Jaroslav Šotola se v únoru 2026 stal prvním ombudsmanem Univerzity Palackého v Olomouci. Ve funkci ombudsmana se zaměřuje na podporu férového a bezpečného prostředí na univerzitě, řešení konfliktů mezi studenty, zaměstnanci a posilování důvěry v institucionální mechanismy. Ve volném čase se věnuje rodině a jeho zájmem je také poezie.
Zásadní podle něj je pochopit, co vlastně ombudsman může a nemůže dělat. Není to člověk, který by rozhodoval nebo rušil existující verdikty. Jeho role je jiná, méně viditelná, ale o to důležitější. „Já nemůžu měnit rozhodnutí. To znamená, že když se na mě někdo obrátí, tak mu nemůžu zaručit, že se věc obrátí v jeho prospěch. Můžu ale jednat, komunikovat s těmi lidmi, ptát se, jestli by to nešlo nastavit jinak, přívětivěji. Je to spíš o vyjednávání a o tom systém posouvat. A to je vlastně princip ombudsmanské práce obecně, nezasahujete přímo, ale snažíte se věci měnit nepřímo,“ popisuje.
Stabilní bod pro studenty i vyučující v nejistých situacích
Právě tato „měkká“ role je podle něj důvodem, proč lidé ombudsmana vyhledávají. Často totiž nejde jen o formální problém, ale o situace, které se těžko řeší otevřeně. Například kvůli strachu nebo nerovnováze moci. „Za mnou chodí lidé, kteří často váhají, jestli vůbec přijít. Říkají: Prosím, nikomu to neříkejte, mám z toho obavy. Je vidět, že musí překročit nějaký práh. Někdy mají strach o svoji pozici nebo o pověst. A to je moment, kdy je důležité, že existuje někdo nezávislý, kdo je vyslechne. Ne každý dokáže přijít za svým nadřízeným a říct mu do očí, že mu něco vadí. Někdy to nejde a někdy je ten strach úplně oprávněný.“
Zkušenosti ukazují, že problémy na univerzitě mívají často podobu každodenních konfliktů nebo napětí, které na první pohled nepůsobí dramaticky, ale dlouhodobě ovlivňují prostředí. Může jít o způsob komunikace, zacházení se studenty nebo využívání autority. „Často to není nic, co by bylo na první pohled extrémní. Ale jde o necitlivé chování, způsob komunikace, někdy o to, jak někdo využívá svoji autoritu. Když se na to podívám zpětně, i já jsem jako začínající učitel dělal chyby, třeba jsem dával hodně tvrdou zpětnou vazbu, aniž bych si uvědomoval, jak to na ty lidi působí. Dneska víme, že to může studenty demotivovat nebo jim to vzít sebevědomí. A přesně tyhle věci se snažíme otevírat a měnit.“
Vážná témata na univerzitě nejsou tabu
Vedle těchto „běžnějších“ situací se ale objevují i závažnější případy, například sexuální obtěžování nebo konflikty, které zasahují celé studijní skupiny. V těchto momentech je práce ombudsmana podle Šotoly nejen organizačně, ale hlavně psychicky náročná. „Polovina těch rozhovorů je těžká v tom, že posloucháte příběhy lidí, které nejsou příjemné. A druhá polovina je těžká v tom, že jdete za někým dalším a říkáte mu, že řešíte situaci, ve které figuruje. A ti lidé vás často nevidí rádi. Takže je to práce, kde jste pořád mezi dvěma stranami a snažíte se udržet nějakou rovnováhu.“
Právě proto zdůrazňuje, že ombudsman nemůže být nikdy úplně „oblíbený“. Jeho role je spíš nepohodlná, otevírá témata, která by jinak zůstala skrytá. „Myslím, že oblíbený ombudsman není dobrý ombudsman. Ta práce znamená, že někdy někoho naštvete, že pojmenujete problém nebo sáhnete na citlivé místo. Ale to k tomu patří. Podobně jako u novinářů, kdyby byli všemi milovaní, tak asi něco nedělají správně.“
Běh na dlouhou trať
I když se ne všechny případy podaří vyřešit k plné spokojenosti, smysl své práce vidí v dlouhodobé změně. Nejde jen o jednotlivé kauzy, ale o postupné nastavování férovějších pravidel a otevřenější komunikace. „Někdy nemůžete změnit to, co se už stalo. To může být frustrující. Ale můžete pomoct tomu, aby se systém zlepšil do budoucna. A to je podle mě důležité, vidět tu práci v širší perspektivě, nejen jako řešení jednoho konkrétního případu.“ Podle Šotoly tak ombudsman na univerzitě nefunguje jen jako „řešitel problémů“, ale jako prostředník, který pomáhá kultivovat celé prostředí. A právě v tom vidí jeho největší přínos.
Autoři: Eliáš Vinter, Veronika Vališová
Editorka: Soňa Lichtenbergová
Vysoká škola není jen o studiu. Univerzita Palackého má i dobrovolnické centrum, více v rozhovoru s manažerkou Vladimírou Sedláčkovou.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: Vojtěch Kmenta
