Vrchovaté naplnění lidských možností Jana Sokola

Václav Ágh 16. 2. 2021

Ve věku 84 let zemřel významný filozof, signatář Charty 77, někdejší poslanec a ministr školství Jan Sokol. V roce 2003 byl také kandidátem na prezidenta, ve třetím kole prohrál s Václavem Klausem. Patřil k nejvýznamnějším českým intelektuálům, jeho tchánem byl Jan Patočka, jeden z největších českých filozofů vůbec. Dokázal v sobě skloubit své technické vzdělání a humanitní rozhled.

Jan Sokol byl intelektuálem v tom nejlepším slova smyslu, předurčovalo ho k tomu jeho vzdělání, erudice, rodinný původ i náplň života. Nebyl to však člověk odtržený od reality a dobře vnímal starosti běžného života. On sám se vyučil zlatníkem a jako zlatník a mechanik poté i pracoval. Na řemeslo nedal doplatit. Podle jeho slov má řemeslo celou řadu praktických stránek, protože vaše práce je nezávislá a práci si najdete, i když nejste zadobře s režimem (o tom jako signatář Charty 77 bohužel mnohé věděl). Zároveň tvrdil, že dobré řemeslo má svoji morálku a mravnost. Plynule tak navázal na svůj životní úděl – filozofii.

V den smrti Jana Sokola zaznívají slova jako slušnost, laskavost a moudrost. Všechna z těchto slov by se dala bez výhrad podepsat, ale čím víc jsem ho ve veřejném prostoru pozoroval, tím více jsem si s ním spojoval hlavně skromnost. Skromnost v projevu, skromnost v gestech, skromnost ve své osobní prezentaci – to vše spojené s nevídanou erudicí. Formální vzdělání nabyl na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, ale učení a poznávání bylo jeho celým životem. V posledních letech přispíval hojně na internetové encyklopedii Wikipedia a byl aktivním účastníkem a komentátorem veřejného života.

S panem Sokolem mám také drobnou osobní zkušenost. Když jsem pracoval v Českém rozhlase, potkal jsem jej ve výtahu. Na hlavě měl svou typickou baretku a laskavý úsměv na rtech. Stihl jsem mu pouze říct, že mě mrzí jeho prohra v prezidentské volbě proti Václavu Klausovi. Jednak to byla první věc, která mě napadla, když jsem jej spatřil, zároveň to ze mě vypadlo tak nenuceně, že jsem to měl zaryto pod kůží. On však při odchodu s laskavostí sobě vlastní odvětil: „Mně ne, chlapče, mělo to tak být.“ Jeho slova byla velmi upřímná. Jsem dokonce přesvědčen, že byla i realistická, protože nebyl člověkem, který by se hodil do mnohdy smrdutých vod české politiky. Kdyby se ale prezidentem stal, jistě by bojoval proti zhrubnutí politiky a vykopávání příkopů. Tedy proti tomu, čím jsme v současné chvíli protkáni a co nám brání přijímat konsensuální řešení a posouvat naši společnost o kus dál. Sám jsem s ním často nesouhlasil, forma jeho sdělení ale byla tak lidská, že jsem mu za nesouhlas měl chuť ještě poděkovat.

Dneškem se jeho pozemský život naplnil. V jednom rozhovoru řekl: „Když někdo řekne, že se nedějí zázraky, tak neví, co říká. Stačí se podívat na každé novorozené dítě a máte zázrak až na půdu. To je něco tak neuvěřitelného, že dva úplně obyčejní lidé se k sobě mají a dohromady dají nový život, který si s sebou přinese věci, o kterých jste netušili.“ V těch slovech je skryta podstata jeho uvažování. Jsou o naději, jsou o víře, jsou o lásce a jsou o tom, že život je zázrak. Narazil také na téma smrti, když řekl: „Smrt je konec našich lidských možností.“

Pane profesore Sokole, děkuji za to, že jste vrchovatě naplnil lidské možnosti.

Autor: Václav Ágh

Foto: vaclavhavel.cz