Tak jsme si představili legendu o založení Říma. Romulus vyšel z bratrského souboje vítězně a vysloužil si tak odměnu – nová velmoc nese jeho jméno. Tím však dlouhý a komplikovaný příběh Říma teprve začíná. Pokud jsi zvědavý, ó čtenáři, jak to bylo dál, neváhej a ponoř se do dnešního čtení!
Prvním obdobím, které co se týče literatury starořímské označujeme, je do roku 240 př. n. l. Způsobů dělení je samozřejmě víc a tyhle počátky se často ve školách ani neprobírají. Ale proč tomu tak je? Důvodů je hodně.
Římané už někdy od 7. století před Kristem znají písmo, literaturou se ale ještě dlouho nezabývají; vnímají ji jako prostý nástroj zábavy a něco, čím není vznešené římské duši radno se zabývat. Nebo alespoň jen po práci a té měli Římané hodně. Abychom si to objasnili, Řím se hned po legendárním založení (ať už v tom měli prsty Romulus a Remus nebo ne) nestal nejmocnější říší ze dne na den. A své písmo nejdříve využívali pro tvoření státu.
Jako nejdůležitější příklad si uvedeme Lex nebo Lex duodecim tabularum (tedy Zákon či Zákon dvanácti desek). Každý student práva vám potvrdí, že se jedná o nejstarší kodifikovaný římský zákon. Podrobný výklad by vydal na několik obsáhlých knih, řekneme si tedy jen to nejnutnější. Zákon byl vydán jako určitý základ práva, kterého se měl stát držet. Vznikl, aby byla jasně dána práva a povinnosti mezi patriciji a plebeji (tedy bohatými a chudými / šlechtou a poddanými – jak bychom řekli dnes).
Prvních deset jsou kategorie:
Předvolání k soudu, Soudy a krádeže, Nájem majetku, Práva otce a manželství, Pozemky a opatrovnictví, Vlastnictví a držba, Zločiny, Sousedství nemovitostí, Veřejné právo a Náboženské právo. Zbývající dvě jsou poté spíše doplňkové.
V této době je Řím ještě relativně primitivním státem s fungující patriarchální zvyklostí, která souvisí s rodovým uspořádáním. Otec rodu (pater familias) má nejvyšší právo nad celým svým rodem a může kdykoliv provdat dceru kamkoliv, prodat ženu do otroctví nebo něco takového. Zákon dvanácti desek se proti takovému uspořádání nestaví přímo, zabývá se ale například tvrdým postihem dlužníků nebo stíháním korupce, zejména u veřejných činitelů, jako jsou soudci.
Zákon má veliký význam pro dějiny práva, a to z jednoho hlavního důvodu. Dosavadní starověké zákoníky se často odvolávaly na bohy a zemská spravedlnost tak často nedosáhla vůbec žádné spravedlnosti. Zákon dvanácti desek se liší – byly sepsány po mnoha kompromisech, bez jakéhokoliv významu bohů, a dokonce (Deska XI.) připouští, že se zákon v budoucnu může a nejspíše bude měnit.
Okolo již zmíněného roku 240 před Kristem už tento stát ovládá Apeninský poloostrov a prostoru dostává literatura (jak ji známe dnes) přeci jen o něco více. Nejprve se překládá řada řeckých děl. Ruku v ruce s tím jde i přejímání hromady slov z řečtiny. Latina se do obrovské míry obohatila a brzy začala být nejpopulárnějším jazykem pro umění. Můžeme tedy říci, že se římská literatura rozmohla, až když se začala inspirovat Řeckem. Ale radši to Římanům neříkejte, nenesou to lehce.
Dost důležité je také zmínit, že zatímco v raném období Říma o kulturu nikdo tolik nestál, protože bylo potřeba nejdřív vymyslet samotný stát, s přibývajícími provinciemi, které jim spadaly pod kontrolu, si i vrcholní politici uvědomovali, že vytvořit, ale hlavně rozšířit římskou kulturu (samozřejmě i s uměním) bude dost důležité pro udržení moci a pokoje ve státě. A právě okolo roku 240 před Kristem se situace mění a kultura začíná být štědře podporována. Velká změna oproti situaci pár set let zpátky, kdy jste si mohli číst až potom, co jste daný den dobře posloužili státu.
Prvním autorem, o kterém se rozhodně musíme zmínit, je Lucius Livius Andronicus. Ten přeložil řadu řeckých děl, hlavně však Homérovy eposy. Postaral se tak o velký přísun řecké kultury pro běžného římského občana, který řecky neuměl. Teda ne, že bych se mu za to chtěl vysmívat, já neumím ani latinsky. Ale vzdělávání běžného obyvatelstva je dobrým krokem ke slávě.
Jeho pokračovatelem je pak Gnaeus Naevius. Ten už do značné míry přidal i tvorbu vlastní, zejména tragédie v latině a na domácí motivy – třeba Romulus. Znám je také svými komediemi a ještě tím, co osobně považuji za nejdůležitější žánr v historii, to jest satirou. Satira mu fakt šla. Když vám jde satira, jste často uvězněni a pak vypovězeni, třeba do Afriky, kde pak zemřete. A starýmu dobrýmu Gnaeovi Naeviovi fakt šla. Takže ho na krátkou dobu uvěznili a pak to bylo asi takhle:
*Římský politik I: Gnaeus Naevius už mě štve. Nejdřív o nás píše satiru, takže se všichni smějou, a pak ještě dostane tak krátký vězení.
Římský politik II: To je ale soudcovo chyba. Navrhoval jsem, že si zaslouží X dní ve vězení. Soudce řekl, že se mnou souhlasí, a odsoudil ho na deset dní. Tupec.
Římský politik I: Tak až ho pustí, vyženem ho.
Římský politik II: Třeba do Afriky?
Římský politik I: Třeba do Afriky, to je dobrej nápad.*
(*Takhle to rozhodně nebylo.)
Ale chvíli seděl. A pak ho vyhostili do Afriky. A tam umřel.
Řím se nám tedy rozmáhá, po ustavení fungující společnosti a politiky začíná také chápat důležitost kultury, a hlavně vlastní kultury. Tím končí dnešní článek. Z historičtějšího úvodu do Říma se pomalu ale jistě dostáváme k větším a známějším jménům.
Pověděli jsme si tedy, jak bratři Romulus a Remus založili Řím, dnes jsme sebrali odvahu na počátky latinské literatury a za XIV dní je náš seriál zpět!
Autor: Jan Rillich
Foto:Wikimedia Commons
