Ze života: Proč (ne)chodit do čajovny

Ondřej Rolník

Vždy jsem byl poněkud zaujatý vůči orientu. Ať už jde o podezřele oděné mnichy, snažící se mě pozvat do jakéhosi harému Krišna, alternativní matky, rozvěšující po svých domovech pestrobarevné korále a cáry látek, snad v naději, že se na nich nedopatřením oběsí jejich ratolesti, nebo z indické kuchyně táhnoucí se vůně kari, mísící se s dalším kari…

Zdroj: restu.cz

Není proto divu, že čajovna tradičně nepatřila zrovna mezi má oblíbená území. Sotva vstoupíte do interiéru osvětleného jak před elektrifikací, linou se k vám táhlé tóny budhistických popěvků, po kterých se do deseti minut začnete meditativně klimbat, ať chcete, nebo ne. Na nozdry útočí kořeněné vůně se vší jemností kadidla v pravoslavném kostele. Korále, nečekaně se vynořující ze tmy, vás zákeřně bičují na každém kroku. A když se probojujete k nápojovému lístku, zjistíte, že s vámi mluví zásadně čínsky, což ještě znesnadňuje výběr čaje, který se k mému šoku nedělil pouze na černý a ovocný (s matným ponětím o existenci jakéhosi zeleného).

Mému vztahu k čajovnám nijak zvlášť neprospěl ani první kontakt s nimi v útlém dětství. O ten se zasloužil otec, jehož zjevení jsem jednou za půl roku obvykle očekával asi se stejným nadšením jako jezdce apokalypsy. V krátkém čase bylo třeba předat mi všechny jeho kulturní hodnoty, takže navzdory breku a fyzickému odporu jsem byl odvlečen právě do čajovny, abych nasál atmosféru východu a vyslechl si přednášku o správném podávání čaje.

Řadu let jsem si tak od čajoven udržoval zdravý odstup několika kilometrů. Až poté jsem začal pozvolna zjišťovat, že se jedná o oblíbené místo pro trávení volného času mnoha dívek, kde se dá v inspirativním pološeru velmi pohodlně hapticky komunikovat. Objevil jsem, že když se parta vydá do čajovny místo do hospody, daleko snáze se mi s nimi (jakožto nealkoholikovi) drží krok a obvykle si v důsledku popíjení čaje nikdo nezvrací do rukávů. Přišel jsem na to, pod jakým názvem se skrývá prostý černý čaj, a že kari se vlastně docela dobře dá jíst.

V momentě, kdy jsem přestal bourat do korálů a z repráků se místo dlouhých tónin ozvala Metallica, jsem si navíc uvědomil, že jednu důležitou věc zjistily i čajovny: nemusí být nutně jen centrem podivných orientálních mystiků. Alespoň ne všechny ;). A pro ty, kteří kouzlo podobných podniků ještě nezakusili? Zkuste tam někdy zajít, tak či tak to bude zážitek!