Projekt Budoucí knihovna vznikl jako odkaz dalším generacím

Adéla Sobotíková

Knihovna budoucnosti si dává za cíl napsat během následujícího století sto nových knih, které si ale čtenáři budou moci přečíst až v roce 2114. Zakladatelka projektu je výtvarná umělkyně Katie Patersonová, která říká, že je to odkaz pro budoucí generace a určité spojení s nimi.

Spisovatelka Margaret Atwoodová se zakladatelkou projektu Katie Patersonovou

V roce 2014 nechala Patersonová s podporou rady norského hlavního města Osla vysázet tisíc stromů v oblasti Nordmarka. Tato tisícovka stromů se přesně za sto let, tedy roku 2114 pokácí a dřevo bude zpracováno na výrobu papíru. Na tento papír se následně vytiskne stovka knih autorů, kteří se do projektu zapojí.

Každý rok od vzniku projektu speciální odborná komise vybere jednoho autora, kterého osloví s žádostí o napsání nového titulu pro Budoucí knihovnu. Lidé budou znát jen jméno autora a název knihy, příběh, žánr i délka budou veřejnosti odtajněny až v následujícím století. Rukopisy musí být nové, dosud nepublikované a bez ilustrací, ve všem ostatním mají spisovatelé volnou ruku. Hotové dílo pak autor vytiskne na archivní papír, schová do krabice a předá zakladatelům projektu během speciálního ceremoniálu.

Vybraní autoři

Kanadská autorka Margaret Artwoodová napsala první knihu projektu. Kniha se jmenuje Scribbler moon a sama Artwoodová si myslí, že čtenáři možná neporozumí všem slovům, kvůli toho, jak se jazyk za sto let vyvine. Vědomí, že za jejího života si novou prózu nikdo nepřečte, ji prý netíží. „Tohle je věc, na kterou okamžitě řeknete ano nebo ne. Podle mě to trochu evokuje dětství, kdy jsme si schovávali poklady na dvorku a doufali, že je v daleké budoucnosti někdo vykope,“ řekla spisovatelka deníku The Guardian.

Jako druhý se účastní Brit David Mitchell s rukopisem From me flows what you call time. Třetí v pořadí je Islanďan Sjón s knihou As My Brow Brushes On The Tunics Of Angels or The Drop Tower, the Roller Coaster, the Whirling Cups and other Instruments of Worship from the Post-Industrial Age. Elif Shafak napsala The Last Taboo. „Je to jako napsat dopis a hodit ho do řeky. Nevíš, kam doplave a kdo ho bude číst, prostě věříš v tok času,“ popisuje turecká spisovatelka. Han Kang přispěla s výtiskem Dear Son, další autor zatím není zveřejněný.

Nedostat kritiku je lákavé

Pro některé autory je lákavou myšlenkou to, že na své dílo nedostanou zpětnou vazbu. „Nedostanou žádnou kritiku, nespojí se se svými agenty ani se čtenáři, což samozřejmě může být pro některé omezující, ale pro jiné to může znamenat svobodu napsat naprosto cokoliv, co si zamanou,“ myslí si Patersonová. Zároveň si uvědomuje, že se celý projekt nemusí dotáhnout do konce, ale neláme si s tím hlavu.

Sto let je nová uzávěrka

 „Jde o pokus vytvořit něco pro lidi, kteří se ještě ani nenarodili. Jsem zvyklá pracovat na bázi uzávěrek stejně jako ostatní umělci. Stoleté časové rozpětí je však něco zcela nového a nutí vás to k přemýšlení o detailech jako jsou například materiály, které budeme používat. A je to také o čase v několika sférách – přemýšlet nejen nad roky, co přijdou po nás, ale také nad roky, co přijdou, když tady budou naše děti a vnoučata,“ uzavřela Patersonová na Youtube.

Foto: web Future Library, web ARTnews