Zuzana a Michaela se rozhodly skončit s monotónní prací a rozjely vlastní byznys na Bali. Bez jakékoliv podpory ze strany přátel a rodiny si našly vilu na indonéském ostrově, založily web, a tak trochu naivně čekaly na zástupy objednávek. Jak vypadá život na Bali? Proč nepodporují záchrannou stanici pro slony? A co bylo nevětší překážkou během jejich cesty? Nejen o tom se rozpovídaly zakladatelky cestovní agentury Asijo.
Kdy vás napadlo založit cestovní agenturu a jaká byla vaše cesta?
Z: Poznaly jsme se s Míšou ve start-upu Lidská Síla v Praze, kde jsme pracovaly.
M: Byla to začínající firma, která se zabývala úklidem domácností. Já jsem vlastně nabírala ty dámy na úklid a Zuzka je potom manažerovala v terénu.
Z: Po roce a půl na nás padl splín. Dělalo se pořád totéž dokolečka, byl to hrozný stereotyp. Tak Míša přišla s tím, že by už chtěla končit. Já jsem jí řekla: „Tak počkej, nekonči, zajedeme aspoň někam na dovolenou. Třeba na Bali.“ A Míša řekla: „Jo, to zní celkem dobře.“ Tak jsme se rozhodly, že vyrazíme na Bali. Šéfové jsem oznámila, že teda v práci končíme a ona se nás zeptala, co vlastně na Bali chceme dělat. Řekly jsme jí, že třeba sbírat kokosy. Šéfová nám odpověděla, že když už tam jedeme, že by byla škoda tam nezaložit nějaký business. My jsme usoudily, že to není vůbec špatný nápad. Udělaly jsme si business plán, našly jsme si na dálku vilu, kterou jsme si zaplatily tady z Čech, koupily si letenky, založily víza a doufaly, že ta vila na Bali reálně existuje.
Proč právě Bali?
Z: Na Bali jsme předtím nikdy nebyly. Tuto destinaci jsme si vybraly podle statistik, které ukazovaly, jak rychle zde roste cestovní ruch. Samozřejmě jsme ze začátku, asi první dva měsíce, procestovaly a dávaly dohromady různé výlety. V té době jsme neměly ani data, takže jsme s mapou v kapse poznaly celé Bali.
M: Šly jsme do všeho hrozně po hlavě. Nevěděly jsme, jestli na Bali bude ten barák, ale prostě jsme ho pronajaly. Nikdy jsme nebyly na Bali, ale jely jsme tam. Nikdy jsme nepodnikaly, ale otevřely jsme si firmu. Jak jsme byly hodně unavené z toho start-upu, tak jsme byly otevřené úplně všemu a bylo to asi nejlepší rozhodnutí.
Měly jste nějaké známé, kteří vám u startu pomohli?
M: Ne, neměly jsme žádné známé ani peníze. Když se na to teď zpětně dívám, naše největší výhoda byla ta naivita. Kdybychom věděly dopředu, kolik budeme mít se vším starostí, tak si myslím, že bychom do toho v životě nešly. Ale díky tomu, že ze začátku jsme byly nepopsaný list a chtěly jsme něco zažít, tak to byl ten klíč k úspěchu.
Co bylo pro vás nejtěžší?
Z: Ta naivita. Myslely jsme si, že přijedeme na Bali, obejdeme si to, spustíme web a najednou budou chodit objednávky. Já jsem optimista, a tak jsem si myslela, že už první rok to bude výdělečné. No a pak jsme na Bali seděly a nic, žádná objednávka. Tak jsme si to tam procházely, hodně jsme šetřily. Taky jsme ještě v té době neměly na webu svatební balíček a právě naše první objednávka byla na svatbu. Ten první rok byl hodně, hodně pomalý. Dá se říct, že až ten třetí rok začal být dobrý a čtvrtý jsme si říkaly, že už je to fajn. No a potom přišel Covid, což byla jedna z našich největších překážek. Člověk nevěděl, na jak dlouho to bude. Já jsem byla tenkrát na Bali a musela jsem se ze dne na den rozhodnout, jestli odletím domů, nebo tam zůstanu. Měla jsem na Bali zvířata, takže to rozhodování bylo pro mě opravdu náročné.
M: Hodně náročné bylo také to, že když jsme si založily firmu, tak mě bylo 24 a Zuzce 28, a neměly jsme skoro žádné peníze. No a člověk k rozjezdu podnikání potřebuje tak 600-700 tisíc a my jsme vlastně neměly našetřeno nic. Zašly jsme tenkrát do banky a požádaly o úvěr. A tady pro nás začaly ty největší komplikace, protože žádná banka nechce půjčit nově založené firmě, a ještě k tomu mladým lidem.
Z: Naštěstí banky dávají pro nově začínající podnikatele úvěr a my jsme si o něj zažádaly. Ale pak je problém v tom, že člověk nemá daňové přiznání. Může zkusit říct: „Však jsem nově začínající podnikatel“, ale tak to bohužel nefunguje. Člověk musí mít aspoň jedno daňové přiznání.
Na YouTube jste publikovaly pár videí. V posledním, které vyšlo v roce 2020 jste říkaly, že plánujete rozšířit destinace třeba o Norsko. Posunuly jste se od té doby někam, nebo vás pandemie totálně zastavila?
Z: Pandemie nás v tomto nezastavila, právě naopak. Pomohla nám natolik, že jsme s Míšou našly pár lidí do týmu v rámci malých spoluprací. Momentálně tady máme čtyři holky. To bylo poprvé, co jsme si někoho takhle najaly na marketing a expanze. A začali vlastně řešit věci týmově. Taky nyní děláme kompletně nový web, ten by měl být za měsíc venku. Na spolupracích intenzivně pracujeme. Momentálně máme nějaké rozjednané. Náš cíl je mít do konce roku otevřených osm nových destinací. Naše motto je „S námi se neleží, s námi se jezdí za zážitky“, tak se snažíme, aby to nebyly destinace typu Egypt u moře, kam jezdí Fisher nebo Invia. Chceme, aby tam opravdu byl ten zážitek. Což samozřejmě trvá déle než zorganizovat takovou dovolenou v Řecku u moře, ale myslím si, že to úsilí bude stát za to. Ted jsem akorát psala na Borneo, kde je záchranná stanice s orangutany, že by se spojilo to dobrovolnictví s poznávací dovolenou. Máme schůzku s jedním pánem, co vlastní celý ostrov.
Jak funguje celá organizace dovolené v nové destinaci?
M: My na to máme Sabču. Ta se přidala do různých cestovatelských fór a skupin a vyloženě projíždí konverzace lidí a jejich zkušenosti. Když narazí na někoho, kdo je s někým spokojený, nebo opravdu něco zajímavého zažil, tak po něm začne pátrat. Kdo to byl, jaké mají recenze, jaký mají web, co nabízí… Takže bych řekla, že to nejde od země k někomu konkrétnímu, ale přesně obráceně. Nám je v podstatě jedno, v jaké to je zemi, protože bychom byli rádi, kdyby jednou ty zážitky byly kolem celého světa. Hodně nám ale záleží na tom konkrétním zážitku, a hlavně na tom konkrétním člověku. Poměrně nedávno jsme si vytvořili takovou novou kompletní brand identitu. Dali jsme si dohromady naše hodnoty a chtěli bychom, aby i lidé, se kterými budeme nově spolupracovat, je splňovali. Což je lidskost a péče o zvířata.
Z: Ono je také důležité pro pochopení říct, že na Bali máme nějaký koncept a teď s těmi spoluprácemi řešíme koncept trošku jiný. Na Bali máme dům, naše stážisty, což jsou vlastně lidé z Čech, kterým dáváme možnost žít půl roku na Bali a starat se o naše klienty. Ty jiné země už nebudeme rozjíždět tak jako tady. Spíš chceme najít ty průvodce, kteří tam žijí a formou spolupráce nám sestaví nějaký balíček, který my budeme nabízet našim klientům. Z toho máme nějakou provizi. Kdybychom to všude dělali jak na Bali, tak by to podnikání nebylo udržitelné.
M: A hlavně formou partnerství můžeme podporovat někoho, kdo už má malý, nebo i větší byznys.
Čím se lišíte od jiných cestovek?
M: Snažíme se, abychom naše klienty maximálně zapojili do života na Bali. Bereme je na místní trhy, aby ochutnali místní potraviny, učíme je jezdit na skútru atd. Spousta lidí přijede s dlouhým seznamem míst, které našli na Googlu a chtějí tam jít. My jim ale vysvětlíme, že samozřejmě tam s nimi můžeme zajít, ale bude tam tisíc lidí, kdežto když půjdeme o pár minut dál, tak tam najdeme ta skrytá místa, kde nikdo není. I tím, že my jsme právě se Zuzkou jezdily po Bali bez GPS a moc jsme si nehledaly, co na Bali vidět. Tak proto my klienty bereme na neturistická místa, kde jsou místní a je tam levný vstup.
Nevadí místním, že se jim tam kolem domu motá tolik turistů?
M: Oni to hodně vítají, často se právě z těch neturistických míst začnou stávat ta turistická. Ti lidé na Bali nejsou nějak extrémně bohatí, takže jsou rádi, když jim tam člověk může přispět nějakou tou korunou. A druhá věc, jsou extrémně přátelští a komunikativní. Když v těch malých městečkách vidí turistu, mají ještě tendenci ho pohostit různými surovinami, které si na zahrádce pěstují.
Na webu píšete, že nepodporujete atrakce, kde jsou pro peníze využívaná zvířata. Jaké atrakce máte na mysli a jakým způsobem jsou tyto zvířata využívána?
Z: Na Bali je jedna taková nejznámější atrakce, když nepočítám ZOO, Elephant Sanctuary, čemuž se říká záchranná stanice. Každopádně, musím poznamenat, že sloni na Bali přirozeně nikdy nežili. Oni je tam přivážejí. Já jsem tam osobně nebyla, ale když jsem měla na Bali kamarády, mohla jsem vidět dva typy reakcí. Jedni z toho byli nadšení a druzí zase zklamání. Říkali, že jsou ti sloni tam přivázání, dělají s nimi divadlo, jezdí se na nich a tak dále. A já prostě beru záchrannou stanici tak, že je to stanice, kde se zotavují zvířata. Ne, že se s nimi nacvičuje nějaký program a jezdí se na nich. Přijde mi to spíše jako zneužívání zvířat, a to my nepodporujeme. Najdeme však na Bali i jinou „svatyni“, kde je asi 150 pejsků a opic, které byly opravdu zraněné. Tam jsme občas jezdili s klienty a ukazovali jim opravdovou záchrannou stanici, kde na vás vyběhne padesát pejsků a různé opičky.
Jezdí s vámi i důchodci? Mají šanci se o vás dozvědět?
Z: Důchodci úplně ne, ale měli jsme i účastníky, kteří měli šedesát. Oni se o nás dozvídají hlavně přes reference, někteří pak přes Facebook. Kupodivu nejvíce objednávek máme z Facebooku.
V nabídce máte pět balíčku dovolené na Bali. Který z nich je nejoblíbenější?
M: Asi Malina a Limetka. Limetka je velmi akční balíček určený pro lidi, kteří chtějí surfovat, zajít si na sopku, je tam opravdu hodně zážitků. Ta Malina je zase taková, že se skloubí jak ta akce, tak vlastně i ta pohodička jako je třeba wellness. Potom máme balíček Banán, který je velmi duchovní. Ten je spíše zaměřený na sebepoznávání, chodí se na jógu atd.
Z: Ono to je i často tak, že klienti za námi přijedou a my s nimi zajdeme na večeři. U té probereme, co mají v balíčku a taky jim podle jejich preferencí můžeme vyměnit nějaké aktivity za jiné. Taky záleží na počasí, a nebo jak se zrovna vyspíme. Tady v tom jsme velmi flexibilní a snažíme se vždy vyhovět. Ať už přijedou na akční Limetku, ale chtějí se něco dozvědět o šamanovi, tak je k němu vezmeme.
Na Bali jsou šamani?
Z: Ano, chodím s klienty k jednomu šamanovi, protože často někdo neumí anglicky a já překládám. Je to hezké a hodně duchovní. Bali je celé hrozně spirituální. Každý, kdo na Bali přijede říká, že už když jen vyjde z letiště, tak na něj dýchne vůně vonných tyčinek. Na Bali se hodně kouří hřebíčkové cigarety. Takže se člověk cítí vyrovnaně a v klidu. Taky tomu přispívají místní lidé, kteří se na všechny pořád usmívají, dodržují ty zvyky a tradice, dělají různé obětiny. Každý den vám nosí do domu nějakých pět obětin. Oni si na to hodně potrpí, těch ceremonií je zde opravdu požehnaně. Na jednu stranu je to super, když po cestě narazíme na obrovský průvod, kde hrají na hudební nástroje a mají masky, ale oni chodí po silnici, takže ta ceremonie zastaví celý provoz a člověk může zůstat stát 40 minut v zácpě. Skútry tam jsou nasáčkované na sebe, doprava se posunuje 5 kilometrů za hodinu, ale jako klient se na to člověk rád podívá. Zde nabere tu balijskou atmosféru.
Máte nějaký speciální zážitek, na který rády vzpomínáte?
M: Jely jsme jednou na výlet samozřejmě bez GPS a ta cesta trvala strašně dlouho. Pršelo, měly jsme na sobě pláštěnky. Najednou jsme se ocitly v nějaké banánové zahradě uprostřed hor. A z těch banánů na nás vyskočila malá balijská babka, která musela mít tak 150 let a v ruce měla něco jako brokovnici. Byly jsme naprosto v šoku. Když jsme se jí snažily anglicky vysvětlit, že jsme zabloudily, tak nám samozřejmě nerozuměla.
Nebo když jsme dělaly naší první svatbu, tak jsme v jedné pekárně objednaly dort. A když jsme si šly ten dort vyzvednout, tak nejen, že jsme zjistily, že ten dort není upečený, protože byla ceremonie a paní neměla čas, ale pak když ho upekla a my si jej odvezli domů, tak jsme zjistily, že na tom dortu je napsané: Happy birthday Michaela!
Z: A potom ještě v té restauraci, kde ho měli klientům předat, tak na něj vlastně zapomněli.
Jsou na Bali kromě opiček a zeleně i velká města s nákupními centry?
Z: Západní část, kde je Kuta a Canngu, je hodně pro exporty. Je tam nákupní molo, kino, různé hipsterské kavárny. Ten západ Bali už je hodně moderní, na můj vkus až moc – nerada tam jezdím. Turistických míst na Bali stále přibývá. Dříve na některých místech nebyly žádné domy a teď se tam stále něco staví. Týká se to hlavně velkých čínských investorů, kteří postaví obrovský hotel, který je v té přírodě jako pěst na oko. Je to škoda, že se tady příroda více nechrání.
M: O tom všem hlavně rozhoduje vláda. Ale já tam mám jednoho kamaráda, který hodně bojoval proti tomu, že v jedné zátoce chtěli postavit něco na styl Disneylandu. Hodně dlouho se to řešilo, hodně místních bylo proti. Nevím, v jaké to je momentálně fázi, ale když vláda rozhodne a budou z toho mít peníze, tak příroda jde stranou – rozhodnou se pro peníze.
Autor: Izabela Waclawková
Cestování nás obohacuje nejenom o nové přátele a zážitky, ale také o spoustu zkušeností. Co vše získáme cestováním po světě se můžete dočíst v našem článku.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás podpořit? Zavítejte na náš Patreon! Prostřednictvím drobné částky nás můžete měsíčně i jednorázově podpořit a pomoci nám dále se rozvíjet.
Foto: paradisepartiesbali.com, asijo.cz/facebook
