„Starej Řím s váma nebudu probírat třičtvtě roku, jste v sedmý třídě základní školy a stejně to půlku z vás nezajímá. Sfoukneme to rychle a budeme se radši věnovat novější literatuře,“ neřekla nikdy žádná učitelka češtiny na základní škole. Děti mají, žel bohu, i dnes často lepší znalost výroby pazourků a lovení mamutů než třeba nacistické třetí říše nebo ČSSR. A přesně z tohohle důvodu si dnes dáme poslední díl Dobré literatury zabývající se antikou.
Seriál „Dobrá literatura“ jsem se snažil publikovat nějak pravidelně, v ideálním případě po čtrnácti dnech. Jsem rád, že se mi to, i když se zpožděním asi dvou set dní, podařilo i teď. Poslední díl byl speciální, vyzpovídal jsem orknejského folklorního spisovatele Toma Muira. A po téhle odbočce do současnosti se můžeme znovu směle ponořit do prosluněného Říma. Po dlouhém rozvažování už naposledy, protože, ač římské impérium nabízí gigantickou paletu zajímavých autorů, obyčejného dnešního čtenáře nejspíš úplně nenadchne.
Kostky jsou tedy vrženy, jak řekl protagonista dnešního dílu. Gaius Iulius Caesar, římský diktátor, spisovatel a zřídka poražený vojevůdce (ačkoli Asterix a Obelix tvrdí něco jiného), je pravděpodobně první postavou, která dnes při zmínce o starém Římě naskočí tázanému v mysli. Tento Říman je také známý jako strůjce zániku římské republiky a jejího přerodu na království. Je to také jeho jméno, jemuž vděčíme za dnešní slovo císař (neboť se v Římě slovo „caesar“ poté začalo používat jako titul).
Klasická fakta o Gaiovi Iuliovi si dnes každý může vygooglit a bylo by zbytečné je dokola opakovat. Ještě předtím, než se začnu soustředit na jeho literární dílo, bych se tedy zaměřil na pár zajímavostí z jeho života, které jste možná nevěděli.
Pro důkaz jeho cílevědomosti poslouží ta první. Ve věku pouhých pětadvaceti let Caesar cestoval na Rhodos, ale s trochu jiným cílem, než tam dnes cestujeme my, tj. aby se zdokonalil v rétorice a nastudoval něco z filosofie. Byl však unesen piráty, kteří ještě nemohli tušit, kdo se z jejich oběti jednou vyklube. Po propuštění za výkupné shromáždil loďstvo, své dřívější věznitele našel a dopadl. Plán byl prodat piráty do otroctví, Caesar je ale na vlastní odpovědnost nechal ukřižovat.
Caesar je také jedním z prvních známých populistů v historii. Byl si vědom moci peněz a ty mu také sloužily jako prostředek pro zvyšování obliby u běžných občanů impéria. Za „chléb a hry“ pro Římany utrácel tolik, že by to bez nejrůznějších sponzorů byl obrovský problém i pro státní kasu.
Z jeho hlavy je také jeden nápad, který setrval dodnes. Caesar si byl vědom nedokonalosti kalendáře kvůli tomu, že má rok zhruba 365 a čtvrt dne. Do té doby se v Římě dodržoval kalendář, který čítal pouhých 355 dní a každý druhý rok byl přidán „přestupný měsíc“. Tento způsob již tehdy používali Egypťané, je tedy nutné přiznat nějaké zásluhy i jim, ale bez zásahu tehdejšího nejmocnějšího muže světa by ho dodnes možná používali stále jen oni.
K Caesarově literární dráze musíme pro začátek uvést jednu z jeho hlavních předností. Patrně největší římský rétor té doby Marcus Tullius Cicero, kterému takto věnujeme alespoň čestnou zmínku, si byl této kvality vědom více než kdokoliv jiný.
„Najde se někdo, kdo ovládá lépe než Caesar schopnost mluvit?“
Schopnost řečnická, také známá jako rétorika, byla něco, čeho si starověké Řecko a Řím velice cenily; a jak už jsem zmínil, bylo to na cestě za zdokonalením se v tomto umění, kde byl Caesar unesen piráty. Řečnické umění je také důležitým předpokladem pro schopnost spisovatelskou. Není tedy divu, že je Caesarovo dílo oceňované dodnes a jeho Zápisky o válce galské dodnes legendární. Spolu se Zápisky o válce občanské, ve kterých vzpomíná na své tažení proti politickým odpůrcům, zastáncům republiky, tvoří jediná díla budoucího císaře, která se zachovala.
