Třicáté Nadechnutí Čechomoru: „Naši posluchači jsou zvyklí, že děláme věci po svém. Prostě čechomorsky.“

Štěpánka Kotrbová

Kapela Čechomor slaví třicet let od svého založení. Vydala desku Nadechnutí, chystá turné, promítání kultovního Roku ďábla, koncerty s orchestrem, vánoční turné… a spolupráci na soutěži Srdce s láskou darované. Budou to náročné třicetiny. Třicáté Nadechnutí Čechomoru. A začátek čtvrté dekády.

Kapela Čechomor slaví své třicáté výročí. A začíná čtvrtou dekádu…

Natočili jste parádní album. Proč zrovna Nadechnutí? Je pro vás impulsem, přelomem? Nebo se po třiceti letech společného hraní potřebujete trochu nadechnout?

Karel Holas: Každý se potřebuje někdy pořádně nadechnout. Bereme to jako třicáté nadechnutí Čechomoru a byl to pro nás impuls udělat zase něco dalšího, nevšedního.
František Černý: Normálně jsme se prostě nadechli.

Po nadechnutí zpravidla přichází vydechnutí. Přemýšlíte už nad dalším albem nebo si teď po vydání alba dáváte pauzu?

František: No, ale Vydechnutí není špatnej název pro album.
Karel: Vydechnutí nás čistí, všichni vydechujeme ven z těla všechno, co tam nepatří. Ale teď opravdu nepřemýšlíme nad novým albem. Spíše přemýšlíme nad rockovou verzí našeho právě teď vydaného kousku. Ale to se ukáže až na podzim.

Omladili jste, přitvrdili jste. V čem je Nadechnutí jiné?

František: Je tam úplně jiná energie, než jaká šla z našich předešlých alb, tím se odlišuje. A je umocněna tím, že máme jako partnera dechový soubor.
Karel: Řekli jsme si, že chceme víc písničkovou desku. Chtěli jsme omezit předehry a dohry, což se teda úplně nepovedlo. Je to kvůli tomu, že na desce hraje dechový soubor, který si o to samozřejmě řekl.
František: Oni pořád předehrávali a dohrávali.

Jak vás napadlo nahrát album s dechovkou? Plánujete i společné turné? Co to pro vás znamenalo po stránce aranžmá i zvuku a podle čeho jste vybírali muzikanty?

František: To napadlo Karla!
Karel: Před čtyřmi lety jsme hráli na jednom festivalu a jako hosty jsme si pozvali Kumpánovy muzikanty. Zahráli jsme pár našich starších písniček. Nám se to tak zalíbilo, že jsme se rozhodli album k třicátému výročí natočit s dechovkou. I název Nadechnutí odkazuje na dechové nástroje. Skoro pravidelně, když kapela slaví výročí, tak se ohlíží za tím, co všechno kdy složila a nahrála. Ne že bychom se neohlíželi, ale v třicátém roku našeho vzniku jsme chtěli udělat krok vpřed. Takže jsme s Frantou a Čechomorem složili úplně nové písničky.

Co se týká zvuku, tak je samozřejmě plnější, s dechovou sekcí jsme větší kapela, víc energie. Lze to přirovnat k albu Proměny, které jsme natočili spolu s orchestrem. Je to náš další krok někam, kde jsme to neměli úplně prozkoumané. Nechci říct, že je to experiment, ale svým způsobem to bylo pro nás i Kumpány dobrodružné, pustit se do téhle neprošlapané cesty, objevit něco nového a oživit naši hudbu dechovými aranžemi s rockovou energií.

Franta Černý, Karel Holas a Kumpánovi muzikanti

Přitvrdili jste záměrně kvůli mladým posluchačům, nebo jen cítíte, že to bylo potřeba?

František: My si vždycky děláme to, co chceme a co cítíme. A je nám tak trochu jedno, jestli to někoho bere, nebo nebere. Tyhle změny děláme už třetí dekádu.
Karel: Tři dekády změn, to také není špatný název.
František: Každá změna v aranžmá je pak komentovaná, proč jsme to tak udělali nebo neudělali. A my vždycky odpovíme: Proto! Vždyť je takhle krásný. Změna je život a to, že naše posluchače překvapujeme, je pro nás radost. A taky děláme radost sami sobě.
Karel: Myslíme si, že naši posluchači jsou u nás na změny zvyklí, vědí, že děláme věci po svém, čechomorsky. Děláme to celých třicet let.

