Spousta dětí se před nástupem do první třídy raduje a nemůže se už školy dočkat, jen aby pak nejpozději v řádu několika let vystřízlivěla. Já jsem však byl už jako dítě prozřetelnější než většina vrstevníků, takže jsem na svůj první školní den reagoval adekvátně. Rozbrečel jsem se a žalostně protestoval proti odchodu z domova.
Na školství je krásné, že vytváří víceméně podobnou zkušenost u celé společnosti. Škoda, že je to zkušenost vesměs tristní. Ústy je reformováno, kam až má relativně mladá paměť sahá, zatímco jedinou viditelnou změnu představují tabule, na které se už nepíše křídou, nýbrž fixou (pokud ovšem zrovna nějakou máte), nebo můžete u vyspělejších kusů rovnou agilně čárat prstem, jestliže se stroj na pátý pokus podaří zapnout. Přidejte se tedy v této nostalgické vzpomínce…
Na prvním stupni bylo naše dětské stádečko podrobeno disciplíně připomínající Hitlerjugend. Lokty na stole, penál nalevo (a opovažte se v něm špatně seřadit ořezané pastelky), propiska napravo, pokud možno hrotem vzhůru… Ach, počkat, řekl jsem propiska? PLNICÍ PERO! ZÁKAZ PROPISEK! Pokud se chystáte vybavit dítko podobným nástrojem i dnes, doporučuji tmavě modré oblečení – protože čínské plnicí pero bych klasifikoval spíše jako barvířský a mučicí nástroj nežli psací. Udělat řádku bez kaňky bylo uměním (že by myšlenka „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“?) i předtím, než nevyhnutelně v půlce diktátu došla drobná náplň, kterou bylo potřeba vyměnit. Po této operaci nejlépe aplikovat sprchu. A při vzpomínce na povinné vybavení na výtvarku se zase divím, že rodině ještě zbylo na jídlo.
Kupodivu jsem nalezl zalíbení v sestavování slov z písmenek, nějaké ty malvice, jadřince a podobné přírodniny se také poddaly, ba co víc, vítězil jsem v matematických olympiádách! Já, pozdější zapřisáhlý matematický pohan! Z této proměny viním okamžik, kdy se celkem logická čísla schovala za řadu písmen a cizích klikyháků. V čem jsem zalíbení nenalezl, byl tělocvik. Z části za to mohly mé fyzické predispozice: připomínal jsem ošklivou, malou kuličku. Nijak zvlášť mi nepřidalo, že jen vyhlídku na dotyčný předmět obvykle doprovázelo urputné dávení, a zajisté si umíte představit, jak na podobné zdržování reagoval na tělocvik natěšený dětský kolektiv.
A jak si tak v družině budujete „domečky pro veverky“, zjistíte, že jste se octli na druhém stupni. Zvěř byla vypuštěna a dítka se začala mstít za předchozí nucenou disciplínu pomocí plošné likvidace školní budovy a doháněním vícečetných kantorů k slzám či mrtvici. Když je tento vnější nepřítel poražen a politika spálené země dokončena, obrací se bestie do vlastních řad a mně tak začalo veselé období opevňování se na toaletních kabinkách ve snaze přežít přestávky. Škola naštěstí disponovala mnoha východy, takže ke konci dne se dalo bez pohmožděnin uniknout vyčkávajícím partičkám snědých teenagerů i „hravým“ spolužákům. Dosud nic nezabralo… Azbest na ně! Možná jste o téhle kauze tehdy také něco slyšeli, každopádně naše škola patřila mezi ty šťastné, které se ještě soudruzi rozhodli zateplit ne právě zdraví prospěšným azbestem. Nikdy to nikomu nevadilo, než se škola poté, co jsme se roky klepali zimou, rozhodla vyměnit okna. Pak jsme ovšem už v budově plné azbestu nemohli zůstávat a školu rozehnali napříč městem.
Samozřejmě, že v hostitelské budově měli stará okna a následující zimu jsme si odseděli v důvěrně známých podmínkách. Co bylo ještě lepší, byly prostory šaten. Jestliže jsem si dříve připadal jako v Hitlerjugend, teď se role prohodily – šatny tvořila jedna velká hala obložená dlaždičkami, kterou zaplňovaly asi dvoumetrové klece kam až oko dohlédne. Do klecí se vcházelo a vycházelo z opačných stran, takže jedny dveře ještě nebyly odemčené, druhé už zamčené. Žactvo uvnitř zůstalo tak narvané, že lezlo mřížemi jak španělský ptáček mezi provázky. Ačkoliv souboj o kyslík byl občas ošemetný, musím uznat, že se tam žádné podezřelé sprchy nenacházely.
Ale to už byl konec deváté třídy. Občas si někdo, kdo to přehnal s drogami, zazvracel, občas si nepopulární učitelka sedla na nějaký ten špendlík, pouštěli jsme si filmy, vypouštěli výuku (šťastná to doba bez přijímaček na střední) a pak jsme si všichni zamávali, srdce plná radosti… že už se nikdy neuvidíme.
Autor: Ondřej Rolník
