Pěstounství je psychicky náročné, ale dáte šanci dítěti. Náš syn byl zvířátko, socializace byla těžká, říká pěstounka

Tereza Vaňková 19. 5. 2022

Jitka a Pavel Zouharovi vychovali tři vlastní děti a poté se rozhodli stát se pěstouny. Jako čtvrté dítě se do jejich rodiny dostal malý Péťa. Ten si, stejně jako jiné děti s podobnými osudy, nese svá traumata z časů bez láskyplného prostředí. O tom, co obnáší život pěstounů, co mu předchází a jaké chvíle jsou nejtěžší, jsem si povídala s Jitkou a její dcerou Eliškou.

Nejmladší syn Zouharových Vojta (vlevo) a pěstounský syn Péťa (vpravo)

Z jakého prostředí se k vám dostal právě Péťa?

Jitka: Narodil se předčasně, jeho matka brala drogy, otec byl alkoholik. Nejprve žil s oběma rodiči, maminka pak šla do vězení. Tatínek se o něj staral asi do dvou let, ale pak už to nezvládal. Asi nedostával moc jídla, tatínek mu dával jen krupicovou kaši a sladkosti, takže Péťa nic jiného neznal. Měl taky pupeční kýlu, takže ho asi nechávali hodně křičet. Jeho otec je hrozně hodný člověk, ale nechával ho i týdny u tchýně, pak už nezvládal ani bydlení. Naštěstí ho dal do nějakého klokánku, kde byl jen asi jednu noc a šel k přechodné pěstounce.

Má Péťa kontakt s biologickou rodinou?

Jitka: Je to povinné, ale záleží, jestli se ta rodina ozve, někteří rodiče kontakt odmítají. My jsme ho měli naplánovaný pravidelně, ale tihle rodiče jsou problémoví. Nedávno jsme se s nimi viděli osobně, i se sociálními pracovnicemi. Péťa byl mezitím v herně, s rodiči se viděl asi patnáct minut. Se svojí babičkou, u které býval jako malý, se Péťa vídá pořád. Ta má v pěstounské péči další tři děti svojí dcery, ale Péťu už si nemohla vzít, protože byla onkologicky nemocná.

Eliška: K babičce a sourozencům jezdí třeba na prázdniny nebo na Velikonoce. Když se ale Péťa viděl s rodiči, tak se vracel do doby, než k nám přišel a po té schůzce se počůrával nebo měl horečku.

Takže ho kontakt s rodiči stresuje?

Eliška: Spíš kontakt s jeho matkou.

Jitka: Přesně tak. Jednou jsme s ní byli na schůzce ve městě, tam jsme je nechali chvíli samotné a měli jsme je jen na dohled. Péťa tam dostal nějakou ataku, válel se po zemi a křičel, že ji nenávidí, ale vlastně vůbec nevěděl proč, měl to prostě v nitru.

Před jakou dobou jste se stali pěstouny?

Jitka: V evidenci jsme asi tři a půl roku, ale rok a půl jsme neměli žádné dítě. Bylo to zdlouhavé i kvůli našemu nejmladšímu synovi Vojtovi, kterému v té době bylo devět a Péťovi tři. My jsme původně chtěli starší dítě, ale to by mohlo rodinu narušit tím, že by bylo stejně staré jako vlastní dítě.

Celý proces od přihlášení mezi pěstouny u vás tedy trval tři a půl roku?

Jitka: Celkově čtyři a půl. Rok trvala příprava, což je podle mě příliš dlouho. Pokud už někdo má vychované vlastní děti, tak to nepotřebuje. Člověk vše pochytí až v reálu, záleží to na tom dítěti. To může mít skvělou povahu, ale většinou je celé rozbité.

Myslíte si tedy, že by žadatelé o náhradní rodinnou péči, kteří už vychovali vlastní děti, neměli mít tak náročný proces?

Jitka: Určitě. Byli jsme na kurzu s páry, které ještě děti neměly. U nich to asi mělo nějaký smysl, ale možná by pro ně byla lepší jiná forma, než u žadatelů, kteří už děti mají. A pokud to mělo být podle zákona tolik hodin, tak asi v menším časovém intervalu, půl rok byl dlouhá doba na to, kolik je dětí bez rodin.

Co jste museli absolvovat během přípravy?

Jitka: Byly to psychologické testy se spoustou otázek, kreslili jsme stromy života a podobně. Potom jsme absolvovali kurz, na který jsme jezdili zhruba každý třetí víkend asi půl roku. Bylo nás tam dohromady asi osm párů, většinou žadatelé o adopci.

DŮLEŽITÝ BYL V PROCESU NÁŠ SYN VOJTA

Rodina Zouharových se každoročně schází u sváteční večeře

Měli jste na začátku s něčím problém?

Jitka: Chtěli jsme kluka, což bylo i kvůli Vojtovi. Péťa už mu říká brácho a Vojta si s ním začíná hrát, což by u holky bylo asi těžší. Dali nám pak na výběr mezi asi sedmiletým chlapcem a Péťou. Ten chlapec byl nemocný, byl v té době ještě ve speciální školce. Toho jsme k Vojtovi nemohli přijmout.

