Dobrá Literatura Speciál: orknejský bard Tom Muir

Jan Rillich

Napadlo mě, že už máš asi dost antiky, čtenáři, a tak bys možná uvítal menší pauzu od všeho, co končí na -es a -us. A proto jsem se rozhodl, že ti čas od času nabídnu speciální díl, ve kterém se budu věnovat literatuře z trochu jiného soudku. A dnes to bude rovnou dubový soudek od skotské. Pozvání k rozhovoru totiž přijal skotský spisovatel Tom Muir! Ať se ti čtení líbí.

Tom Muir

Tom pochází z Orknejí. To je souostroví severně od Skotska, které pod tuhle zemi také patří. V angličtině je to v pohodě, tam se jim říká „Orcadians“. Ale v češtině? Asi Orknejané? Každopádně jsou raději, když se jim říká takhle než „Skoti“.

HONZA: Ještě jednou tě zdravím, Tome, a děkuji ti za nejhezčí narozeninový dárek, jaký jsi mi mohl dát – rozhovor. Jak je na Orknejích? Taky už cítíš ve vzduchu podzim jako já, nebo je to u vás na severu jiné?

TOM: Přijde mi to jako dost maličký narozeninový dárek, ale moc mě těší, že jsi mě o rozhovor požádal. Orknejské počasí je hrozně proměnlivé. Tady u nás říkáme, že pokud nejsi spokojený s počasím, stačí počkat deset minut. Dneska je příjemné počasí a teplý vánek, ale doteď byly dny spíš chladnější. A taky už se nám zkracují dny, samozřejmě, což je velká změna, protože v létě je slunce pod horizontem asi jen čtyři hodiny. Změna klimatu je ale znát. Teď je mi 56 (jak se to jen stalo?) a zimy jsou o poznání teplejší, než když jsem byl malý kluk. Orknejská léta jsou teď chladnější a vlhčí, zimy teplejší a se studeným větrem. Poslední Hogmanay (Nový rok) jsem byl se svou ženou Rhondou u přátel a těm na zahradě kvetly keře. Jarní květiny už rašily také. To by se v lednu nemělo stávat.

HONZA: Dovol mi, abych tě tedy čtenáři trochu představil. Tom Muir je orknejský vypravěč, folklorista, historik, archeolog, spisovatel… co všechno jsem vynechal? 

TOM: Jen mě příliš nepřechvaluj! Ale ještě dělám třeba vysílání v rádiu, občas v televizi, a dokonce ve filmu – jako součást mé práce v Orknejském muzeu. Taky často poskytuji rozhovory a dávám novinám potřebné informace z mého oboru. Zrovna tenhle týden už jsem stihl jeden s The New York Times. Se svou ženou také provozuji stránku o Orknejích – Orkneyology.com.

HONZA: Jedna z mých nejoblíbenějších pohádek, se kterou jsi spojen, je příběh, jak jsi se potkal s Rhondou, tvou ženou. Tu si ostatně může každý na Orkneyology přečíst. Vsadím se, že když ženě zmíníš, že jsi z Orknejí, snadno ti padne do náruče!

TOM: Myslím, že na to by ses měl zeptat spíš jí. Ale naše seznámení bylo opravdu hodně nečekané. Rhonda, původem z Upstate New York, mě prvně kontaktovala v roce 2003, když sháněla informace o „selkies“ (mytická stvoření podobná tuleňům, která se mohou proměnit v lidi), protože o nich psala knihu. Rozuměli jsme si, ale já vycházím dobře s každým. Pak jsme si přestali psát a jedenáct let jsme si nenapsali ani řádku. Potom mi od ní přišla žádost o přátelství na Facebooku. Znovu jsme byli v kontaktu, postupně víc a víc a pak už to bylo mezi námi příliš silné, abychom zůstali jen přáteli.