Zápisky o válce galské zapisují, dá se říci že věrohodně, Caesarova tažení do Gálie (zhruba dnešní Francie), jeho vojenské úspěchy, názory, ale také kulturu národů, se kterými měl tu čest. Dodnes je vyzdvihován Caesarův autorský styl, který se vyznačuje nezdobným, objektivním, snad až vědeckým výpravným postupem. Gaius Iulius zkrátka nebyl úplně fanda přikrášlování tam, kde se zrovna nehodilo, a dělal všechno pro to, aby co nejdůvěryhodněji zaznamenal své zážitky a poznatky. Jak známo, historii píší vítězové, a i proto se samozřejmě nedá říci, že by bylo dílo stoprocentně objektivní – stoprocentně objektivní ale není, koneckonců, nejspíš nic. Důkazem je, že o svém marném dobývání vesničky, ve které žili Asterix a Obelix, nenapsal zhola nic.
Galské zápisky se skládají z osmi knih, z nichž Caesar napsal sedm, osmou pak jeho poddůstojník Aulus Hirtius. Právě kvůli již zmíněnému Caesarovu stylu je četba i po dvou tisících letech příjemným a dobře pochopitelným zážitkem. Nejnovější český překlad pochází od Jana Kalivody z Ústavu řeckých a latinských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy z roku 2009. Pro milovníky vojenství, politiky i historie je jednoznačnou volbou a při studiu antiky se bez ní jen těžko obejde. Do detailu je popsáno fungování římské armády, její kvalita a organizace, Caesarova genialita na vojenském a politickém poli a mnoho dalšího.
Caesarův konec nenastal, jak už víme, poklidným důchodem kdesi na farmě v některé římské kolonii. O jeho smrt se postaralo spiknutí, kdy ho v budově senátu jeho senátorští nepřátelé obklíčili a ubodali, údajně třiadvaceti ranami. Jedním z nich byl i Marcus Iunius Brutus, dlouholetý Caesarův přítel. Když si i on přišel bodnout, zvolal Caesar větu, která svědčí o jeho zklamání. Ta se stala, narozdíl od něj (a nás všech), nesmrtelnou:
„Et tu, Brute, mi fili?“
„I ty, Brute, můj synu?“
Tak tedy skončil jeden z největších mužů historie. Konec jeho příběhu připomíná pomíjivost moci a také fakt, že i ti nejmocnější mohou padnout. Caesarův život jakoby kopíroval osud celé římské říše – vzestup, zlaté období, pád. Ale tak to většinou bývá se vším.
Abychom skončili trochu veseleji, nabídnu opět něco humoru. Když je z mé vlastní dílny, je povětšinou nekvalitní. Dnešní dávka ale pochází od legendární komedie Monty Python: Život Briana. Judejští spiklenci, kteří nesnáší Římany a jejich nadvládu, debatují nad tím, co jim vlastně Řím přinesl dobrého. Kromě toho, že je vtipná, poslouží také jako důkaz velikosti římské civilizace a věcí a vynálezů, které přinesla a používáme je dodnes:
Reg: Ty svině (Římani) nás nechaly vykrvácet! Všechno nám vzaly, a nejenom nám, ale i našim otcům a otcům našich otců!
Loretta: A otcům otců našich otců!
Reg: Jo!
Loretta: I otcům otců otců našich…
Reg: Jo, ale nerozpatlávej to. Ale CO nám na oplátku kdy dali oni?!
Xerxes: Vodovod?
Reg: Co?
Xerxes: Vodovod.
Reg: Aah jo, no, to nám dali, no.
Muž 1: A kanalizaci.
Loretta: Aah jo, kanalizaci, pamatuješ, Regi, jak to tu vypadalo předtím?
Reg: Jo, jasně, uznávám, že nám Římani dali dvě věci: vodovod a kanalizaci.
Ještě další muž: A silnice.
Reg: No tak pochopitelně, silnice jsou bez debat, ne? Ale kromě kanalizace, vodovodu a silnic…
Muž 2: Zavlažování.
Muž 3: Medicínu.
Muž 4: Vzdělání.
Reg: Jo, dobře, dobře…
Muž 5: A co víno?
Francis: Jo, to je fakt, to by nám tak chybělo, Regi, kdyby Římani odešli.
Muž 1: A taky lázně!
Loretta: A ulice jsou teď v noci bezpečný, Regi!
Francis: Jo, na pořádek teda dbaj, Regi, a v takovým městě, jako je naše, je to zázrak.
Ostatní: Jo, jo, to je teda fakt, Regi.
Reg: Dobře, ale vyjma kanalizace, lékařské péče, vzdělání, vína, veřejného pořádku, zavlažování, silnic, zásobování pitnou vodou a veřejného zdraví, CO dobrého nám Římani přinesli?
Muž 1: Přinesli mír!
Reg: Ach, mír! Sklapni!
Autor: Jan Rillich
Předešlé díly Dobré literatury věnované starověkému Římu najdeš, drahý čtenáři, TADY a TADY.
Foto: Twitter.com, Jan Rillich, eurozpravy.cz
