„Je to blbej nápad, Adélo,“ vztyčila oči v sloup Monika a překřížila ruce na důkaz toho, že to byl opravdu blbý nápad, „fakt hroznej. Seš úplně mimo.“
„No ale tak když nejsou peníze, tak žádný nápad není špatný, no ne?“ začala se bránit špatné nápady vymýšlející Adéla, která se snažila Monice pomoct vymyslet světoborný nápad na to, jak rychle vydělat peníze, aby mohly nakoupit vánoční dárky.
Vánoce se nezadržitelně blíží a ani jedna z nich nemá nakoupeny všechny dárky. Je poněkud zvláštní, jak ženy celé svátky vánoční prožívají – musí vše být nazdobené, všem, koho znají, musí něco koupit a zabalit to pod stromeček a podobně. A když chcete jít na půlnoční – oslavit Kristovo narození –, tak se kroutí jak hadi na důkaz toho, že nikam nepůjdou. Ale stejně tam nakonec vždycky jdou, když zjistí, že se tam zpívají koledy a začíná to už v deset, a ne o půlnoci.
„Ale, Adélo! Tohle dělat nemůžeme!“ s vyvalenýma očima supěla Monika po své věrné kamarádce, celá rozohněná neměla tušení, co teď dělat, aby Adéle ukázala, jak moc ji ten nápad štve, začala proto rukama máchat před sebou a vrčela u toho jak pes.
„Co… co to děláš?“ divila se blonďatá Adéla.
„Snažím se uklidnit se. Možná až něco vymyslíš, tak budu v klidu. Tak přemýšlej, sakra!“
V malém pokoji na vysokoškolské koleji zavládlo přemýšlivé ticho. Kdyby tam byl ještě někdo, slyšel by jen tlukot dvou dívčích srdcí, třepotání rukou a Adéliny myšlenky, které jí poletovaly kolem její kulaté hlavy a zpívaly ony šeredné nápady.
Kdež tu ticho cosi narušilo. Ano, byl to Adélin hlásek, jenž pronesl větu, která se provrtala do Moničiny hlavy plné prázdného prostoru bez myšlenek.
„A co kdybychom něco uvařily a prodávaly to tady?“
Bum a Monika se rozzářila, vstala a paže namířila na obličej své spolubydlící. Ukazováky mířila na její lesklá ústa.
„To je vono! Ale co chceš vařit?“ bylo vidět, že to řekla lehce s vyděšeným výrazem, protože věděla, že ani jedna z nich vařit neumí.
„Hm, to je ten problém,“ chytila se dívka, která vymyslela ten skvostný nápad, za bradičku, „se kterým už neporadím.“
„Ach…,“ povzdychla Monča a otočila se zpátky ke stolu. A tam uviděla bordel, samé poházené kelímky, obaly od čokolád, lahve alkoholu, krabice od vína, staré rohlíky tvrdé jak beton. Její obličej zase zářil. Dalo by se říct, že její emoce byly jako na horské dráze.
„Adélo, já už vím! Vyděláme si velký balík peněz,“ a začala hrabat v těch odpadcích. „Máme víno, tady vidím lehce plesnivý citron, to se odkrojí, stačí jen sehnat ještě skořici a víš, co z toho uděláme?“
„Nech mě hádat,“ řekla stále zamyšlená Adéla.
„No já tě nechávám hádat.“
Adéla seděla na posteli a přemýšlela: „Že by něco dobrého?“
„Přece svařák, ty tupá!“
„Jo, to jsem chtěla říct.“
A tak se děvčata vydala vařit svařák.
Každá z nich popadla, co našla – jedna vzala suroviny, druhá čapla po nádobí. S plnýma rukama se kolíbaly do kuchyňky vzdálené pár dveří od jejich buňky, kde chtěly započít svou kulinářskou show. Jenže ouha. Než tam vůbec došly, poztrácely pár věcí, takže se musely vracet tam a zpátky, než to všechno dotáhly do bodu B. Hrnec se promáčknul, krabicové víno přežilo, zato plesnivý citron změnil tvar, už nebyl hezky kulatý, nýbrž připomínal váleček. Ale co měla děvčata dělat? Musela se spokojit s tím, co jim zbylo.
