básně neprošly žádným překladem, takže i to je samozřejmě výhodou. Autor psal o své zkušenosti z vojny, ale také často zmiňuje Prahu, motiv milenecké lásky a mladých, zamilovaných lidí. Při čtení jeho básní čtenář zažívá zvláštní pocit melancholie a něčeho hodně vzdáleného, ale přesto známého. Přirovnala bych to k pocitu dèja vu, kdy je to jako by člověk už jeho básně kdysi četl a znal je nazpaměť, anebo možná přímo prožil to, o čem se v nich píše, jen už na to dávno zapomněl.

Autor: Ema Švingerová

První díl Dobrých tipů na poezii čtěte ZDE.

Zdroje informací: plus.rozhlas.cz, ct24.ceskatelevize.cz

Zdroje obrázků: pexels.com, plus.rozhlas.cz, ct24.ceskatelevize.cz