Alois Rašín, Edvard Beneš, Tomáš Masaryk a Milan Rastislav Štefánik byli muži, kteří jako první snili o tom, že si své věci veřejné budeme spravovat sami. Že převezmeme zodpovědnost za kolo našich dějin, budeme svobodní, budeme republikou… Masaryk byl v té době již starý muž, který si mohl užívat zasloužený odpočinek, chopil se však úlohy, které se nemohl chopit nikdo jiný. Připomeňme si v tento den, jak se mu tento úkol podařil splnit.
zdroj: forum24
V listopadu roku 1916 zemřel František Josef I. a po nástupu Karla I. se uvolnily poměry v monarchii. Český komitét zahraniční v Paříži se mění na Národní radu československou. V únoru 1917 padl carský režim v Rusku, což zasáhlo Karla I., který okamžitě usiloval o reformy ve své říši. Zrušil trest smrti pro Kramáře a Rašína a ve snaze naklonit si přízeň Čechů pak oba zcela amnestoval. Důležitou roli při vzniku republiky sehrály československé legie. Jejich domovskými státy se stalo tehdejší Rusko, Francie a Itálie. Dne 2. července 1917 se vyznamenala brigáda v boji u Zborova v Haliči na východní frontě, kde hrdinným útokem prorazila nepřátelskou frontu, a ačkoliv sama počtem neveliká – okolo 5500 bodáků – vzala na 4200 zajatců a dvacet děl. Za osobního vedení tehdejšího vůdce československého zahraničního odboje, profesora T. G. Masaryka, jenž tehdy dlel právě na Rusi, byl téhož roku zformován armádní sbor o dvou divizích a záložních formacích, čítající již tehdy na 40 000 mužů.
Tehdy je začal podporovat také ruský ministerský předseda Kerenskij. Když došlo 7. listopadu k nastolení bolševické vlády, která prosazovala právo národů o odtržení od dosavadních států, bryskně na to zareagovali českoslovenští poslanci. Ti se 6. ledna 1918 usnesli na Tříkrálové deklaraci, v níž vyřkli nárok na samostatnost bez ohledu na osudy Rakouska. V květnu se vznikem samostatného státu souhlasila také Slovenská národní strana, což posléze stvrdila tzv. Pittsburskou dohodou. Na konci června pak francouzský prezident Raymond Poincaré uznal Československou národní vládu za základ příští vlády, s čímž později souhlasila také Velká Británie a v září i USA. Nebylo to uznání de iure, chyběl totiž ústavní základ, bylo to však uznání de facto, což bylo v překotném období velikou výhrou naší diplomacie.
zdroj: mzv.cz
Dne 18.10. 1918 vydal Masaryk Washingtonskou deklaraci, která požadovala úplnou samostatnost českého a slovenského národa, spojení Čechů a Slováků v jednom nezávislém státě. Formulovala zásady občanských svobod, vnitřní i zahraniční politiky a státní systém budoucího Československa. Závěrečná slova této deklarace zůstávají silná i po sto letech: „Demokracie porazila teokratickou autokracii. Militarismus je zničen – demokracie je vítězná – na základech demokracie lidstvo bude reorganizováno. Mocnosti temnoty sloužily vítězství světla – vytoužený věk lidstva vzchází. Věříme v demokracii – věříme ve svobodu – a ve svobodu vždy větší a větší.“
Jak už to někdy u velkých historických mezníků bývá, o přesné datum vzniku Československé republiky se zasadila náhoda. 28. října 1918 přišla do Prahy úřední zpráva, že Rakousko je ochotno přijmout podmínky příměří. Tato zpráva by normálně sama o sobě neznamenala skoro nic, když však bylo kolo dějin v pohybu, získala úplně jiný rozměr. Jeden z živnostníků, který zprávu přečetl, zvolal: „Jsme svobodní, jsme svobodní!“ A statisícový dav se tak svobodným opravdu stal. Rakouská vojenská posádka neměla sílu proti tomuto aktu bojovat, protože maďarské a rumunské jednotky odmítly poslušnost. Symbolicky dokonáno bylo pověšením československé vlajky na sochu sv. Václava. Tak vzniklo Československo, tak jsme se stali suverénem…
Na vzniku tehdejšího státu měly svůj podíl statisíce lidí. Ač dnes jejich jména nejsou v titulcích, zaslouží si v tento den, abychom jim vzdali svůj hold. I přesto ale existuje člověk, který se o vznik republiky zasloužil o něco víc. Jeho práce, jeho vliv, jeho statečnost je upravena také zákonem z roku 1930: „T. G. Masaryk zasloužil se o stát.“
Autor: Václav Ágh