Dnes říká, že mě vždycky tak po očku sledovala na internetu, nezapomněla na mě, protože jsem jí tehdy pomohl. Já na ni taky nezapomněl úplně, protože je jediná Rhonda, kterou znám. Ale dva roky předtím jsem zrovna ukončil předchozí vztah a byl jsem docela šťastný sám. Ženatý jsem tedy už byl, mám dvě děti a po tom vztahu jsem tu svobodu docela oceňoval. Ale osud měl jiné plány. Komunikovali jsme spolu víc a víc, ale i když jsme oba věděli, že už to v něco víc přerostlo, neříkali jsme to nahlas. Až jednou jsem sdílel písničku, která to všechno prozradila. Byla to stará ‚Wicked Game‘ z osmdesátých let, kde se zpívá o lidech, kteří se nechtějí zamilovat, ale už je pozdě. A bylo to, Rhonda zprávu pochopila dokonale. Má čtyři dospělé děti, takže už mi jen stačilo přesvědčit je, že nejsem sériový vrah a takhle nebalím ženy přes internet pravidelně. Naštěstí si mě oblíbily, stejně jako já je, a dnes vycházíme více než dobře. Od prvního setkání jsme se doopravdy chovali jako zamilovaní.

Čekal jsem tehdy na 6. červenec, její padesáté narozeniny, s nabídkou ke sňatku. Koupil jsem jí prsten se smaragdem. Vyprávěla mi, že dříve jeden se zeleným kamínkem měla; často do něj koukala, snila a představovala si, jak běhá po zelených jetelových polích. Najal jsem chatku v Rackwicku na ostrově Hoy, snad nejkrásnější místo na celých Orknejích. Tam jsem ji požádal. Řekla ano a bylo hodně slz, nejen jejích, ale i mých. Byla tedy svatba, ale až po nějakém čase dostala povolení přestěhovat se ke mně na Orkneje. Rhonda si přála požehnání v kostele a já zase party, tak jsme měli oboje. Všichni se tam dost nasmáli, pianista totiž zahrál „Love Will Tear Us Apart“ od Joy Division – mé oblíbené skupiny. A tam se zpívá o divokém rozchodu. Nikdy jsem nezažil takovou lásku a porozumění mezi dvěma lidmi. Jsme spolu moc šťastní.

Oh, promiň, chtěl jsi krátkou odpověď?

Východ slunce nad městečkem Stromness.

HONZA: V pořádku. Ze spousty tvých prací, kterým se věnuješ, je propagace orknejské kultury asi ta nejhlavnější. Jak se udržuješ namotivovaný?

TOM: Když jsme to s Rhondou dávali dohromady, řekl jsem jí, že existuje jedno orknejské slovo, které musí nutně znát. Duggid. Je to v podstatě to samé jako stubborn (tvrdohlavý) a váže se to k nám, Orknejanům. Jsme tvrdohlaví jako mezci, akorát s menší pravděpodobností, že se vzdáme. Hlavně tomu vděčím, je to to hlavní, co mi pomohlo vydat spoustu ztracených orknejských pohádek a příběhů, i přesto že to čtenáři ne vždy ocenili. Byla ale spousta těch, kteří si je chtěli přečíst nebo nechat vyprávět, nebylo ale kde je sehnat. Spousta z nich byla ztracená. Po dlouhé a tvrdé práci to ale přineslo ovoce, orknejské příběhy se vypráví už nejen na Orknejích (není to jen pocit, spousta lidí z celého světa mi to potvrdila). Občas ale navštěvuji i školy a pohádky tam vyprávím. Děti už dokonce odehrály i divadelní představení založené na našich tradičních pohádkách. Každoročně organizujeme festival vyprávění příběhů, kam jezdí lidé z Kanady, Finska, ale dokonce i jeden pár od vás, z České republiky. Je to láska k mé práci, která mě drží namotivovaného. Kdybych nemiloval příběhy, nedělal bych nic a ušetřil bych si tak spoustu práce.

HONZA: Jak takový proces sepisování staré pohádky vypadá? Povídali ti rodiče příběh o Assipattlovi a velkém červu, když jsi byl malý, stejně jako mi mí rodiče vyprávěli o Červené Karkulce? Nebo je to spíše výzkum a hledání ztracené kultury, kterou musíš znovuobjevit a znovu vytvořit?

