Politika. Pojem s velkým společenským významem. Demokracie. Forma, za kterou jsme bojovat museli a musíme bojovat stále. Prezident. Hlava státu, jež má za úkol reprezentovat. Vláda. Premiér. Parlament. Důvěra. Volby. Demise… Slova, která neustále slyšíme kolem nás. Když se ale nad nimi dnes zamyslím, napadají mě zcela jiná. Ta, která jim chybí, aby utvořila ten správný celek. Důstojnost a hrdost.
Ano, v politice nikdy všechno nebylo, není a nebude v růžových barvách, jak by si podle svých ideálů každý představoval. Žijeme v demokratické zemi a každý má jiný pohled a názor, na který má právo. Bohužel ale právě tyto rozdílné názory společnost opravdu, jak často všichni slýcháváme, rozdělují. Najednou zjistíte, že pokud přijde v hospodě u piva řeč na politiku, najednou byste s Pepou nejradši mohutně zatřásli, aby se probral. Ale ty samé myšlenky běží při rozhovoru s vámi hlavou i jemu.
Společnost je rozdělená na dva tábory, které jsou na sebe vzájemně rozzlobené a nekompromisně rozhodnuté nepřijímat názory ostatních. A je to velká škoda. Důstojnost a hrdost totiž chybí nejen při debatách na vesnici u piva a ve městě v restauraci, ale také na městských zastupitelstvech, v Poslanecké sněmovně, na Hradě, a z velké části také na sociálních sítích, za něž se každý schovává.
Na školách jsme se učili o významných historických událostech, o těch, co naše dějiny proměnily, a na které bychom neměli zapomínat, a brát si z nich příklad. A co teprve ty naše osudové osmičky… Mimochodem, nyní jsme přesně v polovině dalšího roku, který má ve svém názvu číslovku osm. Myslím si, že se do dějin naší republiky zapíše také. S dalším negativním podtextem. Proč? Budeme si připomínat sto let od vzniku republiky, Varšavskou smlouvu, příští rok navíc Sametovou revoluci. Den, kdy jsme zvítězili nad vládou jedné strany. Říká se, že v těch nejhorších chvílích začne národ držet pospolu. V minulosti, v těchto chvílích, držel. Ale co nyní? Budeme si připomínat všechny tyto významné události s pocitem, že je u moci někdo, o kom jsme se tolikrát učili, někdo, kdo zazdil naši svobodu, kterou jsme si museli pečlivě navrátit zpět, a vládl sám?
Do politiky volíme zástupce, kteří by měli nechat naši zemi vzkvétat a zlepšovat se, a především by měli přinášet nové možnosti a reprezentovat nás. Ne zatloukat, odsuzovat a obracet pohled naší země jedním směrem, který nám vzkvétat nedovolí. Jako idealista se stále snažím najít již zmiňovanou důstojnost a hrdost, odsunutou politickými zástupci na vedlejší kolej. Není to ale v této profesi právě jedna z nejdůležitějších věcí? Nějak nedokážu uvěřit tomu, že necháváme, aby hrdost vystřídala opovržlivost.
Ne nadarmo se říká, že lidé musí spatřit a zažít největší dno, aby se od něj mohli odrazit zpět. Optimisté věří, že nás lepší zítřky čekají. Stejně jako jsem já jedna z nich. I kdyby si na to pomyslné dno musel sáhnout každý, aby si při stoupání vzhůru uvědomil, co je to demokracie, svoboda, neútočná debata, důstojnost a hrdost, ráda ho nenápadně popostrčím.
Vstříc důstojnosti a hrdosti. Tomu, čeho by si měl každý na sobě vážit a nikdy se toho nevzdat.
Autor: Radka Kmochová
