Jednou večer jsme si s mým kamarádem Marošem vyměňovali útržky ze svých seznamů přání. U obou se objevila jedna shodná věc – stát se dárcem krve. Z mého se pohledu se jednalo o dalekou budoucnost, trochu jsem se bála, přišlo mi to nebezpečné a už od malička nesnáším jehly. Když mi ale další den přistála v emailové schránce Marošova zpráva s odkazem na Fakultní nemocnici v Olomouci a dotazníky pro dárce, pochopila jsem, že teď už by couvl jenom zbabělec.
Je osm hodin ráno a my se scházíme u tramvajové zastávky. Nemocnice je poměrně daleko, ale dá se tam pohodlně dojet hromadnou dopravou a pro případné řidiče je parkování zdarma. Náš cíl je Transfúzní oddělení, které leží na konci nemocničního areálu a je označené červenou barvou. U vstupu jsou skříňky, kde si necháme svoje věci. Čeká nás vyplnění pár dotazníků. Otázky se týkají především zdraví a je vhodné si je předem prostudovat na webových stránkách, kde jsou k dispozici. Spousta nemocí, úrazů a lékařských zákroků má rozdílnou dobu odkladu, po kterou se není možné stát dárcem a je velmi užitečné znát tyto skutečnosti předem.
S drobnými obavami přistupuji k pultu, za kterým sedí příjemná sestra a odpovídám na všechny její dotazy. Zpočátku to jde velmi dobře, zdravotně jsem naprosto v pořádku, potom se ale dozvím o velké komplikaci. Nedávno vydala nemocnice nařízení, podle kterého se nelze měsíc po návratu z jižní Evropy stát dárcem. Se zklamáním zjišťuji, že krev mohu darovat nejdříve ke konci prosince. Maroš nicméně úspěšně prošel a já se rozhodnu s ním zůstat. K mému zvědavému novinářskému pocitu se silnou mírou přidává i zodpovědnost. Sestra mě upozorňuje, že by mohl mít problémy s dezorientací a motáním hlavy, a tak si poslušně sedám před dveře ordinace a sleduji, jak můj kamarád mizí na první testy.
Tady ho čeká rozhovor s doktorkou o tom, jestli nezatajuje žádné nemoci a
zda chce darovat skutečně dobrovolně. Také musí projít vyšetřením zdravotního stavu, které ale už všichni známe od obvodního lékaře. Druhá doktorka mu pak vezme krev z levé ruky pro krevní obraz. S bílým tamponkem, který si tiskne k ruce, se vrací ke mně do čekárny a na radu sestřičky do sebe ještě rychle nasouká rohlík a vodu. Když se nad druhými dveřmi objeví správné číslo, zhluboka se nadechne, vejde a já mu držím palce.
V druhé ordinaci nejprve prochází čekárnou, kde si pořádně dezinfikuje ruce i budoucí místo odběru a dostává tu sáček, do kterého bude proudit odebraná krev. V místnosti samotného odběru jsou asi další tři lidi, kteří jsou podle všeho o dost zkušenější než my, čtou si při odběru knížku nebo hrají hry. Doktorka je milá a příjemná a stará se o pohodlí všech pacientů. Samotný odběr nemůže trvat déle než deset minut, každý proto v ruce mačká míček a pomáhá pumpování krve. Není to příjemný pocit cítit krev odcházet z těla, ale nejde o žádnou velkou bolest. Váha, na které je vak položen kontroluje, aby dárci odebrali přesně 470 mililitrů krve. Po odběru Maroš ještě chvíli leží, a potom za doprovodu doktorky vychází ze dveří.
Když ho po půl hodině znovu vidím, vypadá jako opravdový pacient. Na levé ruce má stále ten malý bílý tamponek a část pravačky je celá schovaná pod obvazem. Tváří se ale spokojeně a hrdě.
„Teď se jdu pořádně najíst,“ oznámí mi a já ho opatrně odvedu do provizorní jídelny, kde sedí hlavně velcí svalnatí muži s těmi stejnými obvazy. Sestra nám přináší tác s džusem, koláčem a čokoládou. Ještě deset minut by neměl vůbec jíst, potom si to ale vynahradí i s úroky. Se skoro snědeným koláčem v ruce si objednává párek s hořčicí a o všem mi dopodrobna vypráví. Hlava se mu nemotá, špatně mu není a barvu v obličeji má stejnou jako vždycky. Vlastně vypadá mnohem klidněji než před odběrem. Zvládl to, má to konečně za sebou a může si škrtnout položku ze seznamu přání. A co víc, hodlá dokonce chodit pravidelně. Já doufám, že svůj seznam také brzy zkrátím, nejlépe hned jak to půjde. Už teď kontroluju stav zásob svojí krevní skupiny na webových stránkách olomoucké nemocnice a přemlouvám Maroše, aby příště zase na oplátku doprovodil on mě.
Autor: Tereza Stará
Foto: fnol.cz