TOM: Mí rodiče mi bohužel nikdy nevyprávěli příběhy. A já jako dyslektik jsem si ani dost dlouho nemohl žádné pořádně přečíst. Ale běžel u nás televizní pořad jménem ‚Jackanory‘, kde známé televizní osobnosti četly zkrácené verze knih. Já měl nejradši lidové příběhy a mýty. Nikdo na Orknejích už takové příběhy nevyprávěl. Já sám jsem se k tomu dostal až někdy před dvacátými narozeninami, když jsem se dozvěděl, že něco takového vůbec existuje. Potom jsem v roce 1995 začal vydávat nové edice všemožného folklóru jednoho sběratele z ostrova Sanday, Waltera Traill Dennisona. Poté jsme s mým nynějším šéfem Brycem Wilsonem začali pracovat na první knize orknejských lidových příběhů, kterou jsme nazvali The Mermaid Bride: and other Orkney Folk Tales (Nevěsta mořská panna a další orknejské lidové příběhy). Já jsem ty příběhy vypátral a napsal a Bryce k tomu udělal všechno okolo designu. Kniha vyšla v roce 1998 a stále se tiskne.

HONZA: Pokud jsou mezi námi tací, kteří by rádi jednoho dne nějaké příběhy napsali, dal bys jim nějaké tipy?

TOM: Poslouchejte své srdce, svůj cit a nikoho jiného. „To přece nemůžeš dělat.“ Oh? Kdo to říká? Jasně, že můžeš! Když to může dělat dyslektický farmářský synek, který ukončil školu ve čtrnácti, proč ne kdokoliv jiný? Najděte příběhy, které k vám promlouvají, a naučte se je. Potom je přepište vlastním způsobem. Pokud převypravujete starý příběh, držte se původní verze, ale vyprávějte ho tak, jak si ho představujete. Pokud je to více tvůrčí proces, lehněte si, zavřete oči a celé si to představte před sebou. Jakmile začnete psát, celé vás to prostoupí. Nechte se inspirovat. Důležité je ale vždy nenechat se odradit a začít psát. Když to nezkusíte, nikdy nezjistíte, jak vám to jde. Nikdy jsem nečetl žádné české pohádky, v angličtině tak nějak nejsou k sehnání. Ale zbytek světa o ně zájem má! Stejně jako z jiných míst. Jednou mě navštívil kamarád z ostrova Wight. „Na Wightu nemáme žádné dobré příběhy,“ postěžoval si mi. „Nikdy nezapomenu, jak jsi se na mě tehdy podíval,“ řekl mi později. „Ale máte. A máte jich spoustu, stačí je jen najít,“ řekl jsem mu totiž. Inspiroval se, začal po nich pátrat v lokálních archivech a knihovnách. Je do toho opravdu zapálený a dnes už má spoustu příběhů z Wightu, které může sepsat, pokud bude chtít.

HONZA: Je to nejspíš z velké části díky tobě, ale dnes, když někdo zmíní Orkneje, spousta lidí si představí příběhy. Souostroví příběhů. Máte dokonce svůj vlastní Vypravěčský festival. Řekl bys, že mají Orknejané vypravěčství tak nějak vrozené?

Tom se svou ženou Rhondou.

TOM: No, abych pravdu řekl, bez příběhů bych tu asi už nebyl. Zachránily mě ode mne samotného. Jako teenager jsem trpěl depresemi a sebepoškozovacími myšlenkami. Po skoro úplném kolapsu jsem potřeboval zjistit, kdo jsem a co chci se svým životem udělat. Cítil jsem se úplně ztracený a jen jsem vším proplouval jako loď bez kormidla. Viděl jsem starý film jménem „Jason and the Argonauts“, který jsem jako dítě miloval. Připomněl mi mou dávnou lásku k mýtům a legendám a začal jsem je znovu číst. V té době jsem dělal několik prací na půl úvazku (mezi nimi také trochu archeologických výkopů), než jsem dostal práci v Orkney Museum. Původně jsem tam měl dělat jen tři měsíce. Ale uběhlo 31 let a pořád jsem tam. Práce je ale jiná, než bývala. Začínal jsem utíráním prachu a různými pomocnými pracemi a vypracoval se až na post Engagement & Exhibition Officer (více práce s návštěvníky a organizace výstav). Do toho samozřejmě píšu a zkoumám, designuji a tak.

