Ve víru literárním

Nikola Sedmáková

Vycházím kamennou branou z budovy naší fakulty. Vzhlížím k nebi a uvědomuji si, že co nevidět tu máme opět rozmarné léto. Přemítám, zda slova našeho přednášejícího byla pravdivá, či to byl jen žert. Blížící se zkouškové období nejspíš bude pěkné inferno. Házím to za hlavu a mířím do malé pražské kavárny, ve které se mám sejít se svou kamarádkou. Kavárnu mi před lety ukázala bývalá spolužačka, konala se zde skromná oslava jejích narozenin. Skromná opravdu byla, bylo nás pět nebo šest.

Beru za kliku a otvírám prosklené dveře vedoucí do kavárny. Pohledem přejíždím přeplněné stoly a nacházím prázdné místo u akvária. Usedám a téměř ihned ke mně přichází malá baculatá číšnice, taková kulička, a já jí diktuji svou objednávku. Odchází a já vzhlížím k obrazu na protější zdi – sedmiramenný svícen a na něm zapálená jen jediná svíce. Vyvolává to ve mně spoustu vzpomínek. Podobný obraz mívala má babička. Poté mi zrak spočine na obrazu aristokratky na koni, dívka vypadá mladě a sympaticky. Podle vystavených uměleckých děl si říkám, jestli tu dnes neprobíhá nějaká vernisáž.

Neuběhne ani pět minut a do kavárny vstupuje má kamarádka Hana. Zdravíme se vřelým objetím, ona si objednává svůj oblíbený muffin a čaj a takřka ihned se pouštíme do vášnivé debaty. Jsou to již dva měsíce, co jsme se neviděly, máme si toho spoustu co říct.

Kamarádka popisuje svou cestu do Prahy a po Praze a omlouvá se za posunutí našeho střetnutí na pozdější hodinu. Na hlavní trati z Pardubic prý došlo k nějakým komplikacím. Říkala jí to nějaká dívka ve vlaku. Nějaký cestující ze Zlína údajně vytáhl nůž a vyhrožoval přestřelkou, když ho revizor požádal o předložení jízdních dokladů. Její historka zní jako z nějakého kriminálního seriálu, když líčí, jak jsou teď díky tomu ostře sledované vlaky.

Náhle se slova chopím já a vyprávím o zážitku z našich vysokoškolských kolejí. Je to historka o myších a lidech bydlících v přízemí. Hlupáci opomněli zavřít dveře vedoucí do sklepa, když odcházeli z kolárny, a do pokoje se jim dostaly dvě myšky. Očividně to nebyl host do domu, kterého očekávali. Kamarádka se směje a letmo pronáší, že jsou oba zbabělci, když nedokáží ani myš vynést z pokoje.

Debata se stáčí k našim studiím a já vyprávím, že jsem se letos zapsala na lekce tvůrčího psaní. Kamarádka se směje a táže se, zda chci býti básníkem. S ironickým úšklebkem odvětím, že to rozhodně ještě není konec, a já to chci dotáhnout dále než na jeden semestr tvůrčího psaní.

Náš rozhovor je rázem přerušen hlasitým dětským křikem. Ohlížíme se a pár stolů od nás sedí synáček v slzách. „Matka vzala roha,“ podotkne má kamarádka. Odvětím, že by jí prospělo zpytování svědomí. Otec stojící u baru se tváří, jako by byl neviditelný. A proto se má kamarádka zvedá, objednává mléko a med a jde k tomu malému uzlíčku nervů, aby ho utěšila.

První nápoje máme vypity a my si objednáváme další, hodiny běží. Debata se stáčí k plánům na letní prázdniny, k té prima sezóně. Konstatuji, že po zkouškovém období budu potřebovat nejméně dva roky prázdnin. Spekulujeme o společné dovolené u moře, shodujeme se na výletu do Španěl, avšak naše příjmy dosáhnou jen na autobusový zájezd, který ihned zavrhujeme. Představa, že zbylí účastníci zájezdu budou postarší lidé, nás mírně děsí. Kamarádka proto navrhuje víkendový výlet do okresního města, ve kterém se narodila. Mají tam prý jezero vhodné ke koupání a příliš lidí tam nechodí. Táži se, zda je to tam, kde před lety ještě stál kříž u potoka, který zapálil nějaký žhář, a ona přikyvuje. S nápadem souhlasím a domlouváme se, že detaily vyřešíme později. Přeci jen je teprve máj.

Do pokoje na koleji se vracím okolo desáté hodiny večerní. Jsem spokojená a příjemně unavená. Následuje každodenní proces pětiminutového odtáčení vody, jelikož ve studené se skutečně sprchovat nehodlám. Mezitím koukám na kytici, kterou mi v pondělí přinesl kamarád k svátku. Květiny ještě neuvadly, což mi na tváři kouzlí úsměv.

Po sprše se odebírám do postele a beru do ruky knihu. Nastává těžká hodina, půl jedenácté, a já v tuto chvíli nikdy nemohu usnout. Listuji a zastavuji se na stránce označené malým barevným papírkem. Začítám se do renesančního textu a už teď vím, že prožiji krásnou noc s Hamletem.

Knihu odkládám ve dvě hodiny ráno. Poslouchám to ticho rušené jen tikotem nástěnných hodin, hledím do tmy a uvědomuji si, jaká je tu příliš hlučná samota, jak moc je nesnesitelná lehkost bytí. Chmurné myšlenky ovšem rychle odeznívají a víčka mi pomalu ale jistě padají dolů. Usínám s klidem na duši a sním sen noci svatojánské.

Foto: pexels.com