Je tomu přesně 100 let od založení naší malebné zemičky, položené v srdci Evropy, obehnané pahorky hor. Idylická krajina doplněná humorem, cílevědomostí a tvrdohlavostí jejích obyvatel. No není to ráj na Zemi? Pohádky máme krásné, což o to, ale realita se už tak dobře neposlouchá, a ani nevypadá nijak hezky. Tenhle uráží toho, tamten krade a jiný by zase rušil média, nebo rovnou senát. Demokracie tu lapá po dechu a kdyby to viděl tatíček Masaryk, možná by i z koně spadl. Tak co máme v takových chvílích vlastně oslavovat?
O Češích se nikdy nedalo tvrdit, že by byli nějakými velkými nacionalisty. Rozhodně máme rádi svoje pohodlí, hezky doma, kde nás nic neruší, nikdo nám nic nezakazuje, kde můžeme říkat to, co zrovna chceme a nikdo se nediví našemu švejkovskému humoru. Ale to nemá nic společného s národní hrdostí. Nikomu nevnucujeme naše češství a nerozhlašujeme to do světa jako jiné nejmenované národy. K čemu taky. Jen málo cizinců má vůbec ponětí, že něco jako Česká republika existuje, nebo nedejbože ví, kde leží. Jednoduše řečeno, k hrdosti nevidíme důvod. Z historie jsme se naučili, že jsme byli otloukánci Evropy, naše území nám skoro nikdy nepatřilo a moderní svět zná akorát Havla a díky sportu možná Jágra a nejnověji Ledeckou.
A přitom je toho tolik. na co můžeme být hrdí. Jako první si nejspíš každý Čech spojí národní hrdost se sportovními úspěchy, a to právem. Podívejme se, jak jsme malá země v porovnání s ostatními sportovními velikány. Na počet obyvatel vozíme domů až moc medailí z mezinárodních soutěží. a to z nejrůznějších sportů. Některé země produkují sportovce a my máme talenty vítězící díky své cílevědomosti a píli ve sportech, které nejsou pro Českou krajinu uzpůsobené. Poslední velký český úspěch totiž zaznamenali naši jachtaři v největší středomořské soutěži, kdy závody ovládla česká loď Praha Bohemia Debra a vybojovala první místo v hlavním závodě a stříbrné ve vedlejším. Byla by škoda zapomenout na letošní úspěchy Ledecké, Krčmáře, Vítkové nebo Sáblíkové na letošních ZOH, nebo Martina Fuksu a Ondřeje Synka, kteří pravidelně vozí medaile z kanoistiky a veslování.
Kromě úspěchů na sportovním poli už ale málokdo tuší, že jsme také jedni z nejlepší chirurgů. Například před týdnem voperoval český tým lékařů první rostoucí endoprotézu. A vůbec, o českých doktorech se toho obecně ví málo. Operují totiž v Americe za větší peníze, stejně jako nejlepší plastický chirurg na světě Bohdan Pomahač, který je původem z Čech.
Vzpomeňme si, jaké úžasné vědecké inovace dali Češi světu během posledních sta let. Kontaktní čočky, antivirotika, silon, semtex, nanospider nebo například analytické metody jako je polarografie. Mladí vědci, jako třeba Michal Máslík z britské Imperial College London, nejlepší student v letech 2013 a 2014, nebo Tereza Zavřelová, projektantka tvorby umělých proteinových tkání, mají našlápnuto ke slibné kariéře.
A nezaostáváme ani v kultuře. Vždyť tento rok se nám poprvé podařilo dostat na krásnou šestou pozici v Eurovision. Díky Mikolasi Josefovi začínáme být vidět i ve světové populární hudbě. Jan Kasl a Barbora Reichová, dvě neznámá jména, ale přitom jsou nejlepšími sportovními fotografy na světě. A konečně, tento rok se do Prahy podívaly obrazy Františka Kupky, aby nám připomněly, že i obyčejný Čech může být celosvětově uznávaným géniem.
Takže máme být na co hrdí. Už Masaryk to věděl. Spojil národy dohromady pod československým jménem, protože věděl, že multikulturní stát bude prosperovat rychleji, než by se od něj očekávalo. Ukázal nám, jak má fungovat Evropská unie za pomocí malého státu v jejím středu, který vznikl jako její malý model. Z historie pochopíme nejlépe, jaký jsme národ plný upřímných lidí, cílevědomých bojovníků za spravedlnost, tvrdohlavých talentů a nevšedního typického humoru. A ať se zdá přítomnost jakkoliv děsivá, nakonec všechno zdoláme.
Autor: Hana Řeháková