Je trochu ironie osudu, že se jako dyslektik nyní zabývám psaním a je to moje živobytí. Není to vždycky jednoduché, ale zvládám to. Staré a zapomenuté příběhy vracím zpátky lidem, a to nejen tady na Orknejích. S kamarádkou Fran jsme restartovali Orknejský vypravěčský festival (v roce 2010), který jsem pomáhal v dřívějších letech organizovat, pak ale skončil. Teď jsem „prezidentem“ společnosti, která ho dělá. Snobský titul! Chtěl jsem se z toho odplížit pryč, ale ten titul mi nějak zůstal. Je už asi jen jedna cesta ven a vsadím se, že má komise pistoli s jednou kulkou připravenou pro chvíli, až toho budu chtít nechat! Rostlo to pomalu, ale dnes se nám sem sjíždí lidé z celého světa. I ve Skotsku už si všimli toho hladu po příbězích starého Skotska. Jsou plné inspirace; a kulturní identity, ale té zdravé, ne toho prázdného nacionalismu, který je dnes tak běžný. Ale ano, řekl bych, že vypravěčství má dnes na Orknejích velkou sílu – takovou, kterou ještě před pětadvaceti lety nemělo.

HONZA: Když už jsi zmínil to Skotsko, Tome, jaký je vlastně vztah mezi vámi Orknejany a Skoty? Je to spíše bratrství, nebo rivalita?

TOM: Když jsem byl mladý, byli jsme prostě „Orcadians“, ne Skoti. Dnes se to ale ubírá směrem k tomu skotství, řekl bych. Nemám vůbec nic proti Skotsku, to vůbec. Proč bych měl? Má první žena byla ze Skotska. Důvod, proč se cítím Orknejanem a ne Skotem, je spíše ten, že nám dlouho vládli Norové, déle než Skoti. Měli jsme vlastní jazyk; Norn, dialekt staré norštiny, vlastní zvyky a příběhy, vlastní islandskou ságu – Orkneyinga. Pak jsme byli přiděleni Skotsku dánským králem, který vládl i Norsku, ale neměl právo předat území někomu jinému. Jeho dcera si vzala skotského krále, ale on neměl peníze na věno. Takhle byly uděleny do zástavy Orkneje v roce 1468, Shetlandy (vedlejší souostroví) o rok později. Dánský král dluh nikdy nesplatil, a tak jsme zůstali pod Skotskem. Dlouho se k nám moc hezky nechovali, proto se spousta lidí necítila úplně skotsky. Ale dneska už se cítíme jako část Skotska. Já Skotsko a Skoty miluji, nemám žádný problém!

HONZA: Říkám, že ostatní kultury člověk pozná nejlépe z jejich literatury, ale taky z vtipů, které se o nich vypráví. O literatuře už jsme mluvili, ale co vtipy? Znáš nějaké dobré o Orknejanech nebo Skotech? A jsou pravdivé?

TOM: Spoustu z nich bych tady neměl raději říkat, ale nějaké slušné anekdoty přeci jen znám. Orknejané jsou známí svým suchým humorem a tím, že tolik nemluví. Já jsem tedy výjimka, to už jsi asi poznal. Jeden dobrý vtip je o dvou bratrech z ostrova Flotta. První bratr byl úplně obyčejný, o druhém se říkalo, že „nemá jazyk“. Měl ve zvyku vůbec nic neříkat. Jednoho dne odešel z domu, aniž by cokoliv řekl, plavil se lodí do Stromness a potom do Kanady se společností Hudson’s Bay Company. Za tři roky se vrátil domů, jako by se nic nestalo. Jeho bratr užasle hleděl a zeptal se: Kde jsi byl? A druhý bratr odpověděl: Venku.

HONZA: Promiň, Tome, ale na tohle se prostě MUSÍM zeptat. Když jsem byl na Orknejích, nemohl jsem vynechat ani prohlídku palírny Highland Park. Co ty a skotská? Dáš si občas skleničku a relaxuješ?

TOM: Oh, jasně! Mám rád, když si můžu hodit nohy nahoru a relaxovat. Miluju sladovou whisky. Musím se ale přiznat, že jsem neměl panáka Highland Parku už od… počkej… od včera.

Skara Brae na Orknejích je jednou z nejstarších dochovaných neolitických osad. Patří na seznam UNESCO.

