Pedagogové z divadelní a filmové katedry uspořádali hostinu ke Světovému dni divadla

Katedra divadelních a filmových studií na Univerzitě Palackého v Olomouci ve středu v odpoledních hodinách oslavila Světový den divadla. Studenti spolu s pedagogy společně u jednoho stolu plného jídla a pití přečetli poselství k tomuto dni na rok 2022. Následně studentky Natallia Skarynka a Veronika Lipmanová představily proměnu bývalého Dokumentačního centra, které s novým názvem ponese také novou funkci.

Studenti spolu s pedagogy oslavili poprvé v této formě Světový den divadla. Celá akce se nesla ve velmi přátelské atmosféře. Toto setkání zahájil doktor Martin Bernátek, který byl taktéž hlavním iniciátorem akce. Na začátek objasnil, že Světový den divadla se každoročně slaví 27. března již od roku 1962. Upozornil také na další významné dny spojené s divadlem, a to na Světový den divadla pro děti a mládež, který slavíme 20. března. A na Světový den loutkářství, který si připomínáme hned následující den 21. března.

Po stručném úvodu studenti společně odstavec po odstavci přečetli poselství. Autor textu se každým rokem mění. Mezinárodní divadelní komunita volí tvůrce, který v daném roce k tomuto významnému dni napíše stručné poselství. V roce 1994 měl příležitost se o své myšlenky podělit také Václav Havel.

„Moc se mi líbí, že jsme si to poselství přečetli nahlas. Když putovalo mezi jednotlivými studenty v místnosti, snažila jsem se opravdu každou tu větu pečlivě poslouchat. Studenti do toho dali svoji vlastní duši, melodii svého hlasu, akcent, rytmus té vlastní četby a toho vlastního porozumění,“ řekla doktorka Eliška Kubartová.

Autorem letošního poselství se stal americký operní a divadelní režisér Peter Sellars. Ve svém textu se ohlíží za těžkým obdobím pandemie, která ochromila veškerý kulturní život a donutila mnohé lidi žít izolovaně.

„Dva roky epidemie SARS-CoV-19 otupily lidské smysly, omezily lidské životy, zpřetrhaly vazby a zanechaly lidstvu k další existenci jen zvláštní spálenou zem…“

Ve svém poselství vysvětluje, že právě nyní mají lidé obrovskou potřebu se setkávat. Po dvouletém období izolace máme konečně možnost žít kulturní život pospolu se svými blízkými, a právě divadlo může být ideálním místem k trávení času ve společnosti.

„Divadlo epické vize, epického poslání, zotavení, hojení a péče potřebuje nové rituály. Nepotřebujeme se bavit. Potřebujeme se shromažďovat. Potřebujeme spolu sdílet prostor a potřebujeme tento sdílený prostor kultivovat. Potřebujeme bezpečné místo, v němž bude panovat rovnost a v němž si budeme hluboce naslouchat.“

Na což zareagovala Kubartová:

„Přijde mi, že při výuce se sice setkáváme a mluvíme se studenty, ale zároveň pořád je to taková hodina hodně hierarchizovaná v situaci, že my jsme učitelé a na druhé straně jsou studující, takže jsem ráda, že doktora Bernátka, který je architektem téhle události, napadlo, že bychom se mohli setkat neformálněji.“

„Já učím hlavně starší dějiny divadla. Tam vidíme, že společná hostina je nějakým způsobem důležitá pro lidskou kulturu. Lidé už od pravěku, starověku, středověku i nadále navzájem tráví čas tím, že společně jedí, u toho se něco děje a má to nějaký význam. Čímž chci navázat na to, že mi taky přišel skvělý nápad, že by u toho našeho setkání bylo i jídlo,“ dodala Kubartová.

Sellers se také ve svém poselství opírá o náboženství. Konkrétně o buddhismus, který sám autor vyznává.

„Buddha popisuje v Avatansaka sútře deset typů velké trpělivosti v lidském životě. Jeden z nejmocnějších druhů trpělivosti nazývá Trpělivost vnímat vše jako iluzi. Divadlo nám život na tomto světě trochu jako iluzi ukazovalo vlastně vždy. Umožňovalo nám vnímat svět skrze lidská přání, zklamání, slepotu a odmítnutí, a činilo tak s osvobozující srozumitelností a silou.“

Na konec svého textu vybízí ke společné práci, ke společnému osvěžení mysli, smyslů, představivosti, minulosti a budoucnosti.

„Byla jsem již na třech různých katedrách divadelní vědy po celé republice, a tohle je první katedra, kde jsme dělali nějakou takovou událost ke dni divadla, což se mi hrozně moc líbí,“ řekla na závěr Kubartová.

Po přečtení Sellarsova poslání studentky divadelních studií Natallia Skarynka s Veronikou Lipmanovou představily nový projekt, který s sebou nese oživení bývalého Dokumentačního centra. To sloužilo především jako studovna, archiv knih, časopisů a různých záznamů. Nyní pod novým názvem Centrum pro výzkum performativity se zahájil nový projekt, který zahrnuje nejen pokračování v původní činnosti, ale bude také sloužit i ke vzdělávacím cílům. Jedná se o rozšíření knižního fondu, výpůjčky materiálů pro studenty, aktivizaci prezenčního fungování místnosti jakožto badatelny, knihovny, studovny a půjčovny.

„Mimo jiné máme v plánu zahájení promítání divadelních a filmových záznamů, pořádání přednášek, diskusí, konzultací. Jsme také otevření kreativitě a jakýmkoli nápadům studujících, kteří se mohou libovolně zapojit do různých aktivit Centra,“ informovala Natallia Skarynka.

Následně vypukla volná diskuse, kdy měli možnost studenti mezi sebou a pedagogy neformálně diskutovat, popíjet kávu a vychutnávat si společné odpolední občerstvení.

Autor: Izabela Waclawková


Připomeňme si další významný kulturní den – Světový den poezie, který nedávno proběhl. Více se dočtete zde.


Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás podpořit? Zavítejte na náš Patreon! Prostřednictvím drobné částky nás můžete měsíčně i jednorázově podpořit a pomoci nám dále se rozvíjet.


Foto: Izabela Waclawková, pinterest.com