Dobrý tipy na poezii #1

Ema Švingerová

Často se stává, že mají lidé básně spojené se vzpomínkou na nucené recitování úryvků z Máje před celou třídou, popřípadě s recitačními soutěžemi, kde na ně paní učitelka zpoza stolu divoce gestikulovala, ať přidají na hlasitosti. I já jsem si poezii kdysi ve své hlavě zařadila do škatulky „nesrozumitelné“, poté co mě od jejího čtení lehce odradilo hledání obkročného rýmu nebo lyrického subjektu během hodin češtiny. Ráda bych vám dnes ale představila několik autorů a básnických sbírek, které změnily můj názor na to, že poezie je jen pro literární odborníky a sečtělé lidi.

Charles Bukowski

Začala bych americkým autorem, jehož jednu básnickou sbírku jsem si před lety půjčila v knihovně, protože mě zaujal její název – Někdy jste tak sami, až to prostě dává smysl. Objevila jsem tak úplnou náhodou jednoho z představitelů volného verše, který mě oslovil více než klasické rýmy. Pro přiblížení Bukowského tvorby bývá jeho dílo občas přirovnáváno k takzvané beat generation, uměleckému a literárnímu hnutí, které vzniklo v San Franciscu v 50. letech minulého století a vyznačovalo se velmi bohémským a nezávazným způsobem života, který zahrnoval alkohol a drogy. Sám autor se s tímto označením neztotožňoval, jeho životní styl každopádně podobné věci zahrnoval. Určitě je tedy třeba zmínit, že se to i odráží v jeho básních, většinou formou vulgarismů a nespisovných výrazů, což samozřejmě nemusí vyhovovat každému čtenáři.

Zároveň jsou jeho básně takovým ztělesněním přísloví „méně je více“. Baví mě na nich jednoduchost, se kterou na několika řádcích dokázal vystihnout spoustu emocí a myšlenek najednou. S mnohými z nich se dokáže čtenář snadno ztotožnit už během samotného čtení, především díky tomu, že jsou básně upřímné, syrové a autor příliš „nechodí okolo horké kaše“. Je to místy taková sonda do života v konzumní společnosti a ostrá kritika tohoto způsobu, zároveň se v námětech Bukowského básní často objevuje i myšlenka nekonečného hledání nějakého smyslu ve všem, co děláme my sami v naší práci i činech.

Já osobně jsem si oblíbila hlavně jeho pozdější, o něco „klidnější“, tvorbu ze 70. a 80. let. Spadá sem již výše zmiňovaná sbírka Někdy jste tak sami, až to prostě dává smysl, potom třeba Láska je pes: Básně 19741978 a pro milovníky koček (kterých měl spisovatel několik) pak O kočkách. Bukowského dílo je neuvěřitelně rozsáhlé, protože kromě poezie psal i prózu a v českém překladu vyšlo několik jeho románů a povídek. Pár jich najdeme i ve sbírce Kam zmizela ta roztomilá rozesmátá holka v květovaných šatech: Básně a povídky, která patří k mé nejoblíbenější, jakou jsem od něj četla, a zároveň kromě poezie nabízí i ukázku z autorovy prózy.

Marie Iljašenko – Sv. Outdoor

Další z náhod, tentokrát v knihkupectví, která mi otevřela dveře do světa současné české poezie. Sv. Outdoor je útlá sbírka básní od spisovatelky ukrajinského původu, která se narodila v Kyjevě a později vyrůstala v Polici nad Metují. Marii Iljašenko již před pár lety vyšla u nakladatelství Host sbírka Osip míří na jih, za kterou v roce 2015 získala Magnesii Literu, české literární ocenění, a Sv. Outdoor je tak jejím druhým básnickým počinem. Básně postrádají interpunkci i jakoukoliv učebnicově předkládanou veršovou výstavbu, je v nich ale spousta zajímavých námětů a myšlenek, dotýkajících se třeba dospívání, lásky, ale i života v cizí zemi. V rozhovoru pro pořad Liberatura na Rádiu Wave autorka zmínila, že si během psaní uvědomovala, že poezie a slova jako taková mají moc léčit bolest, a proto se sbírku snažila napsat tak, aby měla určitou léčivou moc. Rozhodně na tom něco bude, protože z jejích básní se na čtenáře často přenese klid a ticho.

Oldřich Mikulášek a jeho Sólo pro jeden dech

Na závěr bych chtěla zmínit českého spisovatele, se kterým se možná mnozí z nás setkali už na střední škole. Oldřich Mikulášek byl jedním z mnoha významných představitelů poválečné poezie u nás a jeho básně bývají letmo zmiňovány během hodin češtiny, i když ne tak často jako ty od jeho současníků, kterými byli třeba Ludvík Kundera nebo Jan Skácel. Sbírka Sólo pro jeden dech předkládá poměrně ucelený výběr z autorovy jinak velmi rozsáhlé tvorby. Najdeme v ní ukázky z jeho jednotlivých básnických knih, jichž za padesát let psaní vzniklo opravdu mnoho. Líbí se mi, že se tak čtenář může později rozhodnout, která část ho nejvíce bavila, a dohledat si další básně.

Finále

Když jsem si večer postýlal,

našel jsem tvůj vlas; –

všechno, co mi zůstalo z tvé hlavy.

A vůně tvého těla v peřinách –

všechno, co mi zůstalo z tvé lásky.

Má hlava těžkne od toho dne.

A moje srdce ohýbá mne v chůzi,

neboť jsi stále v něm.

Mikuláškův styl psaní je lyrický a má velmi charakteristický a ojedinělý rytmus, u kterého jsem se přistihla, že ho během čtení později snadno rozpoznám, aniž bych tušila, že jde zrovna o báseň od tohoto autora. Náměty jsou opět různé, jak už to u poezie bývá, ale často se v nich opakuje motiv lásky a určitého vnitřního napětí citů a smyslů člověka. Jejich čtení je pak vždy rozhodně poetickým zážitkem.

Přečíst si také můžete sbírku od indo-kanadské autorky Rupi Kaur, jejíž poezie obletěla svět. Recenzi na sbírku Květy slunce napsala naše redaktorka Nela.

Foto: pexels.com, dilforum.com, hostbrno.cz, antikvariat-avion.cz