HONZA: A jaká je tvoje nejoblíbenější?

TOM: Mám asi nejradši whisky z ostrova Islay (vyslovuj Ajla). Mám odtud rád Laphroaig a Lagavulin, ale i kouřová, jako třeba Bowmore, Adrbeg a Bunnahabhain (vyslovuj Bunahavin) je těžko překonatelná. Talisker z ostrova Skye je taky moc dobrý a samozřejmě osmnáctiletý Highland Park, pokud si ho můžeš dovolit. (Highland Park 18yo stojí v Česku okolo 2 900 korun za lahev, pozn. autora.) Tolik mi ale muzeum neplatí!

HONZA: A teď se tě ještě na konci zeptám na pár krátkých otázek. Tví nejoblíbenější spisovatelé/spisovatelky?

TOM: Tíhnu k historickým knížkám nebo knížkám o archeologii a samozřejmě k pohádkám a legendám. Ale jinak mám moc rád Oscara Wilda, Dylana Thomase, George Orwella, J. R. R. Tolkiena nebo Seamuse Heaneyho.

HONZA: A co tvé koníčky, kromě toho, co už jsme zmínili?

TOM: Na ty bohužel nemám tolik času, kolik bych chtěl, Ale začínám si hrát s myšlenkou, že bych začal malovat. Cítím totiž, že ve svém životě potřebuji nějakou další kreativní práci. Malování a kreslení mě vždycky bavilo.

HONZA: A co tvé splněné a nesplněné sny?

TOM: Jsem spokojený, abych se přiznal. Mám krásný malý domek z 18. století v malém přímořském městečku Stromness, plný knih, obrazů a různých jiných zajímavostí, jako třeba dělová koule nalezená po nějaké námořní bitvě nebo cihla z domu čarodějnice. A také mám lodě v lahvích.

HONZA: Asi by bylo divné nezeptat se Brita na fotbal. U vás vznikl a všechny země jím žijí. Jsi taky fanoušek, nebo tě to nechává chladným?

TOM: Celkově moc nejsem na sporty. Ale fandím Horňákům (Uppies) ve hře Ba. To je hra, která se hraje dvakrát za rok, na Vánoce a na Nový rok ve všech ulicích Kirkwallu. Je už stovky let starou tradicí. Dva týmy, v každém tak 200 lidí, se sejde a ve jménu míru a dobrosrdečnosti se snaží nakopat druhému týmu prdel. Hráči se trochu jako v ragby perou o malý kožený míč a snaží se dát gól. Branka Horňáků je zeď, branka Dolňáků (Doonies) je přístav. Trvá to vždycky několik hodin a je to docela drsná hra, která není úplně pro jemnější povahy. Jednou jsem se zúčastnil, a to mi úplně stačilo. Naražená žebra jsem měl několik dní, ale ani zlomená žebra nejsou v této hře neobvyklá. Koukni se na to na YouTube! 

(Tady to máš, čtenáři!)

HONZA: Poslední otázka, a úplně nejdůležitější! Většina žen nesnáší, když pořád ztrácíme jednu z ponožek nebo je dáváme do koše na prádlo naruby. Co ty a domácí práce, pomáháš doma Rhondě dostatečně?

TOM: Myslím, že na to by ses měl zeptat raději jí, aby ses dozvěděl úplnou pravdu.

RHONDA: Vždycky jsem znovu a znovu překvapená Tomovou ohleduplností v domě, stejně tak jako ve zbytku našeho vztahu. Když si vzpomenu na první manželství, ve kterém jsem byla trochu jako otrok, dnes si vážím i malých drobností možná více než někteří jiní. Když Tomovi poděkuju za něco krásného, co udělal, vždycky se na mě překvapeně podívá a řekne: Není to to, co se dělá, když máš někoho ráda? Takže co se týče domácích prací, Tom rozhodně dělá spravedlivý podíl, hlavně ve vaření, z čehož mám obrovskou radost. Vždycky říkáme, že kdyby se narodil někde mezi domorodci nebo indiány, jeho jméno by bylo Man-Who-Cooks (Muž-který-vaří).

 Zdroj obrázků: orkneyology.com