Je v Čechách těžší než na Moravě hledat ty správné melodie a lidová témata pro vaše úpravy? Jak vyvažujete vztah mezi českým a moravským folklorem? Vnímáte takový rozdíl?

Karel: Ale samozřejmě, že je rozdíl mezi tím, jestli je píseň z Horňácka, nebo z Českých Budějovic. My se tím ale moc nezabýváme, odkud má píseň původ, stejně je to na nich hned poznat. Nás ze všeho nejdříve zajímá téma, text, musí nás to na první dobrou něčím oslovit. Potom si písničku zahrajeme s melodií. Když se nám nelíbí, tak si složíme melodii po našem.
František: Písničky se nám líbí všude, je to ale spíš tematický. Když jsme dělali desku s Martinem Hrbáčem a jeho cimbálovou muzikou, tak je jasný, že jsme použili více moravských písniček. Při natáčení Pověstí jsme museli ctít to, že jsme měli alba rozdělená na moravskou, českou a slezskou část. Ale jinak je to tak, jak říká Karel, vyloženě specificky to nevnímáme a nectíme. Je nám jedno, odkud jsou, my je stejně hrajeme.
Karel: Za ten dlouhý čas, co se lidovou hudbou zabýváme, jsme zjistili, že písně putovaly po všech krajích a moravská píseň má i českou podobu, slovenskou nebo se objevila třeba v Polsku. Je to stále živý materiál.

Vždycky překvapíte výběrem hostů a spolupracovníků. Teď dechovka, předtím filharmonie a Jaz Coleman. Máte v hledáčku nějaké vzdušné jméno?

František: My jsme teď navenek dali spoustu nových jmen. Jednak v kapele, ale také spoluprací s Martinou Pártlovou. S dalšími hosty teď do budoucna nepočítáme. Co bude za rok, za dva, kam nás naše touhy zavedou, to se ještě uvidí. Teď jsme vydali novou desku, chceme ji hrát na živo, chceme, aby se naši noví členové kapely seznámili s publikem, na turné  a festivalech s dechovým orchestrem…

V březnu vydala kapela, ve spolupráci s dechovkou, album Nadechnutí.

Zmínili jste spolupráci s Martinu Pártlovou, typově je ale zcela odlišná od Lenky Dusilové, která byla asi nejdelší dobu vaší kmenovou zpěvačkou. Čím vás nejvíce zaujala? Plánujete dlouhodobější spolupráci? My jsme obě z Budějovic, řeknete na ni nějaké drby?

Karel: (smích) No, to spíš vy byste nám měla říct nějaké drby! My nic nevíme.
František: My víme všechno, co se kolem děje, ale nesmíme nic říct.
Karel: Ježišmarja!
František: My od ní víme všechno, co se šustne! Ale Martina nám to zakázala.
Karel: Martina má krásnej barevnej hlas, kterej jsme si chtěli vyzkoušet s kapelou. Líbila se nám.
František: Byl to úplně přirozenej výběr.
Karel: Hráli jsme se spoustou zpěvaček, až jsme došli k Martině.
František: Martina se nám hodí do konceptu, který teď budeme prezentovat.
Karel: Na novou desku jsme pro ni napsali nové písničky.
František: Je to samozřejmě rozdíl, když zpívá písničky po Lence Dusilové. Ale teď jsme jí napsali písničky na tělo.

Letos slavíte třicetiny. Co hezkého si k nim, kromě Nadechnutí, nadělíte?