Monika a Adéla měly veliké štěstí, že ve společné kuchyni nikdo jiný nebyl. Kdyby to totiž někdo viděl, mohl by si pomyslet, že vidí dvě čarodějky ze Salemu, jak kuchtí cosi, co by mělo vyhubit celou vysokoškolskou kolej i tu, co je vedle přes ulici. Jsem sice jen vypravěč, to ale neznamená, že jsem tam byl. Jaká to škoda, že jsem tam nebyl! To bych chtěl vidět i já. Ale zpátky k věci, nechal jsem se unést.
Holky teda začaly vařit alkoholický nápoj připomínající Vánoce. Do rendlíku nalily to nejlevnější krabicové víno, které lze pořídit, a divily se, proč to tak divně smrdí. Zvláštní, že velmi levné červené víno nevoní hezky, že?
Než ale víno začaly vařit, musely vyřešit ten citron, který zářil všemi barvami plísně. Chopila se toho Monika, která Adéle nedůvěřovala. To byla ta pravá podívaná, když ten citron porcovala. Přemýšlela víc než u maturity, a to bylo důležité, protože nemohla přece hodit do hrnce vroucího vína plesnivý citrus. Přemýšlela nad každým tahem nože, který udělá, vše měla precizně vyměřené. Adéle neskutečně bušilo srdce, jak to pozorovala. A není divu, že na Moničiny kreace s nožem civěla tak vyděšeně. Vydalo to totiž děsivě, ale kupodivu se vše vydařilo. Citron už nebyl tmavě zelený, nýbrž bílý, místy nažloutlý. Takto připravený plod byl následně nakrájen a vhozen do vína. Znamenitá práce, Moniko.
Kuchyňka se náhle octla ve vánočním prostředí. Víno už nevonělo tak špatně jak předtím, ale něco tomu přece jen chybělo. Chyběla tomu ta skořice, badyán, anýz a další voňavá koření. Překvapivě Adéla dostala jako první myšlenku, která by je mohla zachránit. Byla to hloupost, ale v jejich situaci to bylo to nejlepší řešení. Dala si všechny ty chybějící vůně dohromady a vznikl jí z toho… Jägermeister! A zrovna jeden měla v ledničce na buňce – schovávala si ho na leden.
Monča ji ani nestihla zastavit a už to tam lila, až to rozlila po celém sporáku. A to vám povím – ono to opravdu zabralo! Ta vůně desítek bylin v onom bylinném likéru už nebyla cítit jen po malé kuchyni, ale rozlila se i do dalších prostorů, hlavně na chodbu.
Ani nemusely vyvěsit ceduli „Prodej svařáku“ a už se jejich hosté sbíhali.
„Co to voní?“ říkal každý, kdo přišel. „Můžu? … To není možné, aby to tak vonělo. … Smrdí to. … Nalej mi!“ A další a další ohlasy se kupily.
Co ale vyvedlo z míry opravdu všechny, byla cena za jednu naběračku svařáku. Účtovaly si za to nehorázných devadesát pět korun! Někdo zaplatil hned, někdo se s nimi domluvil, že zaplatí později. Jenže!
Jenže ti, co měli útratu psanou na lístek, si toho nechávali nalévat víc a víc, až se opili jak dobytci. Adéla to přepískla s Jägermeisterem, nalila ho víc, než bylo zdrávo. Když totiž chtěly z těch opilců vyloudit to, co jim dluží, tak dostaly leda tak výhružky.
Ale braly to nakonec pozitivně. Protože ukořistily celkem dvě stě osmdesát pět korun od tří poctivých zákazníků. A to byl úspěch. Mohly si sice vydělat i desetinásobek, ale nepovedlo se.
Na dárky moc peněz neměly, proto je šly raději utratit do hospody.
Autor: Lukáš Ždan
Nalaďte se na Vánoce i s Lukášovou loňskou povídkou o tom, jak byste si rozhodně neměli pořízovat vánoční stromeček.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás podpořit? Zavítejte na náš Patreon! Prostřednictvím drobné částky nás můžete měsíčně i jednorázově podpořit a pomoci nám dále se rozvíjet.
Ilustrace: Lukáš Ždan
