Přicházím k majestátní budově na Dolním náměstí v Olomouci, kde sídlí Skautský institut. Dnes se tady chci zúčastnit Rychlokurzu znakového jazyka s tlumočnicí Kristýnou Odstrčilovou Kučerovou. Ale jak se blížím ke svému cíli, uvědomuji si, že vůbec nevím, co čekat. Doteď bylo mým jediným setkáním se znakovým jazykem to, že jsem občas s mírným pobavením a fascinací sledovala tlumočníky ve spodním rohu obrazovky, jak do znakového jazyka převádějí nějaký pořad. Vlastně je to pro mě jedna velká záhada, kterou mi rychlokurz snad alespoň částečně osvětlí.
„Český znakový jazyk je jazyk stejně jako čeština. Má svou kulturu, gramatiku i regionální odchylky,” začíná kurz obecnými informacemi Odstrčilová Kučerová. Místnost na Skautském institutu praská ve švech. Sedí kolem mě na první pohled hlavně studenti. Hlavou mi běží myšlenka, že se mi vlastně ulevilo, protože sedíme v řadách za sebou. Měla jsem obavy, že budeme sedět v kroužku a já budu muset s neohrabaností mně vlastní zkoušet znakovat před zraky všech ostatních. První část kurzu je ale spíše teoretická.
Pomalu začínám chápat, že znakový jazyk má mnohem hlubší význam, než jsem si dosud myslela. „Narodila jsem se dvěma neslyšícím. Znakový jazyk je můj mateřský jazyk, lépe se v něm vyjadřuji,” přiznává během povídání Odstrčilová Kučerová. Nikdy předtím jsem se nezamyslela nad tím, že pro některé lidi může být znakový jazyk mateřským. Běžná čeština je pro ně tím pádem jazykem cizím. Jsou nuceni fungovat ve společnosti, se kterou se mohou dorozumět jen jazykem, který pro ně není přirozený. Snad i to je jeden z důvodů, proč má komunita neslyšících tak pevné vazby, jak se z vyprávění Odstrčilové Kučerové zdá.
Přesouváme se k praxi. To první, s čím se seznamujeme, je daktyl – prstová abeceda. Někteří z publika se nechávají slyšet, že se znakovým jazykem už mají zkušenosti, a tak pro ně prstová abeceda není žádnou novinkou. Znaky pro jednotlivá písmena v podstatě obkreslují jejich tvar. Nemělo by to tedy být nic těžkého na zapamatování. Ale já si beznadějně kroutím prsty při pokusech kopírovat to, co vidím na promítaných obrázcích před sebou. Mám mít ruce otočené dlaněmi k sobě? Která ruka je vlastně která? Nakonec si oddechnu, když se mi podaří prstovou abecedou vyhláskovat alespoň zkrácenou verzi svého jména, jak jsme od Odstrčilové Kučerové dostali za úkol. Prstová abeceda asi nebude mou silnou stránkou.
Znaky pro slova už se mi po Odstrčilové Kučerové daří opakovat o něco lépe. „Znaky můžete dělat na levou, nebo na pravou stranu podle toho, která vaše ruka je dominantní,” podotýká při předvádění znaku pro les. Jako kdyby to už teď nebylo dost matoucí. Jak si ukazujeme slova, co nás napadají, dostáváme se k tomu, že pro slova vejce a Finsko je stejný znak. Slova knedlík, Eva a středa se také znakují stejně. Některá slova není tak těžké si zapamatovat a tyto podobnosti to na jednu stranu ulehčují, na druhou ztěžují. Ale když pro mě jsou takto matoucí základy znakového jazyka, jak matoucí musí být pro neslyšící asi čeština, když se učí odezírat nebo psát.
Procházíme společně různé obrázky, kde jsou hlavními aktéry zvířátka v lese či budovy na náměstí, a Odstrčilová Kučerová nás učí pojmenovávat věci, co na nich vidíme, ve znakovém jazyce. Každý znak po ní se soustředěným výrazem opakuje celá místnost. Z lektorky už úplně opadla počáteční nervozita a s dalšími lidmi v publiku vtipkuje. Z početných řad posluchačů se ozývá upřímný smích. Nakonec je tady prostor pro dotazy, o které už během kurzu samotného nebyla nouze. Dozvídáme se trochu více o práci Odstrčilové Kučerové jakožto speciální pedagožky na škole pro sluchově postižené. Takových je v Česku poskrovnu. Podle jejích slov už dnes děti se sluchovými vadami mají mnoho možností, které jim pomáhají začlenit se do společnosti. Jde například o kochleární implantáty. Když se implantují už v raném věku, dítě se většinou naučí mluvit, jako kdyby žádnou vadu nemělo.
Všichni jsme si dnes rozšířili obzory. Nenalhávám si, že si budu pamatovat všechny znaky, co jsem si na kurzu vyzkoušela. V paměti se mi pevně drží jen strom, vejce a knedlík. Ale hlavním přínosem pro mě je to, že lépe chápu, co znakový jazyk vlastně představuje. Podívala jsem se na svět na chviličku z jiné perspektivy. A budu vědět, že ač to k tomu někdy svádí, není slušné dívat se na neslyšící, když si povídají, protože se jedná o soukromý rozhovor.
Autor: Vendula Berčková
Zajímalo by vás, jak probíhal kurz znakového jazyka minulý ročník festivalu Jeden svět? Zavzpomínejte u našeho článku.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: Vendula Berčková