Karel: Jak jsme již řekli, Nadechnutí je pro nás krok dopředu. Různá zajímavá ohlédnutí za našimi třiceti lety chystáme taky koncertně. Do konce prázdnin budeme hrát novou desku, na konci prázdnin si vzpomeneme na film Rok ďábla, který dostane úplně novou koncertní podobu, a to všechno na Mezinárodním filmovém festivalu hudby a multimédií –  Soundtrack v Poděbrady, kde vystoupíme 30. srpna. Potom chystáme tři koncerty naší nejúspěšnější desky Proměny. Rozhodli jsme se vrátit na místo, kde jsme Proměny zahráli poprvé. Bude to 21. října v pražském Rudolfinu, dále v Brně a Ostravě. Jako hosta jsme si k tomu přizvali orchestr Collegium českých filharmoniků, což je komorní orchestr, který s námi Proměny nahrával. Přáli jsme si, aby přijel i Jaz Coleman, ale bohužel to nedopadlo. Takže jsme si pozvali skvělého polského dirigenta Adama Sztabu, s ním jsme v Polsku už několikrát spolupracovali. Přijede dirigent světového formátu, co dirigoval orchestr na koncertech například se Stingem. Takže i přesto, že se vrátíme na stejné místo se stejným orchestrem, tam bude něco nového. A celý náš jubilejní rok zakončíme vánočním turné.

Z natáčení filmu Rok ďábla.

V létě se chystáte na festival do Poděbrad s filmem Rok ďábla, čí to byl nápad a kdo na to vůbec přišel? Nepřemýšlíte nad tím, že byste s Petrem Zelenkou natočili druhý díl? Nebo na to teď při vší té práci kolem Nadechnutí nemáte ani pomyšlení?

František: To už takový touhy byly!
Karel: To by musel Petr Zelenka opět vymyslet a říct: Kluci, mám nápad na dvojku. To by byla hozená rukavice.
František: Rok ďábla je vlastně celej výmysl, kterej si vymyslel Zelenka. Je to mystifikátor a nic mu nevěřte!

Jak moc jste se za ty roky proměnili jako kapela a jako jednotlivci? Už jste s věkem zmoudřeli, nebo se na to teprve chystáte?

František: Já myslím, že ku prospěchu! Já jsem třeba se sebou a Karlem spokojenější než před dvaceti lety.
Karel: Zrajeme ke spokojenosti.

Letos jste také změnili bubeníka, Lukáš Pavlík odešel ke kapele Chinaski. Už v minulosti jste je docela často měnili. Nováčky kapely, kromě nového bubeníka Matěje Lienerta, jsou také Lukáš Čunta a Adam Malík. Podle čeho si vybíráte?

František: Podle kalhot. To je nejdůležitější.
Karel: A taky podle tkaniček u bot.
František: A někdo nenosí ani ty tkaničky.
Karel: Vážně, všichni jmenovaní jsou výborní hudebníci, kteří kromě hraní a výborných nápadů přinášejí mezi nás mladost a radost. Velmi pozitivně se to odrazilo na novém albu Nadechnutí, které jsme dodělávali společně ve zkušebně.

Existují umělci z okresního města, kteří se dvakrát projdou po podiu a je z toho knížka. Vy jste tu třicet let a nic. Nemyslíte, že čtenář má nárok vědět, kdo z vás trpí bulimií a anorexií, kdo koho víc pomlouvá a tak?

František: To je přesně to, co nechceme, po tom netoužíme. Mě fascinuje, jak všichni furt něco píšou a vydávají.
Karel: A hlavně CO píšou.
František: No, lepší někdy nepsat.
Karel: Na to je přísloví „Mlčeti zlato“.
František: Tak doufám, že aspoň tohle bude hezky napsaný.

„Mě se na Frantovi líbí lidský přístup k tomu, co děláme,“ říká Karel Holas

Tak aspoň prozraďte, čím vás ten druhý nejvíc štve. A naopak – co na tom druhém máte rádi?

