Ve věku 68 let včera zemřela česká herečka Libuše Šafránková. Proslavila se rolí Popelky a byla díky ní populární v mnoha zemích světa. Charakteristická byla milým projevem a nezaměnitelným hlasem. V roce 2008 vyhrála anketu České televize „Hvězda mého srdce“ o nejoblíbenějšího herce a herečku. Zdaleka však jejím hereckým mistrovstvím nebylo ztvárnění Popelky. Velké filmové role měla také ve filmech Báječná léta pod psa nebo Všichni moji blízcí. Za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli v oscarovém filmu Jana Svěráka Kolja získala Libuše Šafránková Českého lva.
„Nevím, jestli je princezna, ale je krásná“, říká Pavel Trávníček v jedné ze scén filmu Tři oříšky pro Popelku. Libuše Šafránková opravdu krásná byla, a to princeznovsky. Když jsem se včera dozvěděl zprávu o jejím úmrtí, objevila se mi před očima její tvář nevinnosti a čistoty. V reakcích na tuto smutnou zprávu se nejčastěji objevovala slova jako „nejsympatičtější“, „Popelka“ nebo „krásná“. Přidal bych k těmto pravdivým definičním slovům osobnosti Libuše Šafránkové ještě jedno – normální. Nepotřebovala bulvár, neměla skandály, žila život neobyčejně obyčejně. Něco, co se u hvězd jejího typu nevidí, o to je to cennější.
Když přišla Libuše Šafránková v první polovině 70. let do Prahy, měla velké štěstí. Dostala angažmá ve vynikajícím divadle – Činoherním klubu. Stejně jako její životní partner a láska Josef Abrhám. Všechny ženy v divadle na něm mohly oči nechat. Měly ale smůlu, on mohl oči nechat jen a jen na Libuši Šafránkové. A nebylo to chvilkové poblouznění, byla z toho láska na celý život. Žádný vztah není idylický, žádný vztah není bez bouřek a každý vyžaduje toleranci. Pětačtyřicet let manželství ukazuje, že toho byli schopni a byli toho schopni tak, že na veřejnosti vypadali jako ostrov stability v rozbouřeném moři.
Herecká kariéra Libuše Šafránkové byla pozoruhodná. Měla úžasný rozptyl rolí, od pohádek jako Princ a Večernice, až po těžké společensko-politické filmy jako Všichni moji blízcí nebo Báječná léta pod psa. Často hrála roli manželky vedle zvláštních mužů. Scéna, kdy si Ondřej Vetchý vyrábí rakev a ona křičí na děti, že se tatínek zbláznil, je již kultovní. Stejně tak se mi vryla do paměti nervy drásající scénu z filmu Všichni moji blízcí. Stojí s Josefem Abrhámem na peróně hlavního nádraží v Praze a posílají svého syna do Anglie, protože se do Československa blíží německá armáda a jako židovská rodina jsou v ohrožení. Z nevinné tváře Popelky najednou uměla přepnout do módu silné ženy bojující s osudem. Opravdové herecké mistrovství.
Život není pohádka a bohužel nám nikomu necvrnknou tři oříšky o nos. Jsem přesvědčený, že kdyby se tak stalo, jedno z přání by bylo, aby paní Šafránková mohla dále rozdávat radost oku diváka. Včera totiž odešla velká herecká hvězda a její náhrada není možná. Máme však to štěstí, že jsme ji mohli zažít a její herectví obdivovat, a to není málo.
Na otázku „Popelko, kde jsi?“, teď už nedostaneme odpověď. Věřím však, že tam, kde je jí dobře.
Autor: Václav Ágh
V letošním roce herecký svět přichází již o několikátou z nezapomenutelných tváří. Zavzpomínejte s námi také na život a kariéru půvabné Hany Maciuchové.
Foto: kinobox.cz
