Karel Strachota je zakladatelem a ředitelem vzdělávacího programu Jeden svět na školách společnosti Člověk v tísni. Program nabízí školám mnoho dokumentárních filmů a metodických materiálů k výuce aktuálních témat, novodobé historie a mediálního vzdělávání. Karel Strachota stál také u vzniku mnoha dalších projektů, jakými jsou například Studentské volby a především je autorem scénáře a režie dokumentárního filmu “České děti“, o kterém je mimo jiné také náš rozhovor.
Co pro Vás znamená, když se řekne Jeden svět?
Mezinárodní festival dokumentárních filmů o lidských právech, s nímž mě pojí mnoho let pracovního života. A vzdělávací program Jeden svět na školách – „dítě“ festivalu, u jehož zrodu jsem stál, a které postupně roste a rozvíjí se. Za dobu téměř dvaceti let své existence mi Jeden svět, mimo jiné, přinesl několik tisíc dokumentárních filmů, díky nimž jsem měl možnost dozvědět se více o tématech, která jsou nesnadná, o problémech, pro které neexistují jednoduchá řešení, o bolestech světa. Ale také o odhodlaných a odvážných lidech, kteří se staví na stranu těch, jejichž lidská práva jsou porušována, kteří pomáhají tam, kde je pomoc potřeba. Ať už v ulici, kde bydlí, nebo na druhém konci světa. Filmy Jednoho světa nejsou jen o válkách a strádání, ale také o naději a radosti.
Jste autorem scénáře a režie dokumentu České děti. Pro koho je vhodný a co by měl divákovi přinést?
Film České děti je určený především mladým lidem. Tomu odpovídá i zvolená forma s inscenovanými scénami. Iniciativa České děti, jejímž zakladatelem a ústřední postavou byl Petr Placák, je dobrým příkladem toho, že i v hnusné normalizační době konce osmdesátých let se našlo nemálo lidí, kteří se nechtěli smířit se stavem tehdejší společnosti, a přestože byli mladí, nebáli se konat. Na jejich příběhu jsem chtěl mladým lidem ukázat, že i oni sami mohou ovlivňovat svět kolem sebe. Stěžování si, nadávání a čekání, že se věci, které se nám nelíbí, změní podle našich představ, ale bez našeho přičinění, prostě nefunguje.
Jak vidíte ve svých očích dnešní generaci dětí?
Je zřejmé, že mladí lidé se celkově málo občansky angažují, nedůvěřují principům zastupitelské demokracie. Mnozí z nich mají špatný vztah k některým menšinám a podporují populisty s jejich jednoduchými „silovými recepty“. Zároveň ale platí, že jejich názory a postoje formuje „svět dospělých“, jsme za ně tedy spoluzodpovědní my, generace jejich rodičů a prarodičů, škola, média. Je pokrytecké jim vyčítat to, co způsobila starší generace, respektive to, v čem se od ní neliší.
Co se podle Vás musí změnit, aby se mladí lidé začali politicky angažovat, a aby jim politika, jako téma, nebyla lhostejná?
Myšlení a zvyklosti společnosti, její celkové nastavení. Na rozdíl od politického režimu a systému, které se mohou změnit ze dne na den, je proměna chování dlouhodobý proces a bylo by naivní očekávat, že bude završen během jedné postkomunistické generace. Mladých lidí, kteří se hlásí k spoluzodpovědnosti za svět, ve kterém žijí, podle mého názoru ale přibývá. Věřím, že dokáží motivovat k aktivitě svoje vrstevníky a mohou mít pozitivní vliv i na starší generaci. Čím dál častěji mám totiž pocit, že nemalá část starší generace tak nějak ztratila rozum.
Myslíte, že je chyba již u rodičů, že své děti nedokáží dostatečně motivovat k tomu, aby měli zájem zajímat se o okolní dění?
Většina české společnosti je stále přesvědčena, že o našich životech rozhodují „oni“, „ti nahoře“, občan jako jednotlivec sám nic nezmůže a proto je zbytečné se o něco snažit. K takovému pojetí „občanství“ byla generace rodičů a prarodičů současných náctiletých před rokem 1989 každodenně vedena. A mnozí z těch, kteří dnes vynášejí kategorické soudy o nejmladší generaci, tehdy aktivní kolaborací s režimem nebo pasivním přihlížením k devastaci občanské společnosti přímo přispívali.
Jaké je tedy závěrečné slovo Karla Strachoty?
Nezapomínejme na to podstatné, co jsme v roce 1989 získali: svobodně vybíráme politickou reprezentaci, můžeme volně vyjadřovat své názory, žijeme v demokratickém právním státě, nejsme kolonií žádné mocnosti, nikdo nás neokupuje, svobodně cestujeme.
Současný demokratický režim má jistě své problémy, své kauzy, své skandály. Jsem si jich vědom, s politickou situací poslední doby jsem stejně nespokojený jako mnoho jiných lidí. Zároveň si ale rozhodně nemyslím, že by nás posunulo dopředu, pokud bychom se vydali nazpátek.
A proč tento rozhovor vůbec vznikl? To nám okomentoval autor rozhovoru a náš redaktor Jiří Kuchař.
„Osobně si myslím, že dnešní generace mladých lidí by se měla daleko více zapojovat do politických témat. Tvrzení, že politika je pro staré, není vůbec pravdou. Mladý člověk by si měl uvědomit, že se tak trochu hraje i o jeho budoucnost a sám by si měl říci, co tu chce a nechce. Myslím si, že se s mladými lidmi musí začít daleko více mediálně pracovat, a to už na úrovni středních škol. Student musí být veden k nějakému osobnímu názoru. Je to podle mě strašně důležité. Věřím, že tento rozhovor alespoň pár lidí namotivuje a donutí je k menšímu zamyšlení.“
Karlovi děkujeme za jeho čas, který nám věnoval a přejeme mu do budoucna mnoho úspěchu!
Autor: Jiří Kuchař
