„Demokracie není pouze formou státní, nýbrž také methodou všeho veřejného a soukromého života, je názorem na život; podstata demokracie je shoda lidí, jejich mírné obcování, láska, lidskost. Úspěšná politika, domácí i zahraniční, uvědomělé politické vedení předpokládá souhlasnost občanů v hlavních názorech a v hlavním směru politického počínání. Stát není jen mechanismem, politika není jen dovednou správní a diplomatickou technikou, stát je spolčením občanů na rozumových a mravních základech…“
Dnes je to 81 let od smrti prvního československého prezidenta a člověka, který pravdu nejen říkal, ale také za ni ručil. Tomáš Jan Masaryk, jak znělo jeho rodné jméno, rozhodně nebyl dítětem, které mělo odmala zlatou lžičku v puse. Narodil se roku 1850 v Hodoníně kuchařce Terezii Masarykové, rozené Kropáčkové, a jejímu o deset let staršímu manželovi, slovenskému kočímu Jozefu Masarykovi. Masarykova maminka uměla mnohem lépe německy než česky a otec byl negramotný, číst a psát ho naučil až sám Masaryk.
Majetkové poměry rodiny Masaryka do jisté míry omezovaly, ale nezastavily ho a získal velmi dobré vzdělání. Od patnácti let se živil úplně sám a na německojazyčné klasické gymnázium si tak vydělával doučováním jazyků. Jeho studium bylo nakonec přerušeno prusko-rakouskou válkou v roce 1866, intelekt Tomáše Masaryka však neunikl pozornosti policejního ředitele Antona Le Monniera, s jehož rodinou v roce 1869 odešel do Vídně, kde dostudoval za jeho podpory na Akademickém gymnáziu a později také na vídeňské univerzitě. I přes tyto těžké životní a studijní začátky se stal jedním z největších intelektuálů 19. a 20. století. Masarykův život je tedy také příběhem o tom, že mnohem více než to, komu se narodíte, rozhoduje to, kým se chcete stát.
Proti všem
Viděno dnešníma očima se zdá, že Masaryk byl vždy národem milován. V současné době mu vzdávají hold téměř všichni politici bez ohledu na politickou příslušnost a v roce 2005 v anketě Největší Čech obsadil druhé místo, hned po „otci vlasti“ Karlu IV. Nebylo tomu tak ale vždy. TGM se totiž často nebál jít proti většinovému přesvědčení. Prošel si dokonce fází, kdy byl naopak mnoha Čechy nenáviděn, a dokonce označován za vlastizrádce. Například se dostal do nelibosti veřejnosti ve sporu o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, který bádavý Masaryk rozvířil. Tento útok na tehdejší národní klenoty vyvolal nevoli i u takových velikánů jako byl Jan Neruda nebo František Palacký. Ukázalo se však, že pravda byla na straně Masaryka, jehož domněnka, že slavné rukopisy jsou obrovským podvodem, se nakonec potvrdila.
Sotva dozněl spor týkající se rukopisů, poštval si proti sobě většinu českého národa podruhé, když se ve zpolitizovaném procesu zastal Leopolda Hilsnera, obviněného z rituální vraždy Anežky Hrůzové v Polné u Jihlavy. Vražda se stala totiž stala na Bílou sobotu o Velikonocích, které se v té době kryly s židovským svátkem pesach oslavující odchod Židů z Egypta. Podle tradice Židé k výrobě nekvašeného chleba potřebovali krev nevinného, k čemuž prý měla Hilsnerovi posloužit právě krev Aničky Hrůzové. „Hilsneriádu“ Masaryk nepokrytě označoval za projev bezduchého antisemitismu, což většinově protižidovsky smýšlející Čechy rozzuřilo. Hilsner byl odsouzen pouze na základě svědectví a nepřímých důkazů, které navíc v případě vraždy Marie Klímové chyběly úplně. Nikdy se nepodařilo získat jeho doznání, odhalit jeho komplice či přímými důkazy prokázat podíl na vraždách. Hodně mu přitěžovaly i lži, kterých se během procesu dopouštěl, nutno však dodat, že čelil obrovskému tlaku veřejnosti. Masarykovi se podařilo významně přispět k tomu, že v opakovaném procesu v Písku už nebyla rituální vražda ani náznakem zmíněna.
Masaryk prezidentem
Československo Masaryk zakládal ještě v zahraničí. Dne 18. října 1918 bylo Ministerstvu zahraničních věcí USA doručeno Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímním vládou. V této deklaraci byla odmítnuta možnost autonomie v rámci Rakouska, odvolávala se na historická práva Čechů a práva na sebeurčení pro Slováky a závěrem nastínila podobu budoucího Československa. Deklaraci uzavíralo motto: „Síly temnoty posloužily vítězství světla – vytoužený věk lidstva svítá. Věříme v demokracii – věříme ve svobodu, svobodu vždy větší a větší!Československo vzniklo o deset dní později a 14. listopadu byl pak Tomáš Garrigue Masaryk zvolen jeho prvním prezidentem.
Masaryk se jako československý prezident těšil nebývalé úctě a respektu nejen doma, ale i v zahraničí. Skoro nikdo si nedovedl představit, že by v čele státu měl stát někdo jiný. O jeho popularitě svědčilo také to, že byl prezidentem zvolen čtyřikrát za sebou, což umožňovala ústavní výjimka, podle níž mohl být první prezident volen opakovaně až do konce života. Úřad proto zastával dlouhých 17 let. Počtvrté byl zvolen již s podlomeným zdravím, po roce a půl abdikoval a uchýlil se na dožití na zámek v Lánech. Jeho místo poté zaujal dlouholetý spojenec Edvard Beneš.
Tomáš Garrigue Masaryk byl velký muž a státník, byl omylný jako my všichni a sám by jistě nestál o zbožťování. Byl to ale především on, kdo do základu našeho státu přinesl ideu pravdy, za kterou osobně ručil. Největší měrou se zasloužil o náš první demokratický stát a my bychom se každým dnem naší demokracie měli jeho idejemi inspirovat.
Autor: Václav Ágh
