Na plátna zamířilo dlouho očekávané drama Vlny režiséra Jiřího Mádla. Snímek, jenž Mádl připravoval přes sedm let, sleduje redakci Československého rozhlasu v 60. letech, která se navzdory cenzuře snaží odvysílat pravdivé informace až do poslední chvíle. Dobrý Zprávy vám při příležitosti 56. výročí vtrhnutí vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa přinášejí recenzi na Mádlovy Vlny.
Na pozadí událostí, jež začínají na podzim roku 1967 a postupně směřují k 21. srpnu 1968, sledujeme příběh Tomáše Havlíka (Vojtěch Vodochodský), osiřelého mladíka, který se stará o svého mladšího bratra Pavla (Ondřej Stupka). Tomáš pracuje jako technik Ústřední správy spojů, když se však úplnou náhodou ocitne na konkurzu do redakce novináře Milana Weinera (Stanislav Majer), obrátí se mu život naruby. Seznamuje se s dosud nepoznaným prostředím Československého rozhlasu, jehož redaktoři jsou i přes vnější vlivy odhodlaní za každou cenu odvysílat ověřené a nefalšované zprávy.
Tomáš nastupuje do Redakce mezinárodního života jako „pouhý“ technik, i on však musí neustále odolávat nátlaku StB. Ta na něj doráží zejména skrze jeho mladšího bratra. Ten si rád hraje na hrdinu, angažuje se ve studentských iniciativách, které bojují za svobodu slova a staršímu bratrovi často lže o tom, kde pobývá. Okolnosti postaví Tomáše do nelehké pozice a brzy bude muset volit mezi ochranou bratra a ochranou svobody slova. Osud dvou bratrů je pouze jedním z příběhů, které se na plátně odehrávají, přesto je natolik silný, že si nemůžete pomoct a oběma držíte zaťaté pěsti až do poslední chvíle.
Hmatatelná atmosféra
Mádlovi se ve filmu perfektně podařilo vykreslit bujaré studenstvo, které se masivně podílelo na šíření angažovaných propagačních materiálů s hesly Za Svobodu, za Dubčeka! Nebojácní studenti projevovali svůj názor i přes odpor tehdejšího režimu, což vidíme v jedné z prvních scén, kdy dojde k napadení vysokoškolských studentů Veřejnou bezpečností. Právě v tuto chvíli se do příběhu nachomýtá rozhlas jako ústřední posel zpráv. Redakce mezinárodního života chce pod taktovkou šéfredaktora Milana Weinera odvysílat záznam ze střetu autenticky, jenže tehdejší režim vidí situaci jinak…
Odvaha, odhodlání a průbojnost, to vše zosobňují redaktoři, kteří pod Weinerem pracují. Pravidelně čelí nátlakům komunistického režimu, a přesto se snaží zprávy mimo jiné předávat skrze zahraniční zpravodajské agentury jako Reuters a AFP. Společně sledujeme jejich radostné momenty, především v období pražského jara, kdy se dostává do popředí socialismus s lidskou tváří. Dochází ale i ke zvratům a zlomovým bodům zásadně proměňujícím podobu redakce.
„Jsou tady. Jsme s vámi. Buďte s námi,“ hlásí do mikrofonu Věra Šťovíčková (Tatiana Pauhofová), zatímco do budovy Československého rozhlasu vtrhávají vojska Varšavské smlouvy a ve zpomaleném záběru sledujeme, jak za doprovodu státní hymny všechny redaktory odvádí pryč. To je poslední věta, kterou stihne Šťovíčková z hlavní budovy odvysílat, zbytek vysílání bude možný už jen díky systému „rozhlasu po drátě“ (ten byl vybudován na začátku 50. let pro případ konfliktu v rámci studené války a za celou dobu rozhlasu se použil pouze jednou, právě oné srpnové noci, pozn. red.).
Jak to bylo ve skutečnosti?
Pro autentičnost jsou ve filmu kombinované dobové dokumentární záběry s natočenými záběry pro film. Mádl ve filmu pracuje se skutečnými jmény novinářů Redakce mezinárodního života, kteří svobodné vysílání Československého rozhlasu bránili až do poslední chvíle. Seznamujeme se s postavou šéfredaktora Milana Weinera. Ten v pozici nepohodlného novináře navzdory cenzuře vydává se svým týmem nefalšované zprávy. Jeho skutečný příběh je však ještě pozoruhodnější.
Milan Weiner značně formoval rozhlasovou žurnalistiku 60. let, sám si přitom prošel třemi koncentračními tábory, včetně Osvětimi. Po válce prošel postupně redakcemi Rudého práva a ČTK, než zasídlil v Československém rozhlasu. Pod jeho vedením se zde postupně uvolnila cenzura a častěji se vyjíždělo do zahraničí. Ve své redakci řídil devět redaktorů zahraniční rubriky a sedm zahraničních zpravodajů. Mezi nimi Jan Petránek, Karel Kyncl, Karel Jezdinský, Čestmír Suchý, Jiří Dienstbier, Věra Šťovíčková nebo Luboš Dobrovský.
Právě Věra Šťovíčková tehdy odvysílala zprávu, že vojska Varšavské smlouvy překročila hranice, a že to nebylo na pozvání československé vlády, jak Sovětský svaz a jeho spojenci prezentovali.
S většinou z výše uvedených redaktorů se můžeme setkat na plátně v podobě známých tváří: Vojta Kotek jako Jiří Dienstbier, Martin Hofmann představující Luboše Dobrovského nebo Petr Lněnička coby Jan Petránek. Do jejich soukromého života ve filmu téměř nepronikneme, můžeme však alespoň sledovat jejich pracovní nasazení, a to v tomto případě rozhodně není málo.
Zejména pro jejich autentičnost jsou Mádlovy Vlny jedním z filmových počinů roku. Vidět by je měl každý, kdo si chce dokreslit obrázek o tehdejší situaci z netradičního prostředí Československého rozhlasu a cení si nezávislé žurnalistiky v nelehkých časech.
Autor: Johana Snášelová
Pokud Vás zaujaly Vlny, dejte šanci také filmu s historickou tématikou Svatá. Před časem jsme na něj také vydali recenzi!
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Zdroje: plus.rozhlas.cz, youtube.com
Foto: csfd.cz, filmcenter.cz