Takže jste museli brát ohled na Vojtu?

Jitka: Ano, pak jsme si uvědomovali, že Vojta je v tomhle důležitý.

Oslovuje vás Péťa jako rodiče?

Jitka: Pavlovi začal tati říkat dřív, mně dlouho říkal jménem. Občas to má přeházené, někomu řekne babi, nebo když přijde ze školky, tak mi řekne paní učitelko.

Eliška: Má teď díky nám i širší rodinu. Myslím si, že v tom ze začátku měl zmatek, když najednou měl další babičky a dědečky. Mně občas řekne mami nebo Káťo.

Přihlíží úřady nebo organizace zprostředkovávající péči k tomu, že už někdo má svoje vlastní děti?

Jitka: K tomu vůbec nepřihlíží. Přihlíží spíš k tomu, jak staré jsou vlastní děti. Jde taky o to, jak rozhodne psycholožka kraje. Ta naše to brala spíš podle tabulek než podle toho, co cítila.

Co probíhalo před samotným přijetím dítěte k vám do rodiny?

Jitka: Rodina se prověřuje po finanční stránce nebo podle bydlení. Sociální pracovnici jsme tu měli už před začátkem kurzu, prohlížela si dům a ptala se, kde bychom měli pokoj pro dítě.

Chodí k vám nějaké kontroly i teď, když máte dítě?

Jitka: Ano, průběžně jednou za tři měsíce přijede někdo z doprovodné organizace, u které jsme, a jednou za půl roku sociální pracovnice. Během pandemie jsme se setkávali i online.

Jak jejich návštěvy probíhají?

Jitka: Teď už nechodí po domě, ale spíš promluví s dítětem, ptají se ho, jak se má, jestli chodí do školky nebo co má rád. Zeptají se nás, co je nového, jak Péťa prospívá a tak dále, je to taková zběžná kontrola.

PÉŤA BYL ZVÍŘÁTKO, CHODIL V BOTÁCH PO STOLE A OMÁČKU JEDL RUKAMA

Jaké byly začátky s novým dítětem?

Jitka: Přišel k nám ve třech a půl letech. Jak jsem říkala, chtěli jsme původně dítě okolo osmi let, ale to nešlo, protože pěstounské dítě musí být minimálně o tři roky mladší než vlastní, jelikož by ho mohlo ohrožovat postavením v rodině. Nakonec jsme ale rádi, že máme menší dítě, protože starší už bychom nepřizpůsobili. Péťa byl zvířátko, chodil v botách po stole, omáčku jedl rukama a hygienu ho nikdo nenaučil.

Vojta byl pro rodinu důležitým faktorem v procesu pěstounství

Byla jeho socializace těžká?

Jitka: Hodně. Já si potrpím na čistotu a tohle jsem si absolutně neuměla představit. Nebyl snad ani nikdy v obchodě, doma mu nevařili. Když jsem s ním někam jela, tak znal všechny benzínky, kde mu kupovali párek v rohlíku, neznal vůbec žádné omáčky. Pak začal chodit do školky, kde se nějak přizpůsobil. Teď už je socializovaný, jen chce být hodně středem pozornosti, když ji jako dítě neměl. Sám se třeba připomene, když zapomeneme vyčistit zuby. Sice nezná hodiny, ale ví, že v šest hodin je večeře.

Co vás vedlo k tomu stát se pěstouny?

Jitka: Já jsem vždycky chtěla mít čtyři děti. Taky jsem chtěla pomoct nějakému dítěti, i když je to hodně těžké, ty děti jsou svým způsobem rozbité. Teď vidím, že jsme udělali dobře, že jsme si nevzali starší dítě. Nikdo nám nevysvětlil, co obnáší péče o různě staré děti, starší už bychom nepřizpůsobili.

Jak bral vaše rozhodnutí zbytek rodiny?

Eliška: Já jsem se těšila, mám ráda děti. Říkala jsem, že je to věc rodičů, já jsem už byla plnoletá.

Jitka: Nejstarší dcera Káťa už tady nebydlela a Vojta to nějak neřešil, ale těšil se, že bude mít bráchu.

Předávali vám zkušenosti i další pěstouni? Našli jste si mezi nimi přátele?

Jitka: Pár přátel máme mezi dlouhodobými i přechodnými pěstouny, někteří nám o svých zkušenostech referovali. A taky máme doprovodnou organizaci.

Jak ta vám pomáhá?

Jitka: Pořádají různá školení, která musíme mít ze zákona splněna. Jsou třeba na víkend, konají se přednášky s odborníky a podobně. Pak nás musí navštěvovat. Zaplatí nám také psycholožku, ke které chodíme.

Jaké dostáváte příspěvky od státu?

Jitka: Máme příspěvek na dítě, který se liší podle věku dítěte, my máme necelých pět tisíc korun. Pak dostáváme příspěvek pěstouna, což se odvíjí od minimální mzdy. Teď máme dohromady asi sedmnáct tisíc, před novelou to bylo asi třináct tisíc.

