TOM Oftalmo je brněnský turistický oddíl fungující pod záštitou Asociace TOM a volnočasového centra Lužánky. Vedoucí s dětmi vyráží na jednodenní i vícedenní akce a celou sezónu vždy zakončují letním táborem. S hlavní vedoucí Jarmilou „Jájou“ Póčovou si v rozhovoru povídáme mimo jiné i o tom, jaké to je pracovat s dětmi se speciálními potřebami a proč je potřeba kolektiv správně „namixovat“.
Kdy ses poprvé setkala s někým zrakově postiženým?
Jestli si to dobře pamatuji, bylo to na jedné společné akci volnočasového centra Lužánky. Měli tehdy málo vedoucích a potřebovali pomoc. Já jsem dostala na starost takovou veselou holčičku s mentálním postižením. Na nádraží mi ji předali se slovy: „To je ona a teď se o ni starej!“ Pamatuji si i na vtipnou příhodu hned z toho nádraží. Vedoucí celé akce šel do autobusu první a zaplatil za všechny účastníky jízdné. „Moje“ holčička šla hned po něm a naprosto samozřejmě vzala peníze z rukou řidiče a pokračovala dál do autobusu. To byl pro mě hodně silný zážitek.
Silný, ale pravděpodobně pozitivní zážitek, protože se práci s dětmi se speciálními potřebami od té doby věnuješ. Jak dlouho už oddíl vedeš?
To už je docela dlouhá doba. Na první akci jsem byla v roce 2008.
A oddíl existoval i před tím, než ses začala aktivně podílet na jeho fungování?
Chvilku fungoval i před mým působením, ale ze začátku to bylo takové neorganizované. Šlo vlastně jen o skupinu přátel, která brala děti se zrakovým postižením někam na výlet. Když jsme se na tom ale začali více podílet, byli jsme jednu dobu velmi aktivní, scházeli jsme se pravidelně dvakrát do měsíce a k tomu jsme začali pořádat letní tábory.
Pro koho je tedy váš oddíl určen?
Obecně je třeba hned na začátek upozornit na fakt, že my jsme o sobě nikdy neříkali, že se zaměřujeme na postižené děti. V minulosti jsme těch dětí se speciálními potřebami měli více. V poslední době se ale setkáváme s tím, že spousta rodičů je na tohle „mixování“ dětí trochu alergická. Svůj podíl na tom pravděpodobně bude mít inkluze – rodiče mají pocit, že jejich děti se s dětmi se speciálními potřebami setkávají dost ve škole, a tak s nimi nemusí trávit i volný čas. Já osobně si myslím, že je důležité, aby byl kolektiv oddílu v rovnováze, aby tam nějaké děti se speciálními potřebami byly, ale nebyla jich většina. Program se pak musí příliš přizpůsobovat jejich potřebám, a to nedělá dobrotu.
Jaké děti jsou tedy teď ve vašem oddíle?
Jak už jsem zmínila, v současné době máme těch dětí se speciálními potřebami méně. Jedním z důvodů je i to, že nám už odrostly. Těm, kteří s námi jezdily už od začátku, je teď okolo 26 let a mají už jiné starosti než jezdit s námi na tábor. Některých jednodenních akcí se ale stále účastní. A co se čistě dětských členů týče, tam vlastně nikoho s postižením nemáme. Máme tam děti s ADHD, lehčím autismem nebo s nějakým zrakovým problémem, ale jsou to všechno děti, které navštěvují běžné základní školy.
Jak jste věděli, jak s postiženými dětmi pracovat?
Nikdo z nás vedoucích na začátku neměl žádné vzdělání v tomhle oboru. Takže jsme vlastně ani netušili, jak se to dělá správně. Prostě jsme se to snažili dělat co nejlíp a ono se to naštěstí dařilo. Někdy jsme se třeba potkávali s rodiči těch dětí a vychytali nějaké detaily, aby vše fungovalo bez problémů. Ale v zásadě jsme měli velké štěstí na hodné a otevřené děti, se kterými byla radost trávit čas.
A teď už nějaké vzdělání v oboru máte?
Teď už ano. Tedy máme vedoucí, která má vystudovanou speciální pedagogiku, já sama jsem ze speciální pedagogiky maturovala. Postupem času jsme se tak dozvídali tu teorii. Někdy jsme zjistili, že přesně to, co se píše v odborných knížkách, už dávno děláme v oddíle, jindy jsme zase přišli na to, že to děláme úplně jinak a taky nám to funguje.
Je takových oddílu, jako jste vy, v České republice více?
Je jich více. Náš turistický oddíl vlastně vznikl tak, že se do Brna přestěhoval kluk, který v Praze chodil do jednoho takového oddílu se zrakově postiženými dětmi a zjistil, že v Brně nic takového nefunguje. Rozhodl se tedy navázat spolupráci se školou pro zrakově postižené děti a tam udělal nábor a začal jezdit na výlety. Teď už těch oddílů bude i v Brně více, ale svého času nás jako oddíl doporučovaly také různé poradny a instituce.
Tak to pro vás byla velká pochvala, ne?
No nevím, spíš bych řekla, že nebyla jiná alternativa… Myslím, že náš oddíl byl pro rodiče atraktivní i z finančního hlediska. Spousta dětí, která s námi jezdila, se totiž v běžném životě neobejde bez pomoci v podobě někoho zkušeného – rodiny nebo asistenta. A my celou dobu pracujeme jako dobrovolníci bez nároku na honorář, takže cena jednodenního výletu nebo víkendové akce je úplně jiná, než kdyby rodiče museli na celou dobu zaplatit pro dítě asistenta.
Na vašich webových stránkách jsem objevila kilometrovník. O co se jedná?
To je takový náš nápad. Jde o to, že jsme chtěli vymyslet nějaké celoroční bodování a zároveň motivovat děti k tomu, aby s námi chodily na výlety. Za každou oddílovou akci se spočítá, kolik se ušlo kilometrů, a připíše se to ke jménu každého účastníka. V létě na táboře potom všichni dostanou tričko, kde je napsané, kolik kilometrů za uplynutý školní rok ušli a vyhlásí se ti nejaktivnější chodci.
Jaké další aktivity kromě pěších výletů a táborů podnikáte?
Když bych mluvila o té době před covidem, tak to jsme to měli hodně pestré. Chtěli jsme dětem ukázat, co všechno se dá zažít. Namátkou to bylo v zimě třeba bruslení, jezdili jsme lyžovat, několikrát jsme byli na běžkách. Každoročně se taky chodilo plavat a na lezeckou stěnu, dokonce jsme párkrát byli lézt i v přírodě na skalách. V létě jsme jezdili na jednodenní výlety na lodičkách a párkrát jsme zrealizovali i opravdovou „vodu“ a jeli jsme Vltavu a Sázavu. A pak jsme třeba mívali tradici, že jsme na pololetní prázdniny jezdili objevovat nějaké město. Navštívili jsme takto mimo jiné Prahu, Jihlavu, Olomouc, Zlín… Naším cílem bylo, aby děti poznávaly nejen přírodu, ale i kulturu a historii.
Jak se liší příprava programu pro zdravé děti a děti s nějakými speciálními potřebami? V návaznosti na tvůj výčet všech aktivit, které spolu podnikáte, to skoro vypadá, že žádné velké přizpůsobování programu dělat nemusíte.
My jsme se toho totiž nikdy nebáli a moc jsme nepřemýšleli nad tím, jestli to půjde, nebo nepůjde. Byli jsme zkrátka parta kamarádů, co jezdila na výlety a brala s sebou pár dětí. Prioritou pro nás ale vždycky bylo, abychom si společně strávený čas všichni užili. Určité věci ale samozřejmě nad rámec obyčejného výletu chystáme. Pravděpodobně obecně více řešíme bezpečnost a rozmýšlíme, jestli danou trasu výletu jsou všichni schopni dojít nebo danou hru všichni v pořádku dohrají. A z těch praktických věcí mě třeba napadá, jak jsme vždycky před táborem trávili dlouhé večery přepisováním zpěvníků do „pichťáků“ (Pichtův psací stroj, slouží k přepisování do Braillova písma, pozn. red.). Nebo máme takovou pěknou tradici, že děti dostávají jako památku na každý výlet „camrátko“ – jde o nějakou malou věcičku, která se dá pověsit na batoh. Vždy je nějak tematicky spojená s tím konkrétním výletem. Začali jsme s tím právě proto, že jsme měli dost nevidomých dětí a chtěli jsme pro ně něco hmatového.
Co pro tebe osobně práce v oddíle znamená? Co ti to dává?
Vnitřně mě to naplňuje. Já třeba vždycky tak dva měsíce před táborem šílím, aby to všechno klaplo. Potom to člověk všechno zorganizuje, zařídí, nakoupí, doveze na místo. To pak sedím v kuchyni a koukám se, jak to kolem spokojeně švitoří, a říkám si, že je dobře, že jsem se na to před těmi dvěma měsíci nevykašlala. Tenhle pocit miluju. To, že umím zařídit, aby se děti i ti vedoucí měli hezky. To je taková moje velká vnitřní motivace. A pak to samozřejmě uspokojuje nějakou mou potřebu dělat něco pro druhé lidi. Taková moje osobní vize je, že dokážeme těm dětem v oddíle předat to nebýt pasivní vůči okolí. Mám zapsanou jednu krásnou situaci. Jedna naše nevidomá členka se bavila s malou holčičkou a řešily barvy. Holčička se jí zeptala, jaká barva je její nejoblíbenější. Nevidomá slečna jí musela vysvětlit, že barvy nikdy neviděla, ale že slyšela, že slunko je žluté, a protože má ráda, když jí sluníčko hřeje, asi má ráda i žlutou barvu. Věřím, že touto cestou, kdy děti získají osobní zkušenost s nevidomými nebo třeba mentálně postiženými lidmi, se toho naučí do života opravdu hodně. Pochopí, že jsou to stejní lidé jako my.
Autor: Anna Weidenhöferová
Přečtěte si také o tom, jak jedna brněnská kavárna pomáhala prodejem kávy zrakově hendikepovaným. Více se dozvíte v článku.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás podpořit? Zavítejte na náš Patreon! Prostřednictvím drobné částky nás můžete měsíčně i jednorázově podpořit a pomoci nám dále se rozvíjet.
Foto: Jarmila Póčová, tomoftalmo.cz, Lucie Sedláčková