Karel: Mně se na Frantovi líbí lidský přístup k tomu, co děláme. A jelikož to děláme ve dvou jako tandem, vychází nám z toho vždy vzájemný kompromis. Někdy to jde líp, někdy hůř. Někdy se to víc líbí Frantovi, někdy mně. Ale nikdy se to nezadrhlo. Je to vzájemný naslouchání, pokora a vzájemná úcta mezi námi. Tak se společně doplňujeme a pracujeme mnoho let.
František: Já to mám podobně. Všechny výsledky, který máme, jdou za náma dvěma, za tím kompromisem. Je to lepší, než kdybychom ty věci dělali každej zvlášť, protože jako dvojice jsme hodně silní. A co nás navzájem štve? Úplně normální lidský věci. Každej jsme nějakej, děláme spoustu chyb. Ono nás to už vlastně ani neštve, protože se známe naprosto dokonale. Spíše naopak! Mám pocit, že vzájemná tolerance a lidský cítění a dospění vnímáme čím dál víc. Takže si čím dál víc vážíme toho, že můžeme s tím druhým pracovat.

Pomohli jste časopisu AGE Management s jeho letitou aktivitou Srdce s láskou darované, kdy děti darují své srdce babičkám, postiženým spolužákům. Komu byste ho darovali a proč?

František: Darovat svoje srdce, to je zajímavá myšlenka. Řekl bych, čoveče, že my máme to srdce tak veliký, že na každém koncertu kousek svého srdce necháváme na tom pódiu. Všechno to okolo je jen příprava na to, abychom mohli na pódium jít a všechno to předat fanouškům.
Karel: Souhlasím.
František: Když napíšu knížku, tak se tam lidi dozví, kde jsem byl, co jsem tam dělal. Mě spíš ale zajímá, jestli ta emoce a energie, kterou jsem na podiu nechal, se přenese k těm divákům a zabere. To je darování našeho srdce. Tak je to i u nás. Dát někomu své celé srdce, to bych se celkem bál.
Karel: Každý člověk má na tomhle světě nějaký poslání. A je úžasný, když na to člověk přijde co nejdřív. Pak ho život a všechno okolo baví víc, protože ví, co dělá a proč to dělá. My jsme teď v našem životě poslaný na to, abychom tady hráli a zpívali. A to s láskou, radostí a nadšením děláme.

„Čím dál víc si vážíme toho, že můžeme s tím druhým pracovat,“ říká Franta Černý

Zažili jste někdy životní situaci, kdy jste dobré srdce vedle sebe nebo ve své blízkosti moc potřebovali, ale ono nebylo?

Karel: Nikdy jsem to nezažil. Mám naprosto krásnou a zdravou rodinu, která mě ve všem, co dělám, stoprocentně podporuje a věří. A to je to nejlepší, co mě v životě potkalo. A když už jsem u té rodiny, tak naše druhá rodina je kapela. Když Franta začne něco hrát nebo se mu i něco nepovede, tak já tam jsem od toho, abych ho podržel a pomohl mu to udělat tak, že nikdo nic nepozná. A on udělá to samé.
František: Je to srdeční záležitost. 

Vaše ceny půjdou dětem z českých škol v Miláně a Torontu. Máte nějakou zpětnou vazbu od Čechů, kteří žijí v zahraničí? Svou hudbou jim přece jenom domov připomínáte.

Karel: Tak tu máme velmi živou, hodně cestujeme. Ať už jsme byli v Číně nebo Americe, všude jsme narazili na lidi, kteří buď naši hudbu poslouchají, nebo ji i sami hrají. V Americe máme třeba revival Čechomoru, se kterým jsme dokonce i společně v Chicagu vystupovali. V Číně se nám stala jedna vtipná věc. Hráli jsme u Čínské zdi. A když jsme začali hrát Hrušku, tak první řady s námi zpívaly text. Stojí hruška v širém poli… Číňani prostě otvírali pusu stejně jako my Češi. Málem nás to rozhodilo, protože jsme nevěděli co se děje a proč, ale po koncertě se to vysvětlilo. Na tento koncert přišlo kromě jiných diváků asi sto studentů slavistiky z Pekingu, které učí slovenská učitelka na našich písničkách česky. Tak se přijeli podívat. Bylo to neobyčejně zajímavé setkání tisíce mil od domova.
František: A takhle nás to baví.

 

foto: Michaela Hermína a archiv Čechomoru

Tento rozhovor vznikl ve spolupráci s časopisem o životních hodnotách a tradicích AGE Management.