MUSELI JSME Z NĚHO UDĚLAT NORMÁLNÍHO KLUKA. NEZNAL ANI ZÁKLADNÍ POJMY

Co pro vás jako pro rodinu bylo nejtěžší? Zažili jste chvíle, kdy jste si říkali, že byla chyba pouštět se do pěstounství?

Jitka: Mnohokrát. Péťa dělal třeba to, že měl být v pokojíčku, ale neuměl si hrát, tak stál za dveřmi a čekal, až někdo půjde. Když někdo vyšel, hned šel za ním a ptal se, kam jde. Někdy přišel z horního patra dolů několikrát za hodinu, aby měl pozornost.

Eliška: Občas je to s ním těžké, i když mu je pět, někdy se chová jako tříletý. Nevím, jestli je to tím, že jeho táta není tolik inteligentní, ale i Péťa je v něčem pomalejší. Něco mu řekneme a on udělá pravý opak. Vtipkujeme, že není nejostřejší tužka v penále.

Jitka: Ano, psychicky to ubíjí, ale zlepšuje se to.

Eliška: Když k nám přišel, tak vůbec neznal základní pojmy.

Jitka: Neznal třeba slova jako mísa. Jednou si vzal kladivo a rozbil nám schody, vůbec nevěděl, jak to funguje. Je to tím, že má poruchu soustředěnosti. Když jsme ho učili barvy a nešlo mu to, nechali jsme ho a on je po nějaké době najednou uměl sám. Učili jsme ho jezdit na kole, to mu taky nešlo, tak jsme ho nechali a pak sám vyjel ze stodoly. Musí na věci přijít, nemůžeme ho nutit. Ale někdy je zase hodně bystrý. Když ho něco zajímá, tak s tím za mnou přijde a já se divím, jak některé věci zná.

Co Péťa rád dělá ve volném čase? Vedli jste ho k nějakým koníčkům?

Jitka: Ne, to vůbec nešlo. Museli jsme z něho udělat normálního kluka, socializovat ho. Musel nejdřív poznat chod rodiny, nevěděl, jaké jsou v rodině vztahy.

Eliška: Asi by ho nějaké koníčky zmátly. Ale má rád dinosaury.

Jitka: A docela hezky maluje, je i manuálně zručný. Často rád pomáhá a skládá komplimenty.

Eliška: Když jsem se nalíčila, tak za mnou přišel a řekl mi, že mi to moc sluší. To třeba Vojta nedělal.

A to se naučil sám?

Jitka: Ano, asi to má v sobě.

Eliška: Kolikrát toho i využíval, abychom mu dali třeba čokoládu. Většinou ale přišel, pochválil a nic nechtěl. Jednou jsem mu četla knížku a když jsem odcházela řekl, že mi děkuje, že jsem mu to přečetla a byla tam s ním.

Jitka: Večer si třeba řekne, že se chce mazlit.

Jitka a Pavel vychovali tři vlastní děti, Kateřinu (vlevo), Elišku a Vojtu

Chybí mu nějaký lidský kontakt?

Jitka: Tyhle děti jsou dychtivé po kontaktu, ale je to i hrozně ubíjející. Péťa vůbec nedával pusy, to neměl rád. Taky pořád mluví, třeba čtyřikrát v jedné větě řekne mami nebo tati.

Eliška: Asi si užívá, že může říkat to slovo.

Jitka: Ano, to říkala i psycholožka.

Museli jste mít nějaké povolení od jeho rodičů k tomu, že půjde do pěstounské péče?

Jitka: Myslím si, že ne. Už byl u přechodné pěstounky, kam se dostal díky otci, který ho sám umístil do klokánku.

Eliška: Matka navíc byla ve vězení, takže ta asi neměla vliv. Pamatuji si, že rodiče byli u soudu, aby získali kompetence k tomu, co můžou. Biologičtí rodiče mohou některé věci zakázat.

Zakázali něco vám?

Jitka: Vlastně ne. Máme povolenou veškerou zdravotní péči. Můžeme mu udělat pas nebo občanku, asi i cestovat do zahraničí.

Jaká vidíte pozitiva a negativa na pěstounské péči?

Jitka: Vnímám to tak, že mám určitý úkol to dělat. Obohatí vás to a dáte dítěti šanci. Ale je to těžké po psychické stránce.

Eliška: Péťa je o hodně mladší, takže ho neberu tolik jako bráchu, ale spíš jsem občas taky jako máma. Štvalo mě, že mě nebral jako dospělou. I pro sourozence je to určitý stres, rodiče si někdy osvojeného dítěte můžou všímat víc než vlastního a sourozenci pak žárlí. Jako pozitivum vnímám novou zkušenost, bavilo mě starat se o malé dítě.

Autor: Tereza Vaňková


Pěstounská péče může být prostředkem pro obohacení života jak dětí, tak i rodičů. Vladimír a František, jakožto pěstouni, přijali do rodiny dva handicapované chlapce.


Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás podpořit? Zavítejte na náš Patreon! Prostřednictvím drobné částky nás můžete měsíčně i jednorázově podpořit a pomoci nám dále se rozvíjet.


Foto: archiv rodiny Zouharových