Příběh odvahy: Neohrožený skaut Jan Janků

Jan Meichsner

Jednou skautem, navždy skautem. Tak znělo heslo Jana Janků, který byl politickým vězněm a zemřel na konci letošního ledna ve věku 97 let. Celý život provázela rodáka z Hanušovic hluboká katolická víra a skautské ideály, víra v pravdu a odvahu. A neopustila jej ani v těch nejtěžších chvílích, které v komunistických žalářích zažil.

Normálně ubíhající život Jana Janků narušila kola světových dějin nejprve v roce 1938. Tenkrát ho i s rodinou vyhnala z Hanušovic Mnichovská dohoda, podle které muselo Československo postoupit tehdejší Třetí říši své pohraničí. Rodina Janků pak nalezla nový domov nedaleko Prostějova, nedlouho poté byl ale pan Janků odeslán do polského pracovního tábora u města Wroclaw. Odtud však byl nucen uprchnout zpět do protektorátu, protože se o něj – jako o skauta – začalo zajímat gestapo. V okupované vlasti na nějaký čas pracoval pro firmu Ertl a synové. Ke konci války musel utéct ještě jednou a dostal se tentokrát až do Francie, kde pomáhal po skončení bojů uklízet Maginotovu linii.

Po skončení války se Jan Janků vrátil ke své rodině do Hanušovic a pracoval stejně jako jeho otec na dráze. Ve volném čase udržoval kontakt s františkány a vedl oddíl místního skautství, kde také obdržel svou skautskou přezdívku Šerif. Kola světových dějin však udeřila do života mladého skauta podruhé. Po komunistickém převratu v únoru roku 1948 se o Jana a jeho skautský oddíl začala zajímat StB. Ta zprvu chtěla, aby se organizace přidružila pod SSM (Socialistický svaz mládeže), oddíl se však nenechal ke spolupráci přinutit a dál pokračoval ve své činnosti.

Jana nakonec StB zatkla poté, co zastřelila na náměstí ve Valašských Kloboukách jeho kamaráda Aloise Valentu. U toho agenti státní bezpečnosti našli pero s vyrytým monogramem. To se psal květen roku 1949. Šerif byl nejprve vězněn v Jihlavě a v Uherském Hradišti, kde zažil ty nejhorší věci, kterých se komunistický režim na svých obětech dopouštěl. Následně byl odsouzen v monstrprocesu na Vsetíně, po půl roce čekání v cele smrti mu však byl trest změněn na 20 let odnětí svobody a byl převezen na Mírov. A v dalším soudním procesu mu byl změněn trest podruhé, tentokrát dokonce na devět a půl roku žaláře.

Jan Janků byl z komunistického vězení propuštěn v roce 1958.  Následně se oženil a v roce 1959  se jim se ženou narodil syn Jan. Zaměstnání našel opět na železnici coby vlakvedoucí a ve svých rodných Hanušovicích také založil turistický oddíl mládeže, v němž se snažil aplikovat skautské zásady a přístupy. Zajímal se rovněž o náboženskou činnost a občas navštěvoval ilegální vzdělávací akce. Jezdil na svatý Hostýn a stal se františkánským terciářem. V době uvolnění a pražského jara, tedy v roce 1968, se angažoval v klubu bývalých vězňů K231 a po sametové revoluci se stal také členem Konfederace politických vězňů. Spolupracoval i s iniciativou za důstojné využití věznice v Uherském Hradišti a účastnil se tamních veřejných akcí.

Na tomto pozoruhodném muži však bylo nejzajímavější to, že i v těch nejtěžších chvílích v sobě dokázal najít neobyčejnou sílu a odvahu pro život. Ve svých vzpomínkách se například rád vracel k tomu, jak se svými spoluvězni z kousků chleba a slin vyrobili sošku Ježíše Krista a nebo malý fotoaparát. A stejně tak inspirativní bylo i jeho vzpomínání na obyčejné malé radosti, které však byly v době jeho pobytu na cele na Mírově o to radostnější:

„To byla slavnostní večeře, to jsme dostali doslova půl vajíčka a půl rohlíku. To byly Vánoce. Byl s náma kvardián a ten kvardián nám sloužil mši svatou s jednou hrozinkou a kouskem chleba, který jsme si každý dali. Já jsem měl ještě schovaný, když jsem byl na komandě v Hradišti, tak jsem měl v kapse schovanej kostkovej cukr, to mně nemohli sebrat, tak každýmu jsem dal na postel jednu kostku cukru. Franta Hermanů zas měl tabák, špačky, takový cigarety rozmuchlaný v kapsách, tak k tomu přidal, na toaletní papír každýmu dal jenom špetku toho tabáku. Tak to byly naše první Vánoce na Mírově. Rád na ně vzpomínám. Víte proč? Protože jsme byli jeden za druhým. Byli jsme jedno. A to je důležitý. To bylo to nejkrásnější z těch Vánoc. My jsme nestáli ani o ten rohlík ani o to vajíčko, ale o to, že jsme byli sami sebou.“

Zdroje: Ústrcr, Pamět